Směj se, paňáco!
Je doba mísení žánrů. Anebo bezbřehého míchání. Ale v tom je rozdíl, který často umělci necítí a divákům je to fuk. Hlavně že se baví, hlavně že vznikají a před očima se odehrávají silné obrazy, výrazné situace, hlavně že je atakována jejich první signální. Podvědomí a spodnější vrstvy nechejme jejich osudu, intelekt a rozum odstavme před dveřmi divadla. Do umění nepatří, otravují. Tak trochu je to i případ inscenace Maso.
Text přímo pro sklepní pražské divadlo Rubín napsal slovenský dramatik Viliam Klimáček a do jevištní podoby jej převedl režisér Jan Frič. V první části sledujeme dvě čerstvé absolventky vysokých škol – klavíristku Kláru (Julie Goetzová) a filoložku Janu (Eva Josefíková), jak se připravují na pohovory do komerčních firem a různých dalších prostředí, kam by chtěly (nebo spíš jsou z ekonomických důvodů nuceny) nastoupit. Klimáček snuje groteskní divadlo, využívá mystifikace a mnohá překvapení. Pichlavou hravostí obou dívek a bizarností jimi rozehrávaných situací se formálně i obsahově blíží ztřeštěným filmovým komediím nové vlny 60. let typu Sedmikrásek Věry Chytilové. Současně se autor satiricky a silně kriticky vymezuje k současné době, kdy vzdělané a nadané dívky jsou po dokončení škol nucené se podřizovat „diktátu“ moci, a to i prostředky velmi ponižujícími.
Druhá část nás pak zavádí do pracovny Maestra (dirigenta filharmonie – Rudolf Stärz), který vůči dívkám používá stejné donucovací prostředky. Jeho chování a postupně i celá – navenek zprvu hravá a nezávazná – groteskní situace, tedy i žánr, se proměňují v horor jak z (filmových) dob Dr. Caligariho. Od Klimáčka je to rafinované řešení, jež je třeba vnímat (a režisérem propojit) s předchozí částí. Jedná se o reflexi dneška, dnešních doktorů Caligariů, kteří se z evidentních šílenců proměnili v majitele a provozovatele firem. Bláznivost a snovost divadelních obrazů konfrontuje upírsky surrealistickou karikaturou dnešní reality.
Tuto rovinu textu však režisér Frič zcela opomíjí. Vystačí si s jednoduchými, přímočarými prostředky vršícími v podstatě stejnými postupy jednu scénku za druhou. Dívky jsou neustále ztřeštěné, Maestro úchylný, tupý agresor, senilní a přímočaře děsivý. Právě Stärz je „mimo žánr“. Hravost (byť třeba v brutalitě) a nadhled mu zcela chybějí. To není chybou herce, byť si myslím, že není typově vhodně vybrán (tato role vyžaduje komediálněji laděné herce typu Landovského, či dnes třeba Polívky), ale režiséra, který se nezabývá rafinovaností mísení žánrů a typů, ale brutálně míchá hravost s krvelačností, legraci se srandou, pikantnost s úchylností, ber kde ber. Divák a asi i tvůrci se baví, ale ve výsledku vzniká jen banální hříčka, kde původní ostny satiričnosti a kritičnosti jsou ulámané ve prospěch zábavnosti za každou cenu a v každé situaci.
Škoda.
Psáno z premiéry 28. ledna 2014.
Hodnocení: 2,5
Viz také recenze od Lenky Dombrovské Nechť tě síla provází (hodnocení 4)
A studio Rubín – Viliam Klimáček: Maso. Překlad Jan Tošovský. Režie Jan Frič, scéna Jan Frič a Michal David Oupor, kostýmy Tereza Kopecká. Premiéra 28. ledna 2014. Psáno z reprízy 6. února 2014.
Komentáře k článku: Směj se, paňáco!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
