Medvědí služba feminismu
Postava antické hrdinky Médey je velmi lákavým výchozím bodem pro různé reflexe ženské role ve společnosti: matka, zavržená manželka, která se vzepře své rodičovské úloze a v kruté žárlivé pomstě zabije vlastní děti. Nakolik je tento pohled zkratkovitý a anachronický, ponechme stranou. Tvůrci, ať už literáti, divadelníci, či další umělci, mají určitě nárok ujmout se mýtu po svém. Otázky, které jejich čtení vzbuzuje, jsou pro svou dobu relevantní.
Inscenace Medea_is_missing, která vznikla v koprodukci zapsaného spolku Averze s Venuší ve Švehlovce a DiFa JAMU, se k Médee vztahuje už zprostředkovaně skrze dílo německé autorky Christy Wolf Médeia a jiné hlasy. Činí tak ale velmi volně, vlastní témata a materiály výrazně převažují.
O čem inscenace režisérky Alexandry Bolfové vypovídá? Foto Facebook Averze_
O čem tedy inscenace režisérky Alexandry Bolfové, v níž kromě trojice hereček hrají také dvě matky samoživitelky, vypovídá? Úvodních pár minut začíná slibně. Za burácení hudby a ve výrazné výtvarné stylizaci na jeviště open air scény v Kasárnách Karlín nastoupí tři herečky nalíčené jako pop star stylu Nicky Minaj a postupně se proměňují v jakési smutné klauny. Elektronicky modifikovaným hlasem na publikum valí faktické statistické údaje o diskriminaci samoživitelek následované letmým exkurzem do dějin feminismu v Čechách. Už zde nastává první zádrhel. Ano, na konci 19. století začaly ženy projevovat zájem o účast na veřejném životě, ve dvacátých letech dalšího století se dočkaly jasných výdobytků mimo jiné za ušlechtilé pomoci Vojty Náprstka nebo prvního československého prezidenta. A představte si, že některé diskriminační zákony platily až do padesátých let! A pak co? Přestaly platit setrvačností? Došlo k nějaké mechanické změně? Nebylo by fér přiznat, když už se vztahujeme k českému kontextu, že za minulého režimu se v porovnání s děním na Západě ženy dočkaly rychlejší emancipace? Že ten bez jakékoli relativizace represivní systém přinesl i konkrétní sociální výdobytky, ženská práva nevyjímaje?
Tři herečky nalíčené jako pop star stylu Nicky Minaj se postupně proměňují v jakési smutné klauny. Foto Facebook Averze_
Tento i když poněkud selektivní rámec každopádně nastavuje mé očekávání směrem k politickému divadlu, které bude provokovat otázky typu, proč mají ženy v průměru nižší platy, v čem tkví důvody toho, že mateřstvím se ženy v podstatě vzdávají profesních ambicí. Ale inscenace se vzápětí přelomí do intimní, podivně psychologizující roviny, kde ženy pomlouvají své kamarádky, snaží se zavděčit mužům a velmi emotivně řeší disfunkční vztahy se svými matkami, které jim neposkytují dostatečně milující zázemí, což je vede k tomu, že samy radši žádné potomstvo neplánují.
Až jsem měla pocit určitého zneužití… Foto Facebook Averze_
Autentické výpovědi dvou matek samoživitelek sice částečně stavějí most od stylizovaného večírku pro Dionýsa, který jsme do té doby sledovali, k obtížné realitě běžného života. Tyto reálné zkušenosti ale z inscenačního tvaru podivně trčí, inscenátoři se k nim nijak zásadně nevztahují. Až jsem měla pocit určitého zneužití dvojice žen, jejichž výstupy v důsledku inscenačního řešení působí, jako by si akorát přišly postěžovat. Je už zcela na divákovi, aby si problematiku nefunkčního patriarchálního systému, který mimochodem utlačuje i muže, doplnil sám dle své ochoty a předchozí znalosti tématu.
Tedy ne tak docela. Pár minut před koncem se najednou vyhrnou otázky, které by možná inscenace, respektive ženy na jevišti měly řešit, ale už na ně nezbyl čas ani energie. Nepovažuji od tvůrců za úplně moudré rozhodnutí de facto se přiznat k tomu, že své dílo možná chtěli vést úplně jinudy (výše popsaný úvod by tomu ostatně odpovídal), ale nepovedlo se jim centrální téma ukočírovat.
Touha po blízkosti není známkou slabosti… Foto Facebook Averze_
Nakonec zbydou na scéně hysterky, které se pohádají o tom, jestli jsou tedy všichni muži neschopní mamánci a nevěrníci a je potřeba je jako celé pokolení raději preventivně, a priori šmahem nenávidět, anebo se dá výjimečně narazit i na slušného chlapa. Vždyť nakonec se i silná žena ráda přitulí bez ohledu na to, co proklamovala do té doby… Počkat, cože?
Co kdybychom touhu po lidské společnosti a blízkosti raději nevnímali jako slabost, ale jako přirozenou potřebu sociálního tvora, jímž člověk je?
Co kdybychom přestali adorovat sobecký individualismus vedoucí ke zničující rivalitě i mezi pohlavími a raději se naladili na vlnu solidarity?
Inscenátoři měli štěstí, že v Kasárnách Karlín hráli pro svou sociální bublinu, která je ochotná si uvedené zavádějící interpretace odfiltrovat nebo je vnímat smířlivěji, protože tak nějak chápe, že to tvůrci vlastně nemyslí tak, jak to říkají. Nebo ano? Dokážu si představit, že inscenaci Medea_is_missing by nadšeně tleskali i zarytí šovinisté, protože v lecčem (pevně věřím, že omylem) zcela potvrzuje v jistých kruzích zažitou stereotypní představu o zakomplexovaných feministkách, které mají samy se sebou problémů dost a vztek si vylévají na mužích. Konstatovat, že mě tato inscenace minula, by bylo přehnaně omluvné. Trefnější je uznat, že mě přímo rozhořčila, což je legitimní prostředek divadelní komunikace. V tomto případě se ovšem nemohu zbavit pocitu, že o to inscenátoři ani v nejmenším neusilovali.
Averze, z.s. ve spolupráci s Venuší ve Švehlovce a DiFa JAMU, Praha, Brno – Medea_is_missing. Text kolektiv, režie Alexandra Bolfová, dramaturgie Michal Šesták a Martin Hodoň, dramaturgická spolupráce Marek Horoščák, scéna a kostýmy Karolína Srpková, light design Filip Obermajer, hudba Martin Konvička a Tereza Marečková. Hrají Klára Bulantová, Karolína Vaňková, Dana Jaceková, Michaela Efrati a Denisa Růžková. Premiéra 19. srpna 2021, Letní scéna Venuše ve Švehlovce, Divadla LETÍ a A studia Rubín v Kasárnách Karlín.
Komentáře k článku: Medvědí služba feminismu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
