Měna a divadelní inflace
Ten nápad je originální, jeho provedení textové a divadelní už o něco méně. Brněnské HaDivadlo připravilo k oslavám státního svátku inscenaci Česká měna. Je důležité zmínit, že titul vznikl na objednávku obecně prospěšné společnosti Dny české státnosti a brněnská scéna jej premiérovala v hlavním městě stylově přímo na svatého Václava za přítomnosti televizních kamer. (Kéž by se takového mediálního humbuku dostalo také inscenacím, které zrovna nic neoslavují či nepřipomínají!) Monetární symfonií nazvala také své dílko scenáristka Anna Saavedra. Nejde jen o líbivé sousloví, ale podtitul má zřejmě naznačovat, že půjde o jakousi scénickou báseň, kde zcela po vzoru hudebního slovníku tvůrci vyzpívají svá témata, aniž by šlo o nějaký konkrétní příběh. A skutečně podloží České měny tvoří jednoduchý a přitom efektní nápad. Saavedra oživila a svedla do jednoho časoprostoru české velikány, které známe z tuzemských papírových bankovek. Tento elitní oktet – konkrétně Přemysl Otakar I., svatá Anežka, Karel IV., Jan Ámos Komenský, Božena Němcová, František Palacký, Ema Destinnová a Tomáš Garrigue Masaryk – doplňuje na prosté scéně voiceband pod vedením Zdeňka Šturmy. Jmenovaní skvělí čeští muži a ženy nezvou však diváka k toulkám českou minulostí. Hodinová inscenace chce být zejména divadelním zamyšlením, jak na tom dnes jsme v kontrastu s myšlenkami a idejemi, které jmenovaní velikáni v české kotlině razili a ve kterých viděli budoucnost národa. Aby byla jasná aktuálnost dějinně publicistického účtování minulosti s dneškem, otevírá režisér Amsler tuto podívanou novinkami, jež přinesl den. Do publika zazní v náznaku jízlivé politické grotesky třeba informace o tom, že brněnská radnice naráz seškrtala svým příspěvkovým organizacím (mj. také HaDivadlu) dvacet procent z rozpočtu, rychle „spláchnuta“ je narážka na sílící vlnu nacionalismu.
Erika Stárková (Destinnová), Martin Siničák (Masaryk), Jan Lepšík (Karel IV.) a Kamila Kalousová (Němcová) FOTO LUKÁŠ SMEJKAL
Posléze se nepřekvapivě rozezní úryvek z Mé vlasti, aby divák viděl cosi jako svéráznou koláž, jejíž scénář a divadelní servírování jsou ovšem poněkud jednoduché. Dialogy tvoří z větší části právě pozoruhodné autentické postřehy jmenovaných, text tak budí dojem monumentality a rozvážné moudrosti. Napětí vzniká ze srážky různých postojů či rozmanitého typu vlastenčení a výsledek připomíná listování učebnicí pro středoškoláky. Znějí nejrůznější chytrosti, které však netvoří žádnou pevnější a skutečně dramatickou architekturu.
Inscenátoři se snaží místy lehce demytizovat vznešené legendy, převládá však pietní vážnost ve zpodobnění jednotlivých figur. Herci tak místy předvádějí hodně přepjaté, ale vlastně zavedené a někdy až banálně vykreslené obrázky národních hrdinů. Císař Karel IV. (Jan Lepšík) byl moudrý, rozvážný muž, který si neopomene dopisovat s Petrarcou a ještě se u toho zašklebit, když jeho nóbl francouzské patro v ústech ucítí neučesanou trpkou chuť českého vína. Svatá Anežka (Sára Venclovská) prochází inscenací téměř bez textu, zato v upjaté póze světice, která je setrvale v jakémsi nebeském vytržení a zřejmě se tak už narodila. Bezmála civilní herecké kostýmy jsou doplněny výraznými parukami a vousisky. Inscenátoři se snaží o co nejvěrnější iluzi slavných obličejů ve verzích, které známe z tuzemských platidel. Prosté výpravě dominuje velké projekční plátno na horizontu, nad nímž stojí na ochozu zmiňovaný voiceband. V jeho podání zazní rytmicky odsekaný seznam měst, kudy protéká Vltava, jindy Skácelova báseň nebo verše o krásách české krajiny, kterou opěvoval zaníceně a vlastenecky Andreas Hartauer – pochopitelně v němčině. Tato vsuvka patří k silným momentům večera. Před promítacím plátnem stojí už jen obrovský bílý kříž omotaný řetězem žároviček, které se rozblikají až ve finále při vzpomínce na Anežčino svatořečení a její nebeskou přímluvu za změnu politických pořádků v zemi – de facto vyprošení demokracie. Vyprázdněný prostor několikrát rozruší malý pokojíček na pojízdné plošině. V něm se vedou „velké“ řeči, třeba o tom, jaký název česká měna vůbec ponese. Jindy se v této jídelničce „učená společnost“ sejde při o hádce o pravost rukopisů. Použitím malinkého interiéru na kolečkách se tvůrci snaží vážnost sdělení odlehčit jakoby poetikou a fígly televizních sitcomů.
Při zmínce o Mnichovu se všichni aktéři převlečou do maskáčů, aby se po logice časové osy zamířilo k dnešku. Velikáni jsou posléze přivezeni na jeviště, namačkáni do pojízdných nákupních vozíků. Herci odkládají své pečlivě vyčesané vlasy i vousy. Tito najednou demaskovaní a ošuntělí velikáni už jsou jen penězi a pouze obchodovanými ikonami dnešního konzumního světa. Jejich význam a myšlenkové bohatství jsou zapomenuty a národu, libujícímu si v nákupech, obřích supermarketech a slevách všemožného druhu, je to docela šumafuk.
Inscenace Česká měna chtěla reflektovat, jak jsme na tom s naším češstvím a hodnotami nejen národními. Chybí jí k tomu bohužel více scenáristických i režijních nápadů. Lze jí ovšem přiznat ohledávání tématu, jakého si tuzemská divadla zas tak často nevšímají.
HaDivadlo Brno – Anna Saavedra: Česká měna. Režie Marián Amsler, scéna Jan Polívka a Marián Amsler, kostýmy Marie Mukařovská, hudba a projekce Ivan Acher. Česká premiéra 28. září 2011.
Komentáře k článku: Měna a divadelní inflace
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
