Divadelní noviny > Kritika

Mateřinka pro všechny smysly

Byla by škoda, kdyby liberecký mezinárodní festival profesionálních loutkových divadel s inscenacemi pro děti předškolního věku Mateřinka zapadl v záplavě regionálních i lokálních festivalů a plenérových divadelně-zábavných akcí, které se po covidovém omezení na diváky vyhrnuly jako utržené ze řetězu. Zaslouží si pozornost nejen pro svou dlouholetou existenci (od roku 1991 se pořádá jako bienále výhradně v Liberci, předtím se město Liberec střídalo od roku 1972 s Českými Budějovicemi), ale i pro své unikátní zaměření, výjimečné i v evropském měřítku.

Podoba Mateřinky se vyvíjela se společenskou poptávkou i generačními proměnami. Kromě inscenací určených pro mateřské školy se v programu začala objevovat představení s akcentem na dětskou aktivitu doprovázenou rodičovskou asistencí a také projekty určené dětem předmateřinkovského věku. Proměnily se i prostředky spojené s iluzivním loutkovým divadlem ve prospěch otevřeného hracího prostoru, který se čím dále tím více prosazuje v komornějším prostředí a stává se místem pro setkávání a bližší interakci mezi interprety a diváky.

S generační proměnou publika i tvůrců se vedle „typických“ loutek objevují nejrůznější animované předměty z nejrozličnějších materiálů, akcent je kladen na vizuální stránku, zvuk, barvu a také taktilní zkušenost. Zmizely dříve velmi frekventované inscenace s množstvím všepřítomných chytlavých písniček, punkrockové jančení na jevišti i pod ním ve stylu skupiny Kašpárek v rohlíku. Lehký útlum zaznamenávají i klauniády s různou mírou ataků na diváky. Dávno již není pro malé diváky tabu jít se podívat za kulisy a pohrát si s loutkami. Ostatně tuto přitažlivou atrakci praktikuje už léta soubor Buchty a loutky a jako „dohru“ a přirozené zakončení vzájemného setkání ji přebrala většina scén i sólových loutkářů.

Sedmadvacátý ročník Mateřinky běžel od 13. do 17. června jako dobře seřízené hodinky. Ostatně v organizaci celého festivalu byla patrná léty prověřená praxe sehraného kolektivu, jeho neméně dobře fungujícího technického zázemí a samozřejmě i zkušenost s využitím mnoha hracích prostorů v Liberci i jeho blízkém okolí, které jsou pro běh pětidenního festivalu s čtyřiceti představeními hranými domácími i zahraničními soubory nutné.

Zajímavým počinem na letošní Mateřince byla moderovaná diskuse pod hlavičkou ASSITEJ, která byla setkáním pořadatelů festivalů divadla pro děti a mládež. Ale nechyběly ani tradiční výtvarné workshopy pro děti orientované na výrobu loutek z nejrůznějších materiálů, výstavy (knižních ilustrací Matěje Formana, loutek Roberta Smolíka z inscenací Naivního divadla, digitálních fotografií inscenací Naivního divadla od Josefa Ptáčka), filmové projekce, večerní koncerty, pouliční představení a již na minulém ročníku Mateřinky aplaudovaná atrakce festivalu Elefantelin – obří sloní vzducholoď na libereckém náměstí, v jejíchž útrobách se mohli diváci několikrát denně během celého festivalu setkat s příběhem záchranné aeronautické mise.

Nejen pro mateřinky…

Mateřinka 2023 nepřinesla žádná převratná překvapení. Byla spíše ukázkou dalšího cvičení v oblasti tvorby pro děti předškolního věku, tentokráte i s větším přesahem jak do věkových kategorií nižších, tak vyšších, tedy k inscenacím určeným spíše starším dětem či dospívajícím.

Páteř festivalu i tento ročník tvořily nejvýraznější inscenace z této oblasti vzniklé v uplynulých dvou letech – a to jak v tvorbě statutárních českých loutkových divadel, tak i nezávislých skupin a jednotlivců. Největší zastoupení ve festivalovém programu měly inscenace pro opravdu malé děti s akcentem na hravost, barevnost a odehrávající se většinou v pomalejším rytmu. Diskutabilní byly v tomto ohledu ty z nich, které vsadily na edukativnější notu i módní technologie, což byl případ Usmrkaného nosu belgického souboru Theater de Spiegel (režie Helene Bracke), pracujícího s kombinací hudebních nástrojů a tabletů, či nonverbální inscenace Kočka-pták-ryba Teatret OM z Dánska (režie Sandra Pasini), inspirované tvorbou Paula Kleeho. Obojí v žánrem poučeném profesionálním provedení, ale bez výrazné odezvy dětských diváků. U obou inscenací se neodbytně vtíral pocit, zda si více nevyhrají dospělí interpreti mezi sebou, než aby zatáhli do hry dětské obecenstvo. Škoda. Zejména práce divadla Theater de Spiegel patřila v nedávných ročnících k inspirujícím počinům Mateřinky.

Protipólem právě těchto inscenací byly dvě porotou nejvíce oceněné – shodou okolností hned v úvodu festivalu uvedené – inscenace české provenience: Nilas a tisícihlavé stádo tvůrkyň Dory Bouzkové a Terezy Černohorské z pražského nezávislého uskupení Loutky bez hranic a Komodo kladenského Divadla Lampion v režii Jakuba Maksymova, okouzlující aktivní, nadšenou spoluprací dětského publika a citem pro vyváženost a nápaditost prostředků loutkového divadla a herecké akce.

… ale i pro batolata

Výraz „miminí“ nebo „batolecí“ divadlo nemám ráda a přiznám se, že mi zařazení takového typu inscenací do programu Mateřinky nesedí, suplují spíše dětskou hernu mateřského centra. Zato se s touto stále populárnější formou ráda setkávám na festivalu KUK, zaměřeném právě na tvorbu pro děti „od nula do tří let“. Ale i přes tyto výtky mě dva z těchto projektů, uvedené mimo soutěž, zaujaly: byla to Lesní fantazie brněnského Divadla Radost v režii Braňa Mazúcha, jež v tajemné, intimní, až trochu pohádkové atmosféře přinesla nejmenším divákům opravdový iniciační zážitek pro všechny smysly, a Návštěva brněnské dramaturgické a produkční platformy Terén – v pomalém lentu uskutečněná výtvarná dílna s loutkami inspirovanými švankmajerovským stylem, jež probíhala jako netypický divadelní dialog mezi výtvarnicí Veronikou Vlkovou a loutkářem a scénografem Robertem Smolíkem.

V kuloárech probíhala diskuse o zařazení těchto „nemateřinkovských“ inscenací do programu a zejména o tom, zda lze první setkání nejmenších dětí s divadlem stavět jen na výtvarně-zvukové podívané bez zřetelného příběhového základu. Pro ukázkový příklad možného spojení obého přitom nebylo třeba chodit daleko. Inscenace O beránkovi, který spadl z nebe, která před časem úspěšně reprezentovala Naivní divadlo doma i v zahraničí, spojovala totiž všechno to, co mi u obdobně koncipovaných inscenací na festivalu chybělo: nejen onu hravost, následný workshop, ale také srozumitelný příběh pro všechny zúčastněné – děti i jejich doprovod.

Neztratit svou tvář

Svým konceptem vzbudila rozpaky porotou oceněná inscenace Bratislavského bábkového divadla OkololO v režii Kataríny Aulitisové pracující s variantami nejrůznějších vizuálních, fantazijních i fyzikálních možností kruhu a koule. I při všech ambiciózních pohybových i světelných proměnách jako by opět zůstalo jen u etud na zvolené téma.

Zážitkem spojeným s emocí, překvapením a obdivem k pohybové dovednosti protagonistů pro mne naopak byla inscenace To je andělení! královéhradeckého Draku v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové, volně a inspirativně navazující na nedávné Do hajan! a na legendární nonverbální inscenaci téhož divadla Všechno lítá, co peří má. Doufám, že se dočká přinejmenším takového úspěchu.

Přepestrá liberecká Mateřinka se rozhodně mezi festivaly neztratila a předvedla snahu o svou další životnost oslovením i věkově širší divácké obce a trpělivým hledáním posunu zvoleného žánru. V neposlední řadě pak v konkurenci řady dalších domácích i zahraničních divadelně-výtvarných akcí obhájila svou existenci odvahou neztratit svou tvář a specifičnost.

• Autor: Nina Malíková
• Publikováno: 4. září 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mateřinka pro všechny smysly

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ