Divadelní noviny > Zahraničí

Mé nejlepší chvíle: v hotelových pokojích (Úryvky z Deníku)

Když letos 15. srpna odešel polský dramatik, spisovatel a karikaturista Sławomir Mrożek (1930–2013) zanechal tu kromě de,sítek divadelních her a stovek próz také svůj Deník. Vedl si jej prý od svých osmnácti let, tj. od roku 1948, ale své deníkové záznamy publikoval až počínaje rokem 1962. Zatím vyšly tři svazky: První zahrnuje léta 1962–1969, druhý období 1970–1979, třetí, vydaný letos v Krakově krátce před dramatikovým úmrtím, roky 1980–1989. V případě Mrożkova Deníku nejde o pouhý vysvětlující doplněk díla, poznámkový aparát, „dílnu“, která by mohla zajímat pouze odborníky a znalce jeho rozsáhlé tvorby. Deník je nejen svědectvím o nelehkém životě člověka a tvůrce, který velkou část života prožil v emigraci, ale především se nám v jeho často krutých – vůči sobě samému – zápiscích zjevuje odvrácená strana autorovy bytosti. Právě tyto stránky by se daly charakterizovat jako Mrożkovy soukromé zápisky z podzemí. (jfm)

7. června 1969, sobota Týden v Curychu

Odolnost, výdrž. Samozřejmě, ale výsledkem je pasivní otupělost, a stále narůstá. Začínám rozumět slovu: vyčerpání. Dříve více bolelo. Dnes se všechno rychle mění ve vyčerpanost pasivní. Nevím, jestli se z toho radovat.

Mé nejlepší chvíle: v hotelových pokojích, v takových jako v Curychu. Osamění je v nich dokonce lepší než… než když jsem u sebe doma, dokonce i jsem-li doma sám. V hotelových pokojích se dépouillement [oproštěnost] posouvá ještě dále než v jiných podmínkách. Z pokojů v mnoha zemích a za mnoho let se pozvolna utváří určitá soustava. V Curychu se mi, nepletu-li se, během jednoho děsivého opileckého svítání zjevil Bůh. Uviděl jsem ho na mokrých střešních taškách, když jsem vyhlédl z okna. Bez následků; On přece spočívá právě v tom, že žádné následky neexistují, jde o naše kategorie, o náš rozoumek. Zjevil se, protože všechno ostatní se rozpadlo, rozsypalo, rozletělo, zmizelo, vznikla průrva, jíž On na jeden malý okamžik vyhlédl. Všechny formy se rozpadly, i ona forma, kterou představuji já. Objekty už neodkazovaly jeden na druhý, lidské činnosti se vypřáhly a zůstaly už jen jako chaos, látka bez uspořádanosti, a ukázalo se, že když je tato látka bez uspořádanosti, nemusí to být materia prima. Mája ztratila všechny závoje a zdání. K tomu bylo zapotřebí mučednictví, především mučednictví mého organismu ukřižovaného na alkoholu, potom mučednictví mého já ukřižovaného na lidech, a mučednictví lidí ukřižovaných následovně na mně. V každém případě bylo zapotřebí všeobecného zahlazení, střetu, očištění.

Schopenhauer se vysmívá Spinozovi, že všechno chápal jako nutnost. Schopenhauer vše naopak pojímal jako možnost. Na to já namítám: není možnost pouze rozumovou kategorií? Stanisław Lem postřehl, že čas je rozumovou kategorií, ale nechápe možnost stejným způsobem? Je nějaká první věc, a když jsme si už umanuli tuto první věc pojmenovat, není pouze nutností, totiž tím, co není naším lidským rozoumkem? Protože ona první věc nebere nutnost, naši kategorii, vážně.

Vždyť i já kolegu Schopenhauera chápu, nebo mne netísní ne-nutnost? Ale možnost neboli ne-nutnost se mi nakonec opravdu jeví jako výmysl, takže moje tíseň z ne-nutnosti není nutná, protože pokud jde o možnost, mám výše zmíněné pochybnosti. A obecně vzato, protože se mi zdá, že zákon totožnosti, zákon vyloučeného třetího atd. je velice podezřelý, a tudíž i celé uvažování mne rovněž tísní, jako vynucená zábava.

O ženách. Jsou v lepší i v horší situaci než my. V lepší, protože jsou odsouzeny pouze k tomu podstatnému. A v horší – právě z tohoto důvodu.

O tom, co je nalevo od komunismu, o trockistech, gauchistech atd. – kteří už několik posledních let tak krásně posilují. Také oni se přičiňují o můj smutek, neboli o mé stále sílící přesvědčení o věčném návratu, o nemožnosti se učit, o změně, o uzavřenosti člověka v biologickém cyklu. Upír už míjí střed scény a má zmizet. Ale vtom se stále týž upír vynoří zpoza kulis a než se znova posune doprostředka scény a než se znovu ztratí, historie se opakuje. A dokonce už ve chvíli, kdy bude mizet… se vynoří předpoklad, že spatříme třetího upíra, který, atd. Já na štěstí toho třetího už neuvidím. Dřív totiž zemřu.

Odkud se bere ten smutek? Je možné, že jde o poslední iluzi pokroku, je možná třeba posmutnět až do té míry, abychom dospěli. Chtěl bych se zeptat člověka, který bude žít dejme tomu za dvě stě let, jaký má on na to názor. Určitě by se nikdo z nás s ním neshodl. Jde jen o krajní příklad a o odůvodnění toho, že starci (nemám teď na mysli starce zcela zhloupnuvší) se nemohou shodnout s ne-starci. Netvrdím však, že starci mají lepší pravdu než ne-starci. Tvrdit něco takového by znamenalo přiznat nejvyšší pravdu historii, a právě to je největším svinstvem a podvodem marxismu. Historii, jinými slovy čemu? Nejčistší, a tedy té nejjedovatější abstrakci.

Proč se nakonec nesmířit s naší uzavřeností v biologickém cyklu? O všem se hodně mluví, jenom ne o základních danostech. O tom, že stárneme a umíráme. První věcí je rozhlédnout se v terénu, na kterém se naše záležitost odehrává. Celá Schopenhauerova teorie o druzích, které se údajně pouze počítají, ve mně vyvolává úsměv. Píše o nich tak, jako by šlo o osoby, a jejich personifikace je až dojemně naivní. Nevím, jak vypadala věda v době, kdy Schopenhauer žil, ale jeho přesvědčení o věčnosti přírody nebo druhů, atd., jen prozrazuje, jak málo se tehdy o tom vědělo. Mně se to jeví zcela opačně: jedinou skutečností je ta, kterou nesu já a ten druhý společně, ale zcela zvlášť (protože je to nelogické, a tedy o to pravdivější) v našem biologickém cyklu. Jde o jedinou skutečnost, o které ještě můžeme jakž takž hovořit.

Také to, co Schopenhauer napsal o lásce, ve mně vyvolává smích. Proč ho tedy šetřím, stejně jako další z těch, které neberu za své vlastní? Jistě, mohu jen říci: protože to byl někdo. Ještě jeden důkaz, že zvažování a závěry nejsou to nejdůležitější. Po pravdě řečeno, mnohé z toho, co Schopenhauer říká, se mi líbí, stejně jako jeho uvažování a závěry.

Nejhloupější ze všeho je to, že každý chce mít svoji pravdu za jedinou. Já také.

9. června 1969

Potvrdilo se mi více než názorně, že s vlkem převlečeným za kozu se nedá diskutovat kozím jazykem, dokonce ani tehdy ne, jsme-li tou kozou my. Je-li nacismus nebo fašismus dost dobře rozpoznatelný, proč neplatí totéž o komunismu? Dětinská otázka: protože komunismus chce dobro, a kdo by nechtěl dobro? Ale to není nejdůležitější: komunismus je rozumný, ale fašismus byl „hloupý“. Šílenství propuklo u rozumu. A kdo by nechtěl být rozumný?

Mike – dobrý a jak inteligentní Mike. Ale inteligence zjevně nestačí k tomu, aby se někdo nedopouštěl dětinskostí: nemožnost žít, ze které Mike obžalovává „kapitalismus“.

Nepodařilo se mi však vyjádřit to, co se mi ukázalo mimořádně jasně. Je těžké to vyslovit, stejně jako se dá těžko popsat vize. Možná takto: sám jsem ponořen a jenom občas se mi podaří vystrčit hlavu.

12. června Návštěva Józefa Czapského

Je těžké vést rozhovor, začne-li se spásou lidstva a závažnost tématu stále roste.

Dnes, ale až večer, znovu velký stesk po sebeomezení, abychom se nerozptylovali. Nejhorší je, že se mi i četba jeví stejně nutná, a nikoli pouze možná, jako všechno: to znamená, že něco je nutné, jestliže to čtu. Nemohu se zbavit dojmu, že dokonce i cár starých novin čtený na podlaze je stejně závažný a nutný jako slavný výraz O čtverém kořenu věty o dostatečném důvodu, jímž mučil lidi velký Gombrowicz a o němž nyní, náhodou, vím, že jde o název Schopenhauerovy doktorské práce.

Znovu teď závidím Pavlovi z Tarsu, Pascalovi, Claudelovi a Miłoszovi (Oskarovi), že se jim dostalo navštívení, po kterém se jim změnil celý život.

Jako obvykle mám opět dojem, že je něco špatně a že všechno má být jinak. Se mnou. Omyl pouze můj, nebo také omyl obecně.

Zajímalo by mne, jestli mě někdy opustí dětinská jistota, že stačí poznat nějaké tajemství, které je mimo mne, které přede mnou skrývají (kdo?) proto, aby se všechno odehrálo jinak. Skutečně? Protože téměř každý den se dopouštím nějakého velkého zneužití nebo podvodu. Proto tedy ta četba – čeho, pro Boží smilování? Možná duchovní cvičení, aby šlo bez šumu naslouchat, odkud přichází hlas (jestliže vůbec) a jaký… Ale odkud vzít jistotu, že jednoduše proto, abych nezaspal. Bible. Možná něco jiného. „Negresco.“ Paradoxy: nejblíže jsem vždycky byl tehdy, když jsem byl nejdále. (Kromě okamžiků milosti, ale jak prozrazuje už samotné pojmenování, nedá se s nimi počítat.) Dokonce i kdybych žil jako zvíře, nebylo by to tak zlé. Ale nejhorší je život člověka napůl, napůl myšlení, napůl odstup. Rozvařené pirohy. Dépouillement. Nedá se to vyřešit vnitřně?

Vatzlav (postava z autorovy stejnojmenné hry) – jeho hlavní odpor je oidipovská záležitost. Moje slabost – situace je jen načrtnutá, navozená, neumím s ní nic dál udělat.

Jsem otrávený nikotinem a trochu i alkoholem.

20. června

Včera jsem se opil do bezvědomí. Schválně. V hospodě Saint Germain. Ve společnosti Marka Nowakowského. Střízlivého, protože on už rok nic nepije.

Včera mi celý den nic nevycházelo. Nic se s ničím nesrovnávalo, dokonce i lidé s lidmi hodně špatně. Já také. Nedalo se to snést. Vědomí jsem ztratil doma, při škytavce a dalších nevolnostech.

Pití jako takové, to znamená pití nevyplynuvší ze zvláštní situace, se stále zjevněji stává něčím povrchním a demaskuje mě před sebou, proto stojí za to se nad ním zamyslet. Začít je třeba u tohoto: při setkáních s lidmi, pokaždé, když jsem ve střízlivém stavu, se velice těžko snáším, jakmile se opakuji. Opakuji své názory, soudy, příběhy, anekdoty, které člověk, s nímž hovořím, nezná, ale já je znám, a znám je až moc dobře. (Jak se stýkat s lidmi, abychom to vůbec dokázali snést? Mám stále silnější dojem, že setkání jsou falešná, neautentická, i když dost dobře nevím, co tím mám na mysli. Možná toto: chybějící motivaci, zásadu. Příklad: žádné setkání s kteroukoli ženou, v jakékoli situaci, není bezezbytku falešné, neboť vychází z odůvodnění, že je to žena a já naopak muž. Samozřejmě je-li žena stará a ošklivá, je odůvodnění slabé a spíš jen symbolické.)

V opilosti se opakuji téměř chorobně. Včera jsem rozehrál celý svůj repertoár. Včetně těch nejpovrchnějších vsuvek s polskou tematikou. Nic tam nechybělo, všechno jsem si hezky zopakoval. Nejenom bajky, ale i nálady. Karikatura.

Sebe, jak se sám nejvíc nenávidím, jsem vykrmoval sebou. Cpal jsem se, utvrzoval sem se. Možná i dobře. Včera jsem zřetelněji, a to velmi výrazně, zahlédl jeho tlamu.

26. července

Gombrowicz zemřel v noci z 24. na 25. července.

Žena nahoře dostala záchvat epilepsie. Já jsem měl včera záchvat života. Teoreticky jsem byl usmrcen. Ale jen teoreticky. Týden předtím zemřel Bogumil Kobiela.

Včera večer jsem vypil sám dost hodně vodky. Ale neopil jsem se, pouze do mě vstoupila inspirace. Určitě proto, že jsem hodně a dobře jedl. Po celý den. Dospěl jsem k nějakým závěrům, které si, jak doufám, trochu pamatuji. Raději než cerebrální pamětí bych si je pamatoval pamětí viscerální.

Obecně vzato, a čtu zrovna touto dobou Platóna, dialog Faidon, o nesmrtelnosti duše, celé ono směřování k tomu, aby se přečkal život, protože je nepravdou, a aby jsme se připravovali na smrt, protože pravdou je ona, se mi jevilo jako nepřívětivé, podezřelé. A kdo to říká? Já, jenž mám silný instinkt smrti i porozumění pro ni.

Včera jako kdyby se něco ve mně obrátilo nebo se přinejmenším dostalo do rovnováhy.

Pokud vím, Gombrowicz stál velmi na straně života. Jedl vždy tak, jak já jím jen občas. Vždycky chtěl tak (silně), jako já chci jen občas.

Když jsem se poprvé vzdálil od ostatních dětí na dvorku, stalo se tak proto, že jsem pocítil nicotnost dětské hry – dá se říci, že se tím projevilo moje tíhnutí – k smrti.

Piotr Rawicz v Zápisníku kontrarevolucionáře napsal, že je vždycky na straně obviněného. Souhlasil jsem s ním.

Ale je třeba být důsledný. Nadřazenost a pravdivost smrti se obecně vyvozuje z toho, že smrt „se směje naposled“. Každý život končí smrtí. A kdyby jenom to – život ustavičně umírá. Dospěl jsem k určité citlivosti až přecitlivělosti – umírá tato dýmka, kterou jsem vykouřil. Zemřel jeden můj úder literou psacího stroje do papíru, který se již nikdy nevrátí. Život jako materiál a surovina pro smrt.

Umírá také vše, co jsem si včera myslel, a psaní o tom – tak částečné, obecné a povrchní – představuje nekrolog. Proto tak málokdy a nerad přičiňuji tyto poznámky. Pokaždé mám pocit, že píšu nekrolog.

Je samozřejmě možné okamžitě zde pronést výhradu k výše zmíněnému pojetí život – smrt. Především stojí na doslovnosti času, nejdřív – potom, a to potom určuje hodnotu toho předtím. Je v tom cosi z kupeckého, technického, mechanického, „praktického“ myšlení. Operace se nevyplácí, je-li konečný výsledek v nejlepším případě žádný, nepředstavuje-li žádný zisk.

Dobrá. Avšak jestli se celá věc vnímá takto, potom je smrt silnější. Obžalovaným je život. Není přinejmenším slušné nebýt alespoň na straně prokurátora?

Je-li relevantním a jediným skutečně existujícím prvkem smrt, v takovém případě se o ni nestaráme, nestaráme se o to, že si ona sama nedokáže poradit, že je jí možná ještě málo. Nepomáhejme jí, protože ona pomoc nepotřebuje. Jsme-li prosáknuti smrtí… Kdo promokl v dešti na kůži, polévá se ještě vodou z konve?

Kazatel: vanitas vanitatum: Včera jsem si uvědomil, že Kazatel nemá pravdu. Že on všechno vyzkoušel a že je všechno marnost nad marnost? A co hledal, Boha – v čem, ve slávě, v penězích, ve vědění a ve všem ostatním? Zmýlil se, a v podstatě se zachoval hloupě. Připomíná mi to ono hloupé přísloví, že peníze nepřinášejí štěstí. A kdo tvrdil, že peníze jsou od toho? Proč se navážet do ubohých peněz?

Opakuji: mám velké právo vyslovovat se k tomuto tématu, protože jsem mnoho vytrpěl od jistoty, že život je opona, na níž je namalováno něco nejapného. Strhnout nebo odsunout oponu, buď tam něco bude, nebo tam nebude nic, ale v žádném případě se nenechat podvést. Podvod – často se mi to tak jeví, a je to bolestivé.

A jeví se mi to i nadále jako podvod a úplně se toho nezbavím. Ale včera jsem si uvědomil, že je třeba se důkladněji zamyslet nad tím, v čem onen podvod spočívá, z čeho se skládá, protože nějaký podvod tu je, visí ve vzduchu, ale… Jestliže mi nějaký ničema nabízí na prodej falešné hodinky, kdo mne nutí nechat se podvést, a kdo mne nutí toho darebáka zastřelit? Nedá se mu jen říci: pane, ty hodinky, které mi chcete prodat tak draho, nemají žádnou cenu? Chci, abyste věděl, že o tom vím, nebudeme se už o té transakci dál bavit. Odhlédněme od toho, co je na osobě tohoto prodejce ničemného a podvodnického. Nezůstane tu nakonec člověk, který se jinak může jevit jako sympatický a zajímavý? Tím, že mě chce podvést, je vinen ve stejné míře jako já, pokud se podvést nechám. Proč ho za to nenávidět, proč dávat dramatickým způsobem průchod své nenávisti?

První polovinu seance jsem nakonec strávil právě takovýmito výkřiky. Seděl jsem ve svém křesle, ve své zpovědnici, před sebou jako před svým zpovědníkem, a vše, co jsem zpovědníkovi dokázal povědět, byly stížnosti a grimasy. Špatný vtip, opakoval jsem melancholicky a ne bez určitého uspokojení. Odejít, odejít, a jestli to nepůjde, vzdálit se natolik, že bych vše pouze pozoroval z bezpečné vzdálenosti, očekávaje, až pro mne přijede černý povoz. A odveze mne do oné pravdy, do ticha, do uspokojení, do bezpečí před smrtí a před kdovíčím, co tam ještě je.

Z toho okamžitě vyplývá, protože vzdálení se stojí níže a je horší než odchod – že takové okamžité řešení, z fleku, je ponižující jako kost z panského stolu. „Ne bez uspokojení“ – takto vykřikovat, poněvadž jde o něco estetického; něco z estetična je ve všech těch odstupech, nepodíleních se, povýšenostech. Pod zdáním lásky k pravdě, praktikování ctnosti, odmítání toho, co je nízké a nečisté, pod vším zasloužením si oněch posmrtných (i časných) rájů filosofů je znepokojivě více estetismu tehdy, dospěje-li toto všechno k existenciálnímu praktikování u konkrétní osoby. Dokonce k blaženosti.

Vím, co říkám. Dokonce to vím velice dobře. Vím, o čem mluvím, neboť to je ve mně. Kolik života mi uplynulo na tom, v tom, s tím, o tom. Ve stejném křesle, v několika předešlých seancích, sotva před několika dny, jsem si to dost zřetelně zformuloval: představit si, že jsem zemřel, a tak se pokusit žít. Sliboval jsem si od tohoto způsobu nejenom vysvobození, ale množství zajímavých a příjemných zážitků jako při změně perspektivy. Jinými slovy, zkusit uškubnout něco z úplně jiné stránky, ze které možná vše určitě chutná úplně jinak. Takže naivita a „zlá“ víra, neboť choutka spočívá v tom, že smrti použijeme k užívání života. Ale obecně: rozebral jsem všechny své schopnosti, predispozice, indispozice, zkušenost, a nakonec jsem se rozhodl, když už nejsem schopen sebevraždy, vyvodit z nich určitý systém. Nakonec dokonce závěr.

Zde dosti nezávislá poznámka, upozornění: moje slavná zkušenost a jistota, že v konečném součtu se všechno nivelizuje a ruší. Tolik jsem se smál, jak jsem byl smutný, říká Vatzlav, přestože jsem se často smál velmi vesele a smutný jsem byl velmi smutně. Rozpor u stoiků, přinejmenším u takových, jaké mi představil Marcus Aurelius, praktik. Na jedné straně: právě vanitas vanitatum, protože všechno končí ve smrti. Na straně druhé: velká hodnota okamžiku, ono slavné „zde a nyní“, a dokonce okamžik jako jediná hodnota času. Jestliže tedy jsem v okamžiku, momentu, smutný, proč brát onomu okamžiku jeho obsah vztahováním a přenášením onoho momentálního smutku k nějakému bodu-soudci, arbitrárně stanovenému abstraktní činností rozumu – k budoucnosti, která přece, vyřčeno i předpokládáno, neexistuje? Jistě, málo jsem četl a málo toho vím, možná někde někoho najdu, kdo o tomto rozporu uvažoval.

V noci, po seanci, jsem snědl biftek a velice mi chutnal, protože jsem měl hlad a biftek byl okořeněný novou seancí a jejími výsledky. Ale zahlédl jsem přízrak: mělké a levné euforie životní „vitality“. Jestli z toho vytvořit postoj a systém – Ježíši, podobná estetičnost je ještě horší než odstupy a chladné vzdálenosti.

Nevím, lépe je nic nestanovovat. Nemám koneckonců velkou ochotu, jenom se pokouším. V podstatě není třeba.

27. července

A přitom je třeba myslet na to, aby Sokrates nebyl bílý a jeho žalobci a soudci nebyli černí.

Protože není tomu tak, že by pravda byla čistá a nezávislá; na jedné straně – Sokrates, její šerif, na druhé – oni, její nepřátelé. Sokrates lidi provokoval, můj Bože, ale neměli trochu pravdu? Dnes je Sokrates pro nás naší představou. Ale kdysi to byl konkrétní člověk. Odkud víme, jakým způsobem se například obracel na lidi? A neměl třeba nějakou odpudivou fyzickou vlastnost?

Chci tím říci, že jakkoli krásná pravda ve chvíli, kdy je vyslovována konkrétním člověkem, je spíše tím konkrétním člověkem, a vstupuje do víru toho, co se odehrává mezi jedním konkrétním člověkem a druhým. Řekl bych to takto: stává se „zájmem“. Myslím, že Gombrowicz si toho byl vědom. Odtud jeho nedůslednosti, úniky, útoky. Věděl o pravdě, ale věděl také o lidech. O abstrakci a o konkrétním. Sokrates byl člověk. Upřímně věřím tomu, že jednal a mluvil „nezainteresovaně“. Ale jinak je známo, že se nenajde ani jedna věc, s níž by se mi nespojovala alespoň jedna dvojice rozporných, odlišných nebo dvojznačných myšlenek a pocitů. Mám za to, že Sokrates jednal nezainteresovaně i zainteresovaně. A jestliže měl nad člověkem, s nímž hovořil, převahu, nebyl si jí snad vědom? A když si jí byl pouze vědom, a tím spíš, jestliže si jí byl vědom a bránil se přitom pocitu sebeuspokojení, potom samo ono vědomí převahy bylo sotva převahou, ale bylo zdvojením, jedním z ramen zdvojení, druhým ramenem byla „služba pravdě“ neboli „interes“ (jsem ochoten napsat toto slovo a uvést je ve dvojitých, trojitých uvozovkách), a nedá se s tím nic nadělat.

Co jiného dělat, ale nijak na tom netrvám za každou cenu, než lidem brát jejich malé skořápky, jakkoli se nám jevily slabé a ubohé, a dokonce odporné, ony malé úkryty, které si s takovou námahou a tak nešikovně sami vytvořili, vytahovat je za uši z jejich malých nor na ostré světlo, aby bezradně mžourali očima a šermovali tlapkami – to je možné, ale je to nutné? A jestliže mám za to, že to je nutné, tak proč?

A především se nelze divit, jestliže tito vytažení a mžourající lidé chtějí někoho, kdo je tak vytahuje a drží, kousnout do prstu. Co mají dělat?

24. srpna Stratford, Kanada, neděle

[Mrożek se zde zúčastnil divadelního festivalu]

Léto. Ještě jedno léto. O nic míň bolestivé. Jenom ještě jedno – o nic míň. O nic míň než minulé.

Nezaslouží si smrt, kdo nechce život. Protože se bojí, protože ho „hodně moc“ bolí. Moc hodně, co to znamená? Nejspíš si také nezaslouží žít ten, kdo žije jen ze strachu před smrtí. Strach před životem a strach před smrtí. Chápu, ale neschvaluji. V takovém případě se ani nežije, ani neumírá. Třetí rozměr. Většina mne mi unikla v třetím rozměru. Co bylo pevné? Nejspíš jenom stesk.

Stejně jako v dětství a vždycky – tady velkou roli v mém životě hrají stromy. Několik jich vidím před oknem. Pravděpodobně chci, aby mi odhalily tajemství, která mají. Jak to dělají? Jak si poradí? Všechny výklady o tom, že jde o chlorofyl, atd., jsou smrtelně nudné, jinými slovy nepodstatné. Tvrzení, že ony stejně jako já, protože jsme jedno – dobrá, dobrá. Ale co a jak?

6. září Paříž

To psaní získává smysl. Může mi sloužit k tomu, abych získal život. Ne ono samo, ale jako zprávy. Kvůli srozumitelnosti.

Ve Stratfordu došlo nakonec k probití se do hloubky, k němuž se schylovalo v Berlíně, v Curychu, v New Yorku. Společný jmenovatel: všude jsem byl sám a všude jsem byl v cizích městech. Ta jména jsou jako názvy oken, skrze která se mi podařilo zvenčí nahlédnout mé vězení.

[…]

Paříž. Já v Paříži. Rovněž smrt, ale ne smrt tvůrčí. Opice.

Pozor: okolnosti a poslední věci. Souvislost mezi nimi. Nebezpečí: udělat si ze Stratfordu oltáříček a okuřovat ho do umdlení. Stratford už není, rozplynul se mrak v tomto a ne v jiném tvaru. Jeho místo zaujal už jiný mrak a na mém nebi je rovněž už něco jiného. Anebo, což je obtížnější, říci si: Stratford je stejně, jako je vše, co bylo a co bude.

Nesedět v Paříži a tesknit po Stratfordu.

Smrt mi pomohla nahlédnout, že nemám co ztratit, ale že mohu vše získat. Nebe je možná metaforou podobných „stratfordů“ v životě, možná, že po smrti souhrn „stratfordů“ vytváří nebe, a suma „antistratfordů“ představuje peklo?

Stále cítím, že píšu ne to, ne tak, ne tudy. Možná proto, že moje nástroje, mé vyjadřování se, má ve značné míře svůj původ v opici. Nehodím se na to.

Zároveň, možná bez souvislosti, možná v souvislosti, předvádím jakoby rupturu, odtržení se od „Gombrowicze“, přetržení toho lana. Jako kdybych se vrátil do svého vlastního pole citlivosti, uvažoval jsem v noci o Kafkovi. Nedávno jsem četl jeho prózu V kárném táboře. Přes všechny možné gymnastiky a úsilí nadháněčů zůstal Kafka sám, mimo jejich dosah. Povídka V kárném táboře má například tajný průchod k jeho tajemství. Gombrowicz – ne. Gombrowiczova porážka. Gombrowicz není jedinou hrou, hrou přerušovaného mlčení. Je mluvením. Velkým, ale mluvením. Jde nanejvýš o Virtue, ctnost, ne o the Way, o cestu.

Možná mi k tomu, abych se odtrhl, pomohlo jeho fyzické zmizení? Nevylučuji to.

Odmítám jeho Mládí – Dospělost. Nejde o to nejdůležitější.

Odmítám jeho Mezilidské. To je samozřejmé, ne nejdůležitější.

Odmítám jeho Vůli, vysokost a nízkost – o to teď nejde.

Jemu to sloužilo, byl takový, byl hráč, šachista – mě šachy nudí.

Byl přece jen stoikem, mě stoicismus nebaví.

On o tom všem věděl a snažil se tím vším nebýt. Ale mě nepřetržitá dialektika nudí: nejdřív něčím být, potom to popírat. Svého druhu ping-pong, sám se sebou. Tvář a protitvář.

Možná i to, co píše o sobě: Postrádal lásku. A nemohl žít bez lidí. Divná kombinace. Co zůstává?

Možná byl jiný. Pro mě byl takový, o jakém vím. To stačí. Jaký byl objektivní Gombrowicz?

Je v něm dráždivý živel přátelskosti, živel společenskosti. Je v něm příliš mnoho společenského, referenčních soustav.

Kafka.

Gombrowicz.

Byl pevný a měl několik opěrných bodů ve světě. Někde se pevně opíral o něco pevného. Proto k němu lidé lnuli. Dával nám pocit pevnosti. Skutečnosti.

Já naproti tomu cítím jinou pravdu, příkaz, imperativ: zrubat zbytky stavby, výstroje, lodi, a spíše zda rubat, nezbraňovat se už, jestliže ony stavby vymalované na plátěné přepážce mi samy trouchnivějí, pomoci větru, když cloumá krajinou.

Společné: byl jsem ve Stratfordu ponořený stejně jako on v Argentině. Věděli jsme jedno: tam byla naše pravda, zbytek byl sochou neboli mrtvolou té pravdy. Gombrowicz mě opravdu osobně porážel a drtil. Protože jsem nebyl z jeho pole, stál jsem v něm váhavě jednou nohou. On stál pevně oběma na svém.

Sławomir Mrożek: Dziennik, tom 1. Wydawnictvo Literackie, Krakov 2010, s. 603–615.

Vybral a přeložil Josef Mlejnek.

• Autor: Sławomir Mrożek
• Publikováno: 4. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mé nejlepší chvíle: v hotelových pokojích (Úryvky z Deníku)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ