Mé divadelní osvícení
Eva Vrchlická: Z oříšku královny Mab (šest povídek ze Shakespeara, ilustroval Karel Svolinský, vydal Melantrich, Praha 1946)
Eva Vrchlická: Z oříšku královny Mab, Melantrich 1946, ilustrace a obálka Karel Svolinský REPRO ARCHIV
Je těžké říci, kdo a kdy měl největší vliv na to, že jsem chtěla dělat divadlo. Snad to byl vliv tatínka, ochotnického režiséra z dob první republiky, nebo vliv pana učitele Květoslava Chrdleho z libčické měšťanky, který s námi v roce 1947 nacvičil sborovou báseň Zborov.
Možná nejvíc mne jako zvědavou holku „osvítila“ hned po válce vydaná kniha paní Evy Vrchlické Z oříšku královny Mab. A už předtím cesty za divadlem do Prahy. Nejdřív do holešovické Uranie (než vyhořela), pak do Národního a do Stavovského divadla.
Za druhé světové války dbal kdosi z později žalářované protektorátní vlády na to, aby české děti viděly na pražských jevištích především hry české a světové klasiky. Tehdy bylo v novinách běžnou věcí, že u určitých představení Národního divadla bylo napsáno „rezervováno pro školy“ nebo „rezervováno pro NOUZ“, tedy pro Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou. Dnes se o to, aby odboráři, tedy především dělníci, znali dobře třeba jenom naši klasiku, zřejmě nestará nikdo.
Do malé obce Tursko občas zázrakem zajel nějaký ochotnický soubor z okolí. A takovým zázrakem přijeli i loutkáři (nevím kteří a odkud) s komedií o hloupém Náckovi. Byli to zřejmě odvážní lidé, kteří se v nacisty okupované zemi nebáli hlavního hrdinu nazvat Nácek. Tedy tak, jak lidé nacistům běžně říkali.
Nevím, jak to dopadlo a jestli za to Němci někoho nezavřeli. Bylo mi deset let… Ze starších pamětníků už asi nikdo nežije. V obci Tursko, ze které byli za komunismu vyhnáni všichni myslící lidé, byla masová účast na tomhle loutkovém představení asi poslední věcí, jíž se zúčastnili všichni. Pro malou holku, která měla moudrého tátu, z toho vzniklo poučení, že i divadlo může být zbraní. A protože komunisté, kteří vládli českému divadlu už od roku 1945, tohle dobře věděli, starali se o to, aby cestu k divadlu, ale i k literatuře svým odpůrcům pěkně ztížili.
Ale ne vždycky se jim to povedlo. Starý pan Skupa si za svého pokračovatele nevybral soudruha, nýbrž vzdělaného člověka, kterého předtím komunisti vyhodili z vysoké školy. A celá velká vlna české kinematografie i divadla šedesátých let vznikla proto, že vyhození vysokoškoláci šli dělat k filmu i k divadlu pomocné práce. Nahoru se pak dostávali postupně. A asi nebylo náhodou, že mnozí z našich nejlepších spisovatelů stavěli v českých divadlech kulisy.
Milada Matuchová-Svěráková, inspicienta, náborářka, krátce herečka, loutkoherečka, občas i autorka her pro dva lidi v loutkovém divadle, autorka vzpomínkového seriálu o Vesnickém divadle Příběhy ze zámečku (DN 19–22/2016), 91 let
Komentáře k článku: Mé divadelní osvícení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
