Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí
Maxim Didenko: V podzemí pracuju rád
Mezinárodní projekt The Trial bude mít toto pondělí a úterý 27. a 28. února premiéru v prostorech bývalého pražského Kina 64 U hradeb. Šestice performerů v režii petrohradského režiséra Maxima Didenka vytvořila speciálně pro tento prostor originální pohybové představení inspirované prózou Franze Kafky Proces. Didenko se vedle toho inspiroval autentickými přepisy výslechů současných politických vězňů, korespondencí a výpověďmi u soudů. Inscenace reflektuje projevy sovětských trestanců obžalovaných v období stalinismu i odsouzených nacistů v rámci Norimberského procesu. Inscenace se pokouší zkoumat etický a humanistický smysl soudů a samotného trestu smrti. Kdo je soudce? Kdo jsou obvinění? Co je to zločin? V projektu jde o hledání divadelního jazyka, který by odpovídal potřebám dneška. Režisér v něm zúročuje své dosavadní divadelní zkušenosti, a tak se zde objevují prvky klauniády, aktivistické performance, psychologického divadla, současného tance, cirkusu a fyzického divadla, stejně jako hudebního a dokumentárního. S režisérem jsme se sešla několik dnů před premiérou.
Maxim Didenko. FOTO archiv
Proč zrovna Kafka? Co je na něm pro vás inspirativní?
Způsob, jak se napojit na svět, o kterém vypovídám, je pro mne možný právě prostřednictvím literatury. Když jsem dostal nabídku v Praze hostovat a Šárka (pozn. Šárka Pavelková, zakladatelka a producentka organizace ProFitArt) se mě zeptala, na čem bych chtěl pracovat, tak me okamžitě napadl Kafka. Protože většina cizinců má Prahu spojenou právě s Kafkou. Přitom pokládám Kafku za nesnadného autora. Je hluboký, je těžké ho pochopit, porozumět jeho světu. Šárka mi pak navrhla tři různé možnosti, na jakém díle Kafky chci pracovat. A já si vybral Proces. Porozumění Kafkovu dílu je pro mě nejlepší způsob, jak pochopit atmosféru tohoto města a jeho kulturu.
Podobně jako na mnohých předchozích projektech i zde spolupracujete se svým dvorním scénografem Pavlem Semčenkem. Jestli se nemýlím, pracujete s ním už od dob svých studií…
Moje studia byla různorodá. Nejprve jsem studoval herectví na škole v Petrohradě, prošel jsem souborem Děrevo, byl jsem hercem, tanečníkem, a performerem. Pak jsem začal spolupracovat s divadlem ACHE, stal se profesionálním lektorem a pokusilse zkoumat divadlo z mnoha různých stran. Takže pro mě je každá osoba, s kterou spolupracuju, do jisté míry učitelem. Jinými slovy, stále se učím, stále se cítím studentem.
Nyní studuju moderní jazyk divadla. V rámci svých představení zkouším nové technologie a možná se mi podaří natočit i film. Mezi lidmi, kteří mě trvale provázejí a pravidelně se s nimi setkávám, má Paša speciální místo. Je mým přítelem. Nejprve jsme spolupracovali jako herci. Ke spolupráci režiséra a scénografa jsme se dostali až v rámci divadla ACHE, kde jsme vytvořili inscenaci Uprostřed temnoty. Najednou to po našich předchozích spolupracích bylo něco úplně jiného.
V čem je pro vás Semčenko – kromě přátelství – důležitý?
Ne každý je schopen přizpůsobit se konkrétnímu prostoru mimo kamenné divadlo. Setkal jsem se s tím, že někteří scénografové, s nimiž jsem pracoval ve velkých divadlech, nejsou ochotni a ani schopni pracovat v podmínkách nezávislého divadla a ojedinělých projektů. Ale Paša je velmi tvůrčí, multidisciplinární, mnohé věci si sám dokáže vyrobit. A je schopen udělat různé vizuální efekty prakticky z ničeho, doslova z odpadu. Takže je to pro mě jediná osoba, na kterou se v takových podmínkách mohu spolehnout.
Maxim Didenko v kině 64 U Hradeb. FOTO JANA SOPROVÁ
Prostor, ve kterém inscenujete tento svůj porjekt, je hodně specifický – na jedné straně je zdevastovaný, na druhé má své tajemství. Pracujete raději v klasickém divadle, nebo v takovýchto syrových, nedivadelních prostorách?
Rád pracuju v otevřeném prostoru, rád pracuju v podzemí. Ale nevyhýbám se ani možnosti vyzkoušet si práci v normálních divadlech. Všechno je to pro mě způsob, jak sám pro sebe objevuju a zkoumám svět. Pro mě je velmi důležitá různorodost zkušeností. A právě nedivadelní prostory nabízejí a poskytují obrovské možnosti. Jsou součástí historie naší civilizace, součástí „přírody“, takže se jimi rád nechám inspirovat. Pokud jde konkrétně o tento prostor, je to pro mě velmi dobrá kombinace v tom, že se toto místo nachází v samotném centru Prahy, na průsečíku turistických tras. A zároveň je to prostor plný paradoxů, protože něco takového by asi málokdo v centru města očekával. Myslím, že lze dosti dobře spojit s kafkovskými pocity nejistoty, tmavých labyrintů. A taky s hrůzou z neznámého.
Zmínil jste se o tom, že Kafkovo dílo není snadné k pochopení ani k interpretaci…
Když o Kafkovi začneme přemýšlet, naše povědomí o něm a vztah k němu se mění. Není to přímočará cesta, je to dobrodružství objevování. Postupné odkrývání vrstev, kdy každý tah odhalí něco nového. To je pro mě v divadle hodně důležité. A nejen v divadle, ale ve všem, co dělám. Protože si myslím, že žádná věc nemá jen jeden smysl, jeden význam, ale že ve všem je ukryto mnohem více významů. A některé z nich vůbec nelze očekávat. Když se tak k autorovi a jeho dílu propracováváme, objevení nových významů bývá často překvapivé.
The Trail v kině U Hradeb – snímek ze zkoušek. FOTO archiv Profitart
Jak se vám spolupracuje s českými performery tohoto projektu?
Skvěle! Opravdu, nepřeháním. Mám předchozí, pro mě v mnohém iniciační zkušenost nejen se souborem Děrevo, ale později také s Farmou v jeskyni. Právě skrze ně jsem se naučil vnímat důležitost fyzické akce v divadle. Když to srovnávám s ruskými herci, s nimiž jsem měl možnost pracovat, tak je to velký rozdíl. V Rusku, kde jsou herci zvyklí na dril a plnění pokynů režiséra, je velmi obtížné vysvětlit, co po nich chci. Je těžké přimět je, aby se uvolnili. Nemají odvahu improvizovat, nejsou na to zvyklí. U zdejších herců je to jiné. Mám sice pár hervů herců z Farmy, ale i ti ostatní velmi dobře chápou můj způsob práce.
Děkuju za rozhovor a těším se na pondělí a úterý, kdy bude mít projekt premiéru. A přeju vám i projektu úspěch. Čtenáře pak na něj zvu. Ještě je prý pár lístků v prodeji.
///
FOTO archiv
Bio
Maxim Didenko was born in Omsk in 1980. He is a graduate of the Omsk State University and St. Petersburg State Theatre Arts Academy (he studied from Grigoriy Kozlov). 2004 -2009 Maxim was part of DEREVO Company. He performed in Ketzal, The Execution of Pierrot, Robert’s Dream, DiaGnoze, La Divina Comedia and others. Still part of the company, Maxim started making his own projects, such as Barbuzons (collaboration with R. Gabria) and Germinal (collaboration with a punk band The Last Tanks in Paris and a creative association NEVERPORN). In 2007 Maxim Didenko started collaborating with the Russian Engineering Theatre AKHE (shows: The Internal Immediate Cabaret of Gloria Transit, The Middle of the Black, The Depot of Genius Delusions). He also participated in Teatro Di Capua and Maria de Buenos-Aires. Maxim has worked together with a Kiev Centre of Contemporary Arts DAKH. In 2010 he founded a pro-theatre association The Drystone that was busy with theatre moves and art performances. In 2011 together with Alisa Oleynik he created the Russian School of Physical Theatre.
Maxim Didenko works as a guest artist in different theatres around the country. Amongst his performances there are: Olesya. The Love Story, 2010 (in collaboration with Nikolay Dreyden, at Priut Komedianta Theatre (literally translated as Comedian’s Refuge); Lenka Panteleev. Musical, 2012 (in collaboration with Nikolay Dreyden, at Theatre for Young Audiences named after A. Briantsev); The Second Vision, 2013 (in collaboration with Yuriy Kviatkovskiy, at Moscow Arts Theatre School, Moscow); The Passenger (together with Vladimir Varnava); The Overcoat. A Ballet (2013); The Backbone Flute (2014, at Lensovet Theatre, St.Petersburg); The Little Tragedies (2014, at Theatre Studia of L.Ermolaeva, Omsk); Red Cavalry (2014, Moscow Arts Theatre School, Moscow); Kharms. Mur. (2015, at Gogol Centre, Moscow); The Earth (at the New Stage of Alexandrinsky theatre).
Maxim Didenko has received multiple awards and nominations. Lenka Panteleev. Musical was nominated for The Golden Mask Award; his ballet The Passenger was nominated in 3 different nominations. Maxim is the winner of the Best Director at Proruv-2014 (lit. breakthrough award).
///
Mezinárodní divadelní projekt petrohradského režiséra Didenka v prostoru Kina 64 U Hradeb – inspirací je Kafka i současná ruská realita
Režie: Maxim Didenko (RU)
Výprava: Pavel Semchenko (RU)
Kostýmy: Jana Stanulová (CZ)
Hudba: Ivan Kushnir (RU)
Účinkují: Róbert Nižník (CZ/SK), Martin Šalanda (CZ), Marta Sobotková (CZ), Jun Wan Kim (CZ/KR), Nela Kornetová (CZ/NO), Roman Zotov (CZ/RU)
Light design: Mikoláš Holba (CZ)
Projekce: Oleg Michaylov (RU)
Sound design: Andrey Shvestov (RU)
Asistenti režie: Adriana Spišáková (SK), Jakub Maksymov (CZ)
Producent: ProFitArt
Koproducent: Jsme U Hradeb, z.s.
Premiéry: 27. a 28.února ve 20:00 hodin v prostorech bývalého pražského Kina 64 U Hradeb v Mostecké ulici na pražské Malé Straně.
Komentáře k článku: Maxim Didenko: V podzemí pracuju rád
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
