Meleme pantem (No. 4)
Předposlední den OST-RA-VARu měli diváci možnost zúčastnit se dalšího rozborového semináře a zhlédnout tři představení. #nejsemrasista_ale Divadla Petra Bezruče a Rok na vsi Národního divadla moravskoslezského nabídly, ač skrze diametrálně odlišné divadelní prostředky, značně aktuální obraz dnešního světa. Komedie s prvky absurdity s názvem Kdo je pan Schmitt? byla spíše nenáročnou podívanou nedávno otevřeného soukromého Divadla Mír.
V inscenaci #nejsemrasista_ale se na umělé pláži sejdou čtyři muži a jedna žena. Komunikují pouze online a k živému rozhovoru je svede až výpadek wifi sítě. Foto Lukáš Horký
Autorskou inscenaci #nejsemrasista_ale vytvořil oceňovaný mladý tvůrce Braňo Holiček. Na výběru toho, co a o čem se bude hrát, se ale již v raných fázích příprav přímo podíleli i herci Divadla Petra Bezruče. Text je postaven na útržcích z internetových diskuzí, jež díky možnosti skrýt se za anonymitu a nemuset plně zodpovídat za svá tvrzení dělají ze spousty lidí nehumánní, často až pudově jednající jedince.
Výchozí situace je velmi jednoduchá. Na umělé pláži se sejdou čtyři muži (Ondřej Brett, Jakub Burýšek, Lukáš Melník, Michal Sedláček) a jedna žena (Magdaléna Tkačíková) a hrají si na svých mobilních telefonech. Komunikují pouze online a k živému rozhovoru je svede až výpadek wifi sítě. Vždy když se partička odskočí „vykoupat“, jakýsi televizní moderátor (Miroslav Kudela), jenž představení čas od času dokresluje citacemi některých současných reklam, jim do popředí jeviště přinese předmět, o němž posléze diskutují.
Začíná se vcelku nevinně – na pláži se objeví pomazánkové „máslo“ a na přetřes přichází fungování České republiky v rámci Evropské unie. Už tento moment je ovšem v něčem děsivý. Když se pět lidí nedokáže shodnout ani na tom, zda může nést pomazánkové ve svém názvu název jiné potraviny, se kterou má pramálo společného, jak se pak mají shodnout nad tématy daleko závažnějšími? Jejich palčivost se totiž v inscenaci postupně stupňuje a skupinka se přes očkování, dotace divadel a homosexualitu dostává až k problému uprchlické krize.
Holiček se svým týmem v inscenaci nastiňuje obraz současné české společnosti plné povrchních, nevyargumentovaných a vyhrocených názorů. Na inscenaci oceňuji především to, že se v ní tvůrci nesnaží vést diváka nějakým směrem, který by byl podle nich lepší než druhý. Nikomu nevnucují svůj pohled na to, co je lepší volba, a diváky nechávají, aby se konfrontovali pouze sami se sebou. Jediná pravda, jak zazní i na konci představení, totiž neexistuje.
Hlavní hvězdou inscenace Kdo je pan Schmitt? je bezesporu Štěpán Kozub. Jeho komika nepramení pouze z trefně pronášených replik, ale také z detailní práce s mimikou, gesty a intonací. Foto Jan Lipovský
Divadlo Mír, které v roce 2016 založil herec Albert Čuba (do té doby známý především z Komorní scény Aréna) staví svůj repertoár primárně na odlehčených komediích, které ovšem nejsou založeny na laciném humoru. Stejným případem je i hra původně francouzského herce Sébastiena Thiéryho Kdo je pan Schmitt? Příběh vypráví o manželech Bélierových (Štěpán Kozub a Magdálena Tkačíková), které jejich okolí začne náhle považovat za jisté Schmittovy. Jenže kdo tito Schmittovi vlastně jsou? Panika, která se manželů zmocní, vyvolá jak sérii komických, někdy až absurdních situací, tak množství otázek o hledání vlastní identity.
Hlavní hvězdou inscenace Václava Klemense je bezesporu Štěpán Kozub, jehož komika nepramení pouze z trefně pronášených replik, ale také z detailní práce s mimikou, gesty a intonací. Kozub se neuchyluje k osvědčeným prostředkům, jak pobavit, a na rozdíl od některých kolegů, jejichž postavy jsou spíše typizovanými figurkami, nepůsobí prvoplánově. Prakticky až do konce jsem představení považovala za příjemné a zároveň inteligentní pobavení, jež vyčnívá z řady většiny současných komedií. Svůj postoj jsem však nakonec musela zčásti přehodnotit. Oproti předloze zde totiž došlo ke značnému posunu v závěrečné scéně, který vyznění hry zbytečně zbulvarizoval a možná až banalizoval. Příběh najednou nepůsobil jako humorná podívaná s nádechem absurdity, ale stalo se z něj spíše povrchní pojednání o vzájemných naschválech jednoho manželského páru.
Závěrečným představením hlavního programu byl Rok na vsi v Divadle Jiřího Myrona. Přiznám se, že po předchozích zážitcích z tohoto divadla jsem do hlediště usedala s jistými obavami. Inscenace v režii Vojtěcha Štěpánka, který je zároveň autorem dramatizace rozsáhlého realistického románu bratří Mrštíků, mě ale v mnohém překvapila. Historické zasazení příběhu Štěpánek nijak zvlášť neaktualizoval, to mu ovšem neubralo na jeho současném vyznění. Na pozadí různých místních lidových tradic, jež se odehrávají v průběhu jednoho roku, se v inscenaci seznamujeme s osudy několika obyvatel jedné moravské vesnice. Každý z nich je vlastně nadčasovým typem, jehož vlastnosti a osud nám mohou být stejně blízké dnes jako před sto lety.
Herci Národního divadla moravskoslezského pro mě v tomto představení dokázali, že umí na základě jemné psychologické drobnokresby bez přílišného patosu a exaltovaného projevu bravurně budovat své postavy. Oceňuji také velmi jednoduchou, a přitom funkční scénografii, již tvořilo pouze množství židlí, stolů a okenic, které na začátku představení ležely naházené na třech hromadách a v jeho průběhu je herci postupně všelijak rozmisťovali, a tvořili tak jednotlivá místa děje. Za symbolický a pro další dění výrazně určující považuji moment z úvodní scény, kdy Cyril Rybář (František Strnad) vytáhl kus nábytku z jedné kupy, která se vzápětí s velkým hlomozem rozsypala celá. Inscenace totiž nepodává obraz idylické vesnické pospolitosti, ale naopak jejího totálního rozkladu a s obyvateli vesnice prožíváme nejen jejich strasti, ale také neřesti.
Inscenace Rok na vsi nepodává obraz idylické vesnické pospolitosti, ale naopak jejího totálního rozkladu a s obyvateli vesnice prožíváme nejen jejich strasti, ale také neřesti. Foto Radovan Šťastný
Divadlo Petra Bezruče – Braňo Holiček: #nejsemrasista_ale. Režie a výběr hudby: Braňo Holiček, dramaturgie: Kateřina Menclerová, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Lenka Odvárková. Hrají: Magdaléna Tkačíková, Ondřej Brett, Jakub Burýšek, Lukáš Melník, Michal Sedláček. Premiéra 18. 5. 2018. Psáno z představení 1. 12. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.
Divadlo Mír – Sébastien Thiéry: Kdo je pan Schmitt? Překlad: Kateřina Neveu, režie: Václav Klemens, scéna: Tomáš Volkmer, kostýmy: Eva Kotková. Hrají: Magdaléna Tkačíková, Štěpán Kozub, Albert Čuba, Vladimír Polák, Robin Ferro, Petr Berger. Premiéra 9. 4. 2018. Psáno z představení 1. 12. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.
Národní divadlo moravskoslezské – Alois Mrštík, Vilém Mrštík a Vojtěch Štěpánek: Rok na vsi. Režie a výběr hudby: Vojtěch Štěpánek, dramaturgie: Adam Gold, scéna: Milan David, kostýmy: Marta Roszkopfová. Hrají: František Strnad, Lada Bělašková, Renáta Klemensová, Tomáš Jirman, Ivan Dejmal, Anna Polcrová, Izabela Firlová, Petr Panzenberger, František Večeřa, Kateřina Vainarová, Jiří Sedláček, Stanislav Šárský, Alexandra Gasnárková, Sára Erlebachová, Filip Salamon, Miroslav Rataj, Josef Novák-Wajda, Barbora Vidomská, Ondřej Malý, Vít Hofmann, Pavel Liška, Jan Lefner. Premiéra 25. 10. 2018 v Divadle Jiřího Myrona. Psáno z představení 1. 12. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Meleme pantem (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
