Zetlít v zajetí
Režisér Štěpán Pácl, už dvojnásobný lauerát radokovské ceny v kategorii Talent, se nebojí velkých témat. Ještě během studia se se spolužáky z DAMU utkal s nesnadnou předlohou věru málo mainstreamové dramatičky Lenky Lagronové (v inscenaci jejího Království už spolupracoval s hercem Miloslavem Königem, na něhož sází i v dalších svých projektech podobně jako třeba Martin Čičvák na Matěje Dadáka v Činoherním klubu). Se svým souborem Masopust se pak – s úspěchem – pustil do Josefa Topola i Henrika Ibsena, v ostravském Národním nastudoval Tyla (ovšem Drahomíru, nikoliv nějakou z autorových báchorek!) i Čechova, na Vinohradech změřil síly s Molièrem a nyní se svou trupou představuje Calderónova Vytrvalého prince. Hra z roku 1629 má blízko k náboženskému mystériu a vychází z portugalských dějin: princ Ferdinand padl při tažení do afrického Tangeru v roce 1437 do maurského zajetí jako rukojmí za město Ceutu a o sedm let později ve vězení zemřel. Calderón vykresluje prince jako křesťanskou vírou prodchnutého hrdinu, který se vědomě obětuje. V polovině šedesátých let minulého století se stalo drama východiskem pro jeden z nejvýznamnějších jevištních projektů polského divadelního novátora Jerzyho Grotowského.
Miloslav König, Matěj Anděl a v pozadí Radovan Klučka v inscenaci Vytrvalý princ FOTO PAVEL KOLSKÝ
Páclova inscenace nabízí redukovaný klasikův text v moderní, dynamické interpretaci, v níž princ Ferdinand (Miloslav König) není tak docela světcem. V jeho odhodlání nevydat Ceutu jako výměnu za svou svobodu a raději zetlít v zajetí lze nalézt i prvky sebestředné okázalosti, také však až klukovské hravosti. Mladé obsazení umožňuje inscenaci v bojových scénách ráz téměř sportovní (děje se vrháním mladých mužů proti horizontu z dřevotřísky). Při budování mizanscén je použita současná scénografická i rekvizitní výbava: voda v petlahvích, vězňové dostávají jako potravinu brambůrky ve vakuovém balení, igelitové plachty poslouží jako náznak úkrytu v zahradě i k zabalení mrtvol – k mučení v kobkách jsou používány policejní pendreky. Objevují se i bílé pytle „na hlavu“, v posledních letech neblaze proslulé především při zveřejnění záběrů z věznice Abu Ghraib. V inscenaci jde – jak jinak – i o střet kultur, do jisté míry i náboženskou nesnášenlivost, ovšem v jaksi opačném gardu. Lacinou aktualizací však inscenace chválabohu netrpí.
Nesmiřitelným střetem dvou světů prochází i milostná zápletka, sestra maurského krále Fénix (Pavla Beretová) je milována souvěrcem Muleyem (Patrik Děrgel), bratr (Radovan Klučka) ji však podle dávné úmluvy nabízí jinému, Fénix se navíc setkává s vězněným Fernandem. A nejsou si lhostejní. Septet herců, kteří na jevišti všechno obstarají, doplňují ještě představitelé Ferdinandova služebníka s menšími morálními ambicemi (Jiří Panzner), Ferdinandova hrdého bratra (Richard Fiala) a oficiálního nápadníka královy sestry Tarudanteho (v mnou navštívené repríze alternoval Matěj Anděl). Inscenace je pro protagonisty náročná fyzicky i v jiné než pohybové rovině, často absolvují symbolickou – a v souvislosti s fabulí doslovnou – torturu vodou i (pouštním?) pískem. Calderónovy verše v mluvně ohebném překladu Vladimíra Mikeše jsou deklamovány s mírou, ale zřetelně a po významu, jedna dáma a šest mladíků na jevišti působí sehraným i vyrovnaným dojmem. Inscenace klade řadu nepříjemných otázek, týkajících se věrnosti ideji, fanatismu, stálosti v milostných a přátelských vztazích, v neposlední řadě rozkrývá možnou myšlenkovou podporu krutosti, tak nebezpečnou i dnes a vyvěrající nepochybně ze zvrácené psychiky. Jde o nadprůměrnou, aktuální verzi bezmála čtyři sta let starého dramatu.
Masopust, o. p. s. – Calderón de la Barca: Vytrvalý princ (El príncipe constante). Přeložil Vladimír Mikeš. Režie Štěpán Pácl, úprava a dramaturgie Tereza Marečková, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Tereza Beranová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 15. září 2012 v Divadle v Celetné.
Komentáře k článku: Zetlít v zajetí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
