Hippie Švejk
Dalším dílem z cyklu projektů Smějící se bestie, jejž Husa na provázku započala loni v červnu, je inscenace Mein Švejk. Autor scénáře Miroslav Oščatka spojil Haškovy proslulé i Vaňkovy méně známé příběhy o ikonickém vojínu Švejkovi a vytvořil z nich zcela nový obraz. V režii Jana Antonína Pitínského ožívá Švejk zbrusu nový, současný. Zachycuje jej v montáži probíhající před plechovým kontejnerem výstižně nazvaným Batalion, v prakticky vybaveném, přeplněném voze vojenského vlaku a v poslední části mezi zákopy z praktikáblů.
Švejk Dalibora Buše není další karikaturou nejznámějšího krajana… FOTO JAKUB JÍRA
Pitínského obraz literárního hrdiny se v podstatě po celou inscenaci nemění, jen se konkretizuje. Úvodním ironickým setřesením historického nánosu bodrého typického Čecha (který je často vnímán až přehnaně heroicky, nebo je naopak parodizován) zdůrazňuje pozdější vojenskou podobu inteligentního, vychytralého a vypočítavého bojovníka proti válce. Nejenže svou účelnou hloupostí Švejk provokuje, zároveň promyšleně rozebírá už tak špatně sestavený vojenský systém. Jako v případě „nevinné“ záměny šifrovacích knih nebo sežrané paštiky.
Stejně jako doba Švejkových příběhů se od Haška k Vaňkovi mění, je více nemilosrdná a konkrétní, obdobně se mění i styl vyprávění i atmosféra Švejka v Huse. Od úvodní operetky přes historický záběr nabývá Švejkův osud na realističnosti a surovosti, humor se stává hořkým. Čím dále v čase – tím blíže současné realitě. I výrazná stylizace v herectví se s každou změnou více zcivilňuje. Proto i kooperace s diváky při zasílání intimních dopisů blízkým probíhá naprosto přirozeně a citlivě. V každé sekvenci je herecká akce stylově přesná. A v závěrečných epizodách, i přes jistou míru stylizace, se stává reálně současnou.
Švejk Dalibora Buše není další karikaturou nejznámějšího krajana, je jeho „reálnou“ podobou. Ne však glorifikující, ale ani pohrdající. K dotvoření obrazu Švejka musí nezbytně sekundovat představitelé vojáků marškumpanie. Ať už jde o podlézavého Bieglera (Růžena Dvořáková), zákeřného poručíka Duba (Ondřej Jiráček), vlídného a čestného nadporučíka Lukáše (Milan Holenda), nebo veškerou vážnou i zesměšněnou vrchnost Ivany Hloužkové.
Ačkoliv občas Pitínský v inscenaci kombinuje až příliš mnoho zdánlivě nesourodých prvků a motivů, a některé vtipy působí prvoplánově, Mein Švejk má svůj jasný smysl. Spojení písně The End od kapely The Doors se scénou, ve které se vojáci maskují bahnem, vyvolává na mysl éru hippies a legendární Woodstock. Stejně jako oni bojoval Švejk proti válce. Pitínského inscenace možná nemá vést k této pointě, rozhodně ji ale evokuje.
(Psáno z reprízy 8. března 2015.)
Hodnocení: 3,5
Viz také recenze Milana Uhdeho Švejk úplně jiný a zcela konvenční (hodnocení 2)
Divadlo Husa na provázku – Jaroslav Hašek, Karel Vaněk: Mein Švejk. (Operetta. Komedie. Smrt.) Režie Jan Antonín Pitínský, scénář Miroslav Oščatka, dramaturgie Perri Perun, scéna Milan Nytra, kostýmy Stella Šonková, hudba Richard Dvořák. Premiéra 6. března 2015.
Komentáře k článku: Hippie Švejk
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
