Merlin kluše do finiše

Herecké příležitosti, jež toto ústřední kvarteto nabízelo, využili zejména královští manželé. Oba založili své charaktery na bytostně palčivém vnitřním rozporu. Artušova vladařská vůle je v podání Kamila Halbicha nahlodána a ochromována pocitem viny vůči synu Mordredovi, jehož nehodnosti je si dobře vědom. Charakteristické výrazové prostředky: zdrženlivé gesto, váhavé intonace, úzkost v očích. Kolísavost ústí nutně do porážky při střetnutí s bezostyšným a bezohledným zlem. Ginevra Petry Hřebíčkové nenese žádné znaky běžné cizoložnice, je to křehká a citlivá bytost, zmítající se mezi manželskou povinností a prudkým milostným vzplanutím, jež má váhu čehosi osudového. V dvojpohlavním, tedy vlastně bezpohlavním pojetí Lancelota ovšem nenachází odpovídající rezonanci. Kristýna Frejová hraje mužskou roli polohlasem a s trvalou plachostí, kterou můžeme přičítat stejně dramatické nejistotě postavení jako hereckým rozpakům z neobvyklého úkolu.

Složitější je případ druhé dvojpohlavní role. Šklíbení Zuzany Onufrákové, jež jsem zaznamenal v polorecenzi prvního dílu, dostává svou logiku. Názorně vyjadřuje nepřirozenost zla, jeho pitvornost a potvornost. Vzteklá zloba při střetání s otcem přitom působí zcela přesvědčivě, protože je výrazem neodpouštějící uraženosti. Zuřivá sexuální agresivita vůči zděděné královně Ginevře však vyznívá spíše nuceně a trapně než vášnivě a vyvolává zavádějící pocit perverzity.

Nezdar utopického projektu kulatého stolu má osobní příčiny (vina, nevěra, pomsta), ale vůle nadmíru ctižádostivého autora míří k cílům nadosobním, společenským, ne-li přímo kosmicky katastrofickým. Daří-li se v rovině osobní, již lze srozumitelně a účinně vyjádřit konkrétním jednáním, nadosobní přesah si musí vypomáhat symbolickými berličkami (vytrvale pendlující Smrt Lindy Fernandez Saez) a hlavně slovními proklamacemi, jejichž mluvčími se stávají příznačně Ďábel (Robert Jašków se tentokráte prosazuje důrazněji než v prvním díle), a zejména neúnavný, byť stále ustaranější Merlin (Csongor Kassai). Soudě podle programového rozhovoru, přisuzuje režisér Dodo Gombár funkci jakési transcendence záhadné postavě nazvané On. Neinformovanému divákovi se však hostující Mário Čermák jeví jako nepatřičně (v černém) oblečený amatérský kameraman, který se hercům plete pod nohy.

Po střídmém podání hlavních příběhů propuká v závěru večera nastavované apokalyptické řádění, plýtvající – se skrovným výsledkem – hlučnými a pestrými zvukovými a obrazovými efekty. Exhibicionismus k divadlu patří. Spojením exhibicionismu s megalomanií vzniká však nebezpečná směs.

Švandovo divadlo Praha – Tankred Dorst (spolupráce Ursula Ehlerová): Merlin: Grál. Překlad Vladimír Tomeš. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, výprava Eva Jiřikovská, hudba Roman Holý, pohybová spolupráce Linda Fernandez Saez. Premiéra 11. prosince 2010.