(Ne)spolehlivý vypravěč
Má ještě smysl hledat ve světě, v němž skončila velká vyprávění, objektivní pravdu, nebo je moderní člověk odsouzen k věčným pochybám? Taková jsou základní východiska víc než šedesát let starého románu Maxe Frische Stiller, který adaptovali pro Studio Hrdinů režiséři Ivan Buraj a Jan Kačena, tentokrát nezvykle v úloze dramaturga.
Petr Reif dodal domnělému Stillerovi svým vysoce civilním projevem na střízlivosti až věcnosti FOTO ČENĚK FOLK
Kačena je zdatný dramatizátor, ve většině svých inscenací pracuje s vlastní úpravou často obtížně uchopitelných literárních předloh, inklinuje k temným, vykloubeným příběhům, skrze jejichž dekonstrukci nazírá limity humanity. Buraj je oproti němu racionální analytik soustavně usilující o revizi modernity, zejména klíčové úlohy člověka jako tvůrce globalizovaného světa. Stiller není jejich první uměleckou spoluprací, na začátku sezony se v brněnském HaDivadle v inscenaci Čevengur představili v opačných rolích, Buraj jako dramaturg a Kačena coby režisér.
Inscenace Stiller v holešovickém podzemí v mnoha ohledech rozvíjí estetiku a zejména názorové preference obou tvůrců. Jejím hlavním vyjadřovacím prostředkem je vyprávění, v tomto případě ale podezřelé, neuspokojivé a z hlediska kauzality nesmyslné. Šest let nezvěstný sochař Stiller, zadržený na curyšském nádraží, o sobě tvrdí, že je Američan Jim White. Místo aby se pokusil doložit svoji totožnost, vypráví svému advokátovi a vězeňskému dozorci Knobelovi různé podivné a vzájemně nesouvisející příběhy, leckdy bez pořádného konce. Zfalšované a fakticky nepřesné vyprávění potvrzuje, co se dalo od začátku tušit, že Stiller je nejen nespolehlivým vypravěčem, ale především skutečně Stillerem, ztraceným pohádkářem s nejasnou minulostí i budoucností. Sám ostatně v jedné replice poznamenává: Člověk dokáže vypravovat o všem, jenom ne o svém skutečném životě. Tato nemožnost je to, co nás odsuzuje k tomu, že zůstáváme takoví, jak nás naši blízcí vidí.
Stiller nepřijímá svoji rozostřenou identitu tragicky, ba naopak, jeho představitel Petr Reif mu svým vysoce civilním projevem dodal na střízlivosti až věcnosti. Ve většině situací bez zbytečných vnějškových ilustrací stojí nebo sedí za stolem a mluví. Na rozdíl od své postavy je Reif spolehlivým vypravěčem. Jeho slovně hutné party oživuje dvojice hereček Gabriela Míčová alias ironická milenka Sibylla a Magdalena Straková představující Stillerovu nervní ženu Juliku. Tyto ženy se vynořují a mizejí z hrdinova vyprávění stejně jako stíny pochybností nad jejich úlohou v příběhu. Buraj k tomu používá živý stream, postavy snímá na kameru a přes jediný jevištní objekt, komolý hranol, na který promítá alpskou scenerii, přenáší na zadní horizont. Vytváří tak dojem několika paralelních perspektiv. Experiment s multimédii je ostatně pro Buraje typický. Stejně jako jeho práce s časem, jeho ulpíváním a z hlediska diváka bytostným zakoušením. Tempo inscenace se postupně účelně rozvolňuje, dynamický namnoze jiskřivý nástup střídá rozvláčné středové andante, rozpadající se v nesnesitelně dlouhé vyprávění naprosto zbytných událostí z Janova. Poločas rozpadu dotváří znehybnělé, dost možná spící postavy obklopující oheň, jenž odráží jejich stíny podobně, jako to popisoval Platonův Sokrates v Podobenství o jeskyni. Tato zvláštní, znepokojivá (ne)existence, nicota je čistou esencí stavu současného člověka, ať už je to Stiller, či kdokoli jiný.
Studio Hrdinů, Praha – Max Frisch: Stiller. Překlad Bohumil Černík, dramatizace Ivan Buraj a Jan Kačena, dramaturgie Jan Kačena, režie Ivan Buraj, scéna Antonín Šilar, kostýmy Zuzana Formánková, hudba Pavel Boika. Premiéra 13. května 2019.
Komentáře k článku: (Ne)spolehlivý vypravěč
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
