Smutná válečná romance
Novelu Petr a Lucie napsal Romain Rolland v roce 1920 jako působivou reakci na tragédii první světové války. Jedno z nejčtenějších milostných děl světové literatury, které dodnes přitahuje zejména mladé čtenáře, v Moravském divadle nastudoval slovenský režisér Marián Pecko.
Petr Kubes a Vladimíra Včelná v olomoucké inscenaci Petr a Lucie, která oproti Rollandově předloze působí zploštěle FOTO DANIEL SCHULZ
Dramatizaci připravila Jana Pithartová, která vyšla z verze Ivana Tallera ze sedmdesátých let. Na konečném tvaru scénáře se ale podílel i Marián Pecko. Ten vnesl do děje dva nové hrdiny – Petra a Lucii ze současnosti –, kteří komentují a zároveň spoluprožívají příběh svých předobrazů. Toto ozvláštnění ale nezachránilo „papírem šustící“ úpravu, které chybí především zásadnější konflikt. Rollandova novela totiž vyžaduje zručnou úpravu velkého množství lyrických pasáží, popisů událostí i vnitřních pocitů hrdinů. A ačkoli olomoucká verze akcentuje i další motivy (například kontrast původu obou hrdinů či falešné postoje otců, kteří posílají syny do války, aby projevili patriotismus), bez jejich důraznějšího uchopení vyznívá jen jako zploštělý odsudek války.
Na jedné straně sice oceníme roztomilost sbližování Petra a Lucie, oproti tomu ale třeba scény večeří u Petrových rodičů – zdůrazňující přísnou patriarchální domácnost – vyznívají značně zdlouhavě. Potřeba ilustrovat to, co Rolland umí vystihnout slovem, tak tady bohužel nenachází poutavou divadelní podobu. To se nedaří ani v případě současných postav Petra a Lucie (Petr Kubes a Vladimíra Včelná), kteří do mikrofonů popisují to, co by se mělo odehrát v rámci jevištní akce, a tímto zcizováním především ubírají dramatičnost. Navíc ani jejich závěrečné následování osudu hrdinů z minulosti není nijak výrazněji motivováno.
V převedení komorního příběhu na velké jeviště Mariánu Peckovi výrazně pomáhá scénografické řešení. To prostor poměrně důmyslně člení na různá místa děje, zároveň stylově čistě propojuje přítomnost s minulostí. Scénograf Pavel Andraško zde jako základní prvek využívá plexisklo, které geometricky čistě dělí jednotlivé prostory, zároveň umožňuje viditelnost celé scény. Momenty, kdy Petr a Lucie hledají útočiště v kostele, pak tvůrci řeší projekcí obrovské fotografie interiéru gotického chrámu na plátno, které zakrývá celou scénu a v okamžiku tragického vyvrcholení pomalu padá na zem jako působivé vyjádření toho, jak snadno lze křehké lidské životy ničit. Jen škoda, že takových výjevů nenajdeme v inscenaci více.
Petra a Lucii ztvárňují nedávní absolventi ostravské Janáčkovy konzervatoře. Přesvědčivěji a sebevědoměji působí Kristýna Krajíčková, která Lucii zpočátku vede v poloze sympatické sebejistoty jako dívku relativně prostého původu, která se o sebe musí umět postarat a je také patřičně emancipovaná. A ve vztahu s Petrem pak v sobě začíná probouzet křehčí, ženštější polohy. Oproti tomu Petr Marka Pešla zpočátku vyznívá jako naiva, který díky dobře finančně zajištěnému rodinnému zázemí nemusí řešit běžné problémy kromě jediného – nutnosti narukovat za půl roku na frontu. Pecko nechal oba herce v závěru ztvárnit recitaci Petrovy milostné básně – vyznání lásky – v podobě stylizovaného a poměrně náročného tanečního výstupu ve složité moderní choreografii, což podtrhlo totální odevzdanost obou postav. Olomoucká inscenace – i přes nadějné herecké výkony – zůstává především v zajetí nepříliš šťastné úpravy i určité dramaturgické bezradnosti.
Moravské divadlo Olomouc – Romain Rolland: Petr a Lucie. Režie Marián Pecko, dramatizace a dramaturgická spolupráce Jana Pithartová, scéna Pavol Andraško, kostýmy Eva Farkašová, hudba Róbert Mankovecký, pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková. Premiéra 19. ledna 2018.
Komentáře k článku: Smutná válečná romance
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
