Divadelní noviny > Festivaly

Meleme pantem (No. 5)

Boží mlýny melou. Vymstilo se mi mé sobotní rouhání, když jsem (samozřejmě s nadsázkou) tvrdila, že redigovat text a doplnit ho fotkami a informacemi o inscenacích je časově stejně náročné jako článek sama napsat. V neděli ráno na mě totiž čekalo nemilé překvapení: Terezin organismus festivalový zápřah nerozdýchal a další ošizení večeře, tentokrát v podobě osudného chlebíčku z Divadla Jiřího Myrona, se rozhodl odmítnout. Tereza byla ráda, že se doplazila na vlak a že večer vůbec zvládla dopsat článek – o absolvování dalšího, ač posledního, festivalového dne však nemohla být řeč. Uklidním vás ale slovy Maryši: Na to su tu ešče já!

Nedělní off program ve Staré aréně se nesl v duchu sci-fi. Dopoledne patřilo „sci-fi dramatu“ Pásmo / Kóta 6893 v režii Pavla Gejguše, který je spolu s Adamem Tomášem a Markem Pivovarem zároveň autorem textu tohoto podobenství o hledání smyslu lidské existence. Při jeho psaní se inspirovali románem Piknik u cesty bratrů Strugackých a filmem Stalker Andreje Tarkovského a vytvořili prostředí krajiny dotčené katastrofou, připomínající výbuch Černobylu, tzv. Pásmo. Do něj se ve jménu výzkumu jakési státní organizace touží dostat mladý vědec (Robin Ferro), aby získal skořepinu. Co přesně taková skořepina je a k čemu slouží, nikdo netuší, ale úkol je úkol. Vědec tedy podplatí překupníka žijícího na hranici Pásma (Tomáš Jirman) a ten přesvědčí zkušenou stalkerku (Anna Cónová), aby je v Pásmu doprovázela a pomohla jim skořepinu, která je na rozdíl od ostatních dokonce plná, získat.

Scéna Davida Janoška je velmi jednoduchá, složená z několika stupňů pokrytých kartonovými krabicemi, mezi nimiž vyčuhuje umělá tráva a stříbrná roura, ze které se občas vyvalí nebezpečný bílý kouř (zřejmě kapalný dusík) a plazí se po podlaze, až v jednu chvíli zcela pohltí ležícího Tomáše Jirmana. Skutečné prostředí neutěšené ozářené krajiny Pásma plné všelijakých nástrah však vytváří především herecká akce. Trojice herců opatrně prochází prostorem pod vedením Anny Cónové, která coby stalkerka hází matičkou ve směru jejich další cesty, aby zjistila možná nebezpečí. Gejgušem vedení herci využívají celý sál Staré arény tak, že jej proměňují v hotový labyrint – jednou chodbičkou se vyplíží pryč a jinou se po chvíli vrátí.

Inscenace s mottem Z nebe nám sem spadly odpovědi na otázky, které si ještě neumíme položit, nechává řadu otázek skutečně otevřených: Co je to Pásmo? Co v něm hledáme? Mladý vědec v béžovém obleku a ponožkách v sandálech si však žádné otázky neklade, pouze plní úkol zadaný shora. Stejně tak jeho dva pomocníci se ho ujmou až s vidinou slušného výdělku. Zároveň je ovšem něčím nevysvětlitelným láká i samotné Pásmo, se všemi jeho tajemstvími. Zdá se, že na světě pouze přežívají, bez jakéhokoli cíle – a v Pásmu by mohli získat plnou skořepinu, což se ještě nikomu nepodařilo. Nabídne jim však skořepina hledané otázky a odpovědi? Získá jejich život konečně nějaký smysl? Anebo jen shrábnou peníze?

Při sledování představení jsem neměla přílišnou potřebu jednoznačně shrnout jeho téma či poselství a hledat ve sci-fi obalu politický apel, a kdybych se o to měla pokusit, potřebovala bych jej vidět určitě ještě alespoň jednou – a i podruhé bych si ho bezpochyby užila. Sledovat Annu Cónovou a Tomáše Jirmana, známé z dramatických rolí v inscenacích velkých scén Národního divadla moravskoslezského, jak si házejí matičkou a hrají jako malé děti, plně ponořené do své hry a tajemného fikčního světa, je totiž neskutečný zážitek. Měsíční krajinu Pásma jsem si představovala do detailů právě díky koncentraci a zápalu herců, kteří svými popisy a hereckou akcí scénu doslova rozžívali.

Odpolední představení Šampaňský socialista představilo posledním vytrvalcům festivalového publika život a dílo ostravského rodáka Karla Reisze. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Nejste jediní. Právě proto vytvořili režisér Pavel Gejguš s dramaturgem Markem Pivovarem tuto zábavně edukativní inscenaci na pomezí žánrů a forem. Začíná se hrát v kavárně s poměrně vážným tónem o nacistické šikaně židů (které, jak tvůrci požadují, píšu s malým počátečním písmenem jakožto příslušníky náboženství, a nikoli s velkým jako Hitler, jenž je učinil nepřátelským národem). Nacisti pak židovskou rodinu i se všemi diváky „deportují“ ven na mráz, kde divákům představí Reiszův rodný dům a společně s rodiči vyprovodí mladého Karla na vlak, kterým chlapec odjíždí jakožto jedno z Wintonových dětí do Anglie.

Po návratu a krátkém čekání v kavárně Staré arény nás tvůrci pouštějí do sálu, který proměnili ve filmové studio. Karel Reisz se totiž v Británii prosadil coby filmař a jeho festivalové úspěchy ho vynesly až do Hollywoodu, kde natočil řadu snímků se slavnými herci. Známý je především pro svou učebnici střihu, kterou napsal sice v době, kdy ještě žádnou praktickou zkušenost s filmem neměl, přesto však byla natolik úspěšná, že se podle ní učí dodnes. Jeho umění střihu tvůrci demonstrují na ukázkách z filmů, které promítají na plátno v zadní části jeviště, a sami vytvářejí paralely v obdobném jednání herců v popředí. Vrcholem představení je scéna, jež ukazuje, jak by vypadaly Hvězdné války, kdyby Reisz neodmítl nabídku a natočil je on – šampaňský socialista, který se ve svých filmech zabýval především sociálními tématy. Dokumentární drama s prvky site-specific i filmové koláže se tak mění v odlehčenou komedii, když se v hlavní roli postupně střídají všichni herci, a končí závěrečnou výzvou, aby si ten, kdo se chce o tomto nedoceněném původem ostravském filmaři dozvědět více, pustil jeho filmy.

Mezi oběma představeními proběhl v Centru PANT také třetí a závěrečný festivalový seminář. V jeho závěru Jiří Štefanides trefně zhodnotil celý letošní ročník festivalu slovy o vyrovnání sil ostravských divadel a příjemném zvolnění festivalového tempa. Letos si totiž diváci mezi představeními stihli zajít na oběd nebo na kávu, diskutovat s přáteli a kolegy nebo třeba napsat článek. Pokud bych měla letošní ročník v krátkosti shrnout, musím jedině souhlasit s tím, že Aréna předvedla standardně skvělé výkony, avšak inscenace Chacharije se s mým vkusem absolutně minula. Více mě potěšila nabídka Bezručů, a to především v podobě Maryši, u které jsem dokonce uronila nejednu slzu, což se mi v divadle zpravidla nestává; velmi jsem ovšem ocenila i obě zbývající představení se silnými současnými výpověďmi a výrazným režijním rukopisem. Poprvé za sedm let jsem viděla opravdu dobré představení v obrovském sále Divadla Jiřího Myrona, na jehož balkón ke mně slova herců a poselství inscenace nikdy nedozněla tak, jako ve Štěpánkově Roku na vsi. Zřejmě nejsilnější zážitek si konečně odnáším z nově otevřené komorní scény Národního divadla moravskoslezského, Divadla „12“, a sice z představení Teror, jehož silné společenské téma a rozporuplné divácké přijetí, spolu s pesimistickým výsledkem diváckého hlasování, jímž představení končí, ve mně budou ještě dlouho rezonovat.

Stará aréna – Pavel Gejguš, Adam Tomáš, Marek Pivovar: Pásmo / Kóta 6893. Režie: Pavel Gejguš, výprava: David Janošek, hudba: Martin Dytko. Hrají: Anna Cónová, Robin Ferro, Tomáš Jirman, Lenka Sedláčková, Martin Dytko. Premiéra 11. 3. 2018. Psáno z představení 2. 12. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

Stará aréna – Marek Pivovar, Pavel Gejguš: Šampaňský socialista. Režie: Pavel Gejguš, dramaturgie: Marek Pivovar. Hrají: René Šmotek, Vít Hofmann, Jan Lefner, Pavel Zavadil, Petr Sedláček, Barbora Vidomská, Valerie Skalická. Premiéra 5. 11. 2017. Psáno z představení 2. 12. 2018 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

///

Více na i-DN:

OST-RA-VAR

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 4. prosince 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Meleme pantem (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ