Meleme pantem (No. 1)
Včerejškem začal 22. ročník festivalu profesionálních činoherních divadel OST-RA-VAR, který v pěti dnech nabídne reprezentativní průřez tvorbou ostravských divadel za poslední rok. Tato divadelní přehlídka je určena výhradně profesionálním divadelním teoretikům a praktikům, stejně jako studentům praktických i teoretických oborů vysokých divadelních škol. Všichni společně mají poté jedinečnou příležitost diskutovat o jednotlivých představeních na třech rozborových seminářích, letos nově v Centru PANT.
Program festivalu.
Po loňském ročníku, kdy každou diskuzi o představení zahajoval referát jednoho z týmu čtyř mladých začínajících kritiků, kteří si mezi sebou rozdělili celý festivalový program, se semináře vracejí k původnímu modelu. V rámci každé diskuze tedy se svým referátem vystoupí jeden student a jeden profesionální kritik. Další změna se týká festivalového zpravodaje, který letos nebude vycházet v tištěné podobě, nýbrž formou internetového blogu, na němž ke každé inscenaci denně přibydou dvě studentské reflexe, které poskytnou možnost zajímavého srovnání dvou názorů. Blog naleznete na oficiálních stránkách festivalu: www.festivalostravar.cz/index.php/blog.
První festivalový den měli diváci možnost vidět tři představení: dopoledne Chacharije Komorní scény Aréna, odpoledne Kouř v Divadle Petra Bezruče a večer derniéru Peera Gynta v Divadle Jiřího Myrona (Národní divadlo moravskoslezské).
22. ročník začal představením v ostravštině o ostravských chacharech. Foto Roman Polášek
Arénu si většina festivalových diváků spojuje zejména s režijně a herecky dobře uchopenými inscenacemi, které jsou založené na textech s hlubším přesahem. Představení Chacharije (ze slova chachar = tulák, bezcharakterní opilec a rváč) pro mě však bylo především z hlediska tématu dosti nečitelné. Tvůrci v této inscenaci nastiňují obraz ostravské společnosti 30. let 20. století, který demonstrují skrze možná až příliš banální a místy prvoplánový příběh party tuláků a několika lidí z vyšší vrstvy. Pochopení jakéhokoliv kompaktnějšího sdělení ještě komplikuje fakt, že účinkující hrají v místy jen stěží srozumitelné ostravštině. Chvílemi jsem se smála komickému vyznění některých ostravských slovních obratů, to je však na dvě a půl hodiny trvající představení vcelku málo. Od Arény jsem zkrátka čekala víc. Ještě méně mě bohužel zaujala zdlouhavá večerní derniéra Peera Gynta.
Nejlepší byla adaptace Vorlova kultovního filmu Kouř. Foto Lukáš Horký
Nejvíce mě naopak oslovila adaptace kultovního filmu Tomáše Vorla Kouř. Režijně – dramaturgické duo Adam Svozil a Kristýna Kosová z filmu ponechali pouze známé hity a základní dějovou kostru a zasadili je do současných reálií. Zároveň se jim podařilo na jeviště přenést i jistou bizarnost a surrealistickou vykloubenost Vorlova filmu, s níž nahlížejí na fungování socialistického zřízení.
Hlavní postavou inscenace je inženýrka Mirka Čápová (Markéta Matulová), která po škole nastupuje na své první působiště – do kanceláře plné kravaťáků a jednoho vyšinutého ajťáka v jakémsi korporátu. Skrze změnu pohlaví ústředního hrdiny (ve filmu jím byl Mirek Čáp) tvůrci zdařile akcentují aktuální problematiku rovných pracovních příležitostí žen a mužů. Když například Mirka první den přichází do zaměstnání, její šéf Karel (Ondřej Brett) několikrát s posměchem zdůrazní, že se jedná právě o ženu, a až posléze tento fakt ocení s odůvodněním, že ušetří na jejím platu.
Hlavní postavou je inženýrka Mirka Čápová, která po škole nastupuje na své první působiště – do kanceláře plné kravaťáků v jakémsi korporátu. Foto Lukáš Horký
Mirka dostává stejně jako její filmová předloha v továrně velký úkol – vymyslet projekt na snížení emisí. Skrze svou spolupracovnici Lidušku Běhalovou (Marcela Čapková), která ve firmě zůstala ještě z minulého režimu, ale vypátrá, že s takovým skvěle fungujícím projektem přišel už před mnoha lety inženýr Václav Křížek (Lukáš Melník). Projekt několikrát neprošel a z jistých důvodů se o něm dodnes nesmí hovořit. Mirka se však rozhodne bojovat s větrnými mlýny – svými šéfy – a dokázat jim pravdu. Stejně jako v případě Vorlova filmu dochází v závěru inscenace k nastolení „nových pořádků“, v tomto případě k odkoupení firmy Číňany; jestli jsou však tyto pořádky lepší, než ty minulé, zůstává opět otázkou.
Jelikož je hlavní hrdinkou žena, muselo přirozeně dojít i ke změně pohlaví u některých dalších postav. Kotě (ve filmu Lucie Zedníčková) zde coby ambiciózního zaměstnance ztvárňuje Vojtěch Říha a ctitelka z kantýny Helenka (ve filmu Monika Šeligová) je v inscenaci transformována do postavy zakřiknutého a vyplašeného Lůdi (Jakub Burýšek).
Postavy jsou oproti filmu pozměněné: z archiváře Bédy se stal ajťák Táda a kotě je v inscenaci mužem. Foto Lukáš Horký
Vorlův film končí repetovaným radostným pokřikem postav: Má to cenu! Stejné heslo skandují i postavy v úvodu inscenace, postupně se však jeho intonace mění spíše v tázání. Ústředním tématem je tu totiž jistá podobnost minulého režimu s tím současným, který sice skýtá daleko více možností, avšak zároveň v něm spousta věci stále přetrvává. Zároveň dnes máme daleko více svobody než dříve, ale opět jen v jakýchsi vytyčených mezích. Postavy jako by se ptaly, jestli to tenkrát vůbec mělo cenu a zda ve výsledku nezměnila pouze fasáda nadále pokračujících pořádků.
Torzo filmového příběhu z osmdesátých let tedy tvůrci velmi dobře využili k tomu, aby skrz něj poukázali, jak mrazivě aktuální mohou být jeho témata i dnes. Ekologická problematika čistého ovzduší, genderová nerovnoprávnost mužů a žen v zaměstnání nebo jistá bizarnost a vykloubenost korporátního světa, to vše jsou bohužel stále zásadní problémy. Kouř tedy v inscenaci symbolizuje prakticky totéž jako v její filmové předloze – dusivou atmosféru jistého politického režimu, který vyžaduje nutnou změnu.
Nakonec je však nutné podotknout, že sílu takového vyznění inscenace zásadně podpoří i znalost původní předlohy. Když si totiž u některých scén člověk uvědomí, že jsou prakticky identické jako ty filmové, a přesto jsou v dnešním kontextu i nadále srozumitelné, je to až děsivé.
Komorní scéna Aréna – Tomáš Vůjtek, Janusz Klimsza: Chacharije. Režie: Janusz Klimsza, scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová, hudba: Vladislav Georgijev. Hrají: Petr Pěnkava, Tereza Cisovská, Tomáš Hába, Dana Fialková, Šimon Krupa, Ondřej Malý, Petr Panzenberger, Jan Chudý, Vojtěch Lipina, Josef Kaluža, Pavel Cisovský, Michal Čapka, Vladislav Georgiev, Marek Cisovský, Alena Sasínová-Polarczyk, Zuzana Truplová. Premiéra 24. 3. 2018. Psáno z představení 28. 11. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.
Divadlo Petra Bezruče –Tomáš Vorel st., Lumír Tuček, Michal Vích, Adam Svozil, Kristýna Kosová: Kouř. Adaptace, režie a dramaturgie: Adam Svozil, Kristýna Kosová, dramaturgická spolupráce: Kateřina Menclerová, výprava: Adriana Černá, hudba: Michal Vích, Jakub Kudláč, korepetice: Michal Sedláček, pohybová spolupráce: Ján Ševčík. Hrají: Markéta Matulová, Vojtěch Říha, Jakub Burýšek, Ondřej Brett, Vojtěch Johaník, Michal Sedláček, Marcela Čapková, Kateřina Krejčí, Markéta Haroková, Lukáš Melník, ze záznamu Norbert Lichý. Premiéra 23. 11. 2018. Psáno z představení 28. 11. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.
Národní divadlo moravskoslezské – Henrik Ibsen: Peer Gynt. Překlad: Josef Brukner, Josef Vohryzek, úprava: Pavel Khek, Sylvie Rubenová, režie: Pavel Khek, dramaturgie: Sylvie Rubenová, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak, hudba: Vladivojna La Chia. Hrají: Ivan Dejmal, Lucie Končoková, Anna Cónová, Vladimír Čapka, Renáta Klemensová, Kateřina Vainarová, Sára Erlebachová, Barbora Vidomská, Jan Fišar, František Večeřa, Vít Roleček, Jiří Sedláček, Vít Hofmann. Premiéra 11. 1. 2018 v Divadle Jiřího Myrona. Psáno z představení 28. 11. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Meleme pantem (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
