Divadelní noviny > Rozhovor

Mašková: Nová sezóna nebude strašidelnou procházkou

Vršovické divadlo Mana stojí tak trochu na okraji zájmu. Nicméně se snaží přilákat pozornost neobvyklými projekty. Tím nejnovějším, který bude mít premiéru 12. září, je původní autorská hra Věry Maškové To nemyslíš vážně, Pavlíčku, inspirovaná životem a tvorbou dramatika Pavla Kohouta, který v letošním roce oslavil 95 let. V rozhovoru umělecká šéfka, dramaturgyně a autorka Věra Mašková prozradila více nejen o vzniku hry, ale také o plánech divadla MANA na nadcházející sezónu.

Jako autorka tvoříte převážně dramatizace, ale jistou zkušenost máte i s životopisnými příběhy (Jan Jakub Ryba, Karel Čapek). Poprvé jste ale sáhla po autorovi žijícím, s poměrně problematickým osudem. Proč?

Mapování klíčových období českých i evropských dějin je velmi silnou dramaturgickou linkou našeho divadla. Obracet se k minulosti, pokud možno neschematickým a neideologickým pohledem, je důležité proto, abychom se pokusili pochopit, z čeho vyvěraly příčiny historických katastrof. Bohužel, my, národ, který má na prezidentské vlajce napsáno: Pravda vítězí! máme neustále tendenci lhát si o vlastní minulosti. Důvody, které nás k tomu vedou, jsou často ušlechtilé. Chceme kompenzovat lži minulé, proto si vytváříme vlastní mýtus, vlastní zjednodušenou, ale ideologicky správnou, verzi reality. Problém většiny ideologií je v tom, že nám na první dobrou neslíbí koncentrák. Slibují nám nové, progresivní myšlenky, které promění náš svět v ráj, pokud možno zítra. A zdá se, že k tomu stačí velmi málo, že je to vlastně na dosah ruky. Hraje u toho hudba, vlají prapory, nadšení lidé pochodují v průvodech, v mladých lidech sílí jistota, že jsou to oni, kdo mají v rukou klíče od světa. Všechno je nové, přitažlivé a zásadní vize jsou často i správné. Jenomže změnit svět není tak jednoduché, jak se to na počátku jeví. Proto je třeba bojovat s nepřáteli, kteří naše vize krásných zítřků nechápou. Nejprve se propustí z práce, vyhází z vysokých škol, z redakcí, později pak není zbytí a je třeba se jich zbavit úplně. Že je to hudba minulosti a dnes se nic podobného nemůže stát? Ale to si ty generace před námi myslely také. Ono se strašně snadno soudí, když už je dobojováno, když už známe pointu. Ale rozpoznat nebezpečí, když je teprve ve stádiu zrodu? Neumíme to dnes, zato jsme hotovi soudit ty, kteří to neuměli v minulosti. Právě proto se snažíme nahlédnout do problematiky dvacetiletí od padesátých do konce sedmdesátých let dvacátého století prostřednictvím pohnutého osudu zcela mimořádného člověka. Jako komorní divadlo si nemůžeme dovolit vytvářet velkolepou historickou fresku, ale individuální story může splnit stejný účel. A zabývat se osobností Pavla Kohouta je velmi inspirativní. Nejen proto, že je to mimořádný literát, který disponuje obrovským jazykovým talentem, s nímž zachází vpravdě mistrovsky, a že většina jeho děl právem náleží k tomu nejlepšímu, čím může česká literatura přispět literatuře světové. Pracovat s takovým materiálem je skutečná radost, a samozřejmě, také závazek. Zároveň i Pavel Kohout jako homo politicus je osobnost nesporně zajímavá. Člověk angažovaný, do morku kostí přesvědčený, že je jeho prvořadým úkolem měnit svět k lepšímu. Mladistvý revolucionář, který jako jeden z prvních prohlédl a aktivně se podílel na obrodném procesu v letech šedesátých, spoluautor nejpodstatnějšího dokumentu druhé poloviny 20.století, totiž Charty 77, disident, který zahodil pohodlný život na výsluní. Od zrodu novodobé české literatury se tu vede spor, zda umělec má upřednostňovat umění či zda je povinen dát svůj talent do služeb dobra. Hádali se o to už v dobách J. K. Tyla a myslím, že v nějaké podobě je to tu dodnes. Pavel Kohout náleží k těm, kteří stojí kdesi uprostřed. Jedním z témat jeho tvorby nesporně je zájem o společnost. Druhým silným tématem je láska. Politiku vnímá jako povinnost, láska se prosadí spontánně. Zároveň je to osobnost neuměřená, nekonformní, silná, viditelná, grandiózní. Když se mýlí, tak fatálně a velkolepě. Stejně velkolepý je, když své omyly napravuje a vykupuje. Osobnost za všech okolností odsouzená k úspěchu. A donekonečna odsuzovaná za prvotní pomýlení. A to i přesto, že do roku 1989 jsme vstupovali jako národ, který tvoří patnáct milionů kolaborantů a disidenti se počítali na desítky. A uvnitř toho všeho duše, schopná veliké lásky. Ideální divadelní hrdina.

Před lety (2016) jste v Městských divadlech pražských dramaturgovala právě hru Pavla Kohouta August August, august. Měla jste už tehdy nápad, že by bylo zajímavé zaměřit se na osud autora?

Příběh Pavla Kohouta mě zajímal mnohem dřív. V roce 1977 jsem všechny chartisty vnímala svýma šestnáctiletýma očima jako hrdiny, jimž se nikdy nemůžu rovnat. Pídila jsem se po jejich osudech a všem, co napsali, a obdivovala jejich odvahu. Po roce 89 se objevila jejich tvorba v knihkupectvích i na jevištích. Z většiny tehdejších inscenací jejich her jsem měla rozporuplné pocity. Připadalo mi, že jsou tendenční a málo jich je vedeno skutečným zájmem o autora nebo hru. Ale Augusta jsem si zamilovala už tenkrát. Nicméně jsem ráda, že k jeho inscenování jsem se dostala až celkem nedávno, kdy už móda pominula a my mohli objevovat nový inscenační klíč a nové souvislosti. Tehdy jsem se také setkala s Pavlem Kohoutem. Ale psát o něm hru jsem tenkrát v úmyslu neměla. Tento záměr vznikl až v Divadle Mana, kdy jsem hledala nějaké smysluplné dramaturgické navázání na naši velmi úspěšnou inscenaci Vršovice jsou zlatý, řek tatínek. Je to dramatizace knihy memoárů vršovického pekaře Zbyňka Drozdy. Dětskýma očima se díváme na život chudé samoživitelky a jejích dětí v letech padesátých. Připadalo mi zajímavé podívat se na stejnou éru pohledem toho, kdo ji pomáhal utvářet a také na důsledky, které to přineslo. A tehdy mě napadl příběh Pavla Kohouta. Zároveň tato inscenace doplňuje i představení Müllerovy Smutné neděle, což je zase židovský pohled na stejnou epochu.

Ví Pavel Kohout o vaší hře? Pokud ano, jak reaguje?

Pavel Kohout zatím o naší inscenaci neví, ale určitě ho pozvu. Už proto, že některé špílce pochopí nejspíš jen on. Doufám, že ho hra pobaví a že se ho nedotkne. Není naším cílem ho soudit, ale pochopit. Jeho i dobu, v níž žil, tvořil, snažil se ji utvářet. Výhodou je, že on sám od středních let nepřestává bilancovat a analyzovat svůj život – s velkým nadhledem a poměrně nemilosrdně. Takže o něm nemůžete říct nic špatného, co by už o sobě neřekl sám.

Hádám správně, že název hry To nemyslíš vážně, Pavlíčku je citátem? Odkud?

Název To nemyslíš vážně, Pavlíčku není citát z žádného autorova díla, ale z našeho scénáře. Má ji v textu jediná ženská postava a na jedné zkoušce ji Týna Průchová řekla tak sugestivně, že jsme z ní udělali název inscenace.

Jak jste při psaní hry postupovala? A jak dlouho to trvalo?

Především musím říct, že nepíšu hry. Hry píší dramatici, kteří se pro to narodili, a kteří k tomu mají talent. Protože se dramaty zabývám celý svůj dospělý život, vím, že k nim rozhodně nepatřím. To, co neuměle tvořím, jsou monoúčelové scénáře, které jsou základem jedné konkrétní inscenace jednoho konkrétního režiséra. Nedají se ani číst, ani uvádět v jiném divadle. Po derniéře se vyhodí a škoda jich nebude. Pokud se týkají nějaké reálné osobnosti, začínám její tvorbou. Ta totiž o každém člověku vypovídá mnohem víc než životopisné údaje. Když jsem se zabývala Boženou Němcovou nebo Karlem Čapkem, byla pro mě zdrojem hlavně korespondence. V případě Pavla Kohouta pak jeho vlastní memoárová literatura a také memoárová literatura jeho současníků. Dalším aspektem je pak zkoumání historického kontextu, což je v případě sedmdesátých a šedesátých let snadné, protože materiálu je opravdu hodně. S padesátými lety je to horší, všechno je zaneseno nějakým ideologickým nánosem a dobrat se reálného pohledu je opravdu obtížné.

Psala jste text pro konkrétní představitele? Jak přišla myšlenka, že hlavního hrdinu bude ztvárňovat několik herců?

Snažím se nemít moc konkrétní představu, protože to obvykle nikdy nevyjde. Spíš před sebou vidím tu osobnost, o které příběh je. Kde se vzala myšlenka, že jednu postavu budou hrát tři herci tak úplně nevím. Nejspíš to bylo dáno podmínkami, v jakých pracujeme. Kdykoli přijdu s něčím, v čem jsou víc než dva herci, zatváří se náš ředitel zoufale a nenápadně naznačuje, že jsme stále minutu před krachem. Ale vážně – ve svých memoárových knihách Pavel Kohout neustále vede dialog sám se sebou. To byl asi ten prvotní impulz ke konfliktu Pavky a Pavla, které v naší inscenaci hrají Daniel Toman a Ondřej Černý. Moje láska k Augustovi způsobila myšlenku, co by se stalo, kdyby klaun zestárnul, a tak trochu se svému autorovi vymknul a začal ho glosovat. Myslím, že Petr Klimeš bude v té roli skvělý. A ženská postava byla nezbytná. Osudová žena je v Kohoutově díle vždy přítomna, je nejen objektem, ale často i inspirací. V našem případě se v rolích milenek, kamarádek, manželek a maminky alternují Týna Průchová s Terezou Vítů. S výjimkou Daniela Tomana mají všichni herci s naším divadlem už nějakou vazbu.

Zasahujete do procesu zkoušek?

Ano. Ale to dělám vždy, nejen v případě vlastního scénáře. Na začátku zkoušení provádím rozbor, podávám informace o době, o osobnostech, o díle. Během zkoušení průběžně dělám analýzu toho, co vzniká, a někdy ještě zasahuji do textu. A při premiéře se intenzivně bojím.

V jaké kondici je v této sezóně divadlo Mana a co chystáte?

Divadlo Mana je uskutečněné perpetuum mobile. Pořád nám říkali, že si máme napřed udělat divadlo a pak na něj možná dostaneme peníze. Tak jsme ho udělali bez peněz. Pak nám říkali, že máme prokázat, že to divadlo udržíme, a pak možná dostaneme peníze. Tak jsme ho udrželi. Takže uvidíme… Většinu činností provádíme dobrovolnicky, ale přesto jsme schopni fungovat na poměrně slušné profesionální úrovni. Hlavně díky ochotě řady umělců pracovat v nestandartních podmínkách. Podařilo se nám postavit snad docela originální repertoár, opřený o velmi kvalitní herectví, které je pro komorní divadlo nezbytností. Začínali jsme jako divadlo ryze lokální, ale tento lokální rámec jsme už přerostli, o čemž svědčí i stále stoupající návštěvnost. Jsme jediné české divadlo fungující v sakrálním prostoru, což pociťujeme jako závazek. Podstatná část naší tvorby se vztahuje k existenciálním otázkám. Integrujícím tématem je téma zodpovědnosti. Střídáme pohled na toto téma skrze ryze osobní, intimní příběhy s příběhy akcentujícími společenskou či historickou odpovědnost, příběhy malých hrdinů s příběhy těch, kdo tvoří velké dějiny. Velký úspěch jsme v uplynulém období měli s čapkovskou linkou. Uvedení Čapkovy Matky a inscenace Ve dvě na Kodaňské, což je vhled do autorovy intimity, doplněné o přenesenou inscenaci Čapek, která postihuje autorovo veřejné angažmá, a dále o čapkovské vycházky a inscenaci Čaj o páté u Čapků přímo v Čapkově vile přitáhlo pozornost velkého množství publika. I v letošní sezóně otevíráme řadu společenských témat. Kromě zmiňované inscenace To nemyslíš vážně, Pavlíčku, to budou inscenace dvou Kohoutových aktovek Pech pod střechou a Požár v suterénu, které budou inscenovány opravdu v podkroví a suterénu divadla a budou evokovat atmosféru bytových divadel sedmdesátých a osmdesátých let. Pořad Otevřená zpovědnice přináší téma zneužívání v církvi, které bude poprvé traktováno na církevní půdě. Součástí bude scénické čtení Mittererovy hry Zpověď v podání Martina Dejdara a Jiřího Lábuse a diskuse s představiteli církve, obětí a těch, kdo jsou v tomto tématu zainteresováni.

Dalším velmi zásadním tématem, k němuž se chceme vymezit, je téma euthanazie. O ní pojednává nová road movie, kterou pro naše divadlo napsal spisovatel Marek Epstein, a kterou uvedeme ve světové premiéře. Chystáme také další scénické čtení, tentokrát Schirachovy hry Bůh na stejné téma s velkou debatou. V debatách s diváky, které se staly charakteristickým rysem našeho divadla, budeme pokračovat i letos, ať už v rámci nových nebo i stávajících inscenací a těšíme se i na řadu zajímavých osobností, které se jich zúčastní. V jarních měsících chystáme festival na téma V hlavní roli žena, kde bude kromě českých i několik zahraničních produkcí a bude provázen rovněž řadou debat. Jako lehce konzervativní divadlo poskytujeme pohled na témata současnosti trochu jiným způsobem než radikální aktivisté. Posouvat hranice našich předsudků s pomocí myšlenek osobností jako je např. Masaryk či Čapek je pro konzervativní a starší publikum přijatelnější a často i účinnější.

Pro letní aktivity připravujeme trochu odlehčenější podobu pražských pověstí z podsvětí pod názvem Strašidelná procházka. Doufáme, že naše nová sezóna strašidelnou procházkou nebude.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 29. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mašková: Nová sezóna nebude strašidelnou procházkou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ