Evžen Oněgin za železnou oponou
Puškinův Evžen Oněgin jako příběh osudové, ale nenaplněné lásky bude dojímat i vzbuzovat otázky věčně. Tím spíše, že Oněgin marně hledá smysl života ve světě plném pokrytectví, přetvářky a malosti vůbec. Jeho obranou proti němu je cynismus, který ho vede k popření všech citů. A když se po letech pokusí svůj postoj změnit, už je pozdě. Není tedy divu, že pro své téma se tento Puškinův román ve verších stal atraktivním i pro různá scénická zpracování.
Khekova inscenace Evžen Oněgin je především vizuálně působivá FOTO ALENA HRBKOVÁ
Úprava Věry Maškové a Pavla Kheka s použitím úpravy E. F. Buriana v podstatě sleduje děj románu a je solidním základem inscenace. Ta začíná jakýmsi zrozením Oněgina, které diriguje postava Zareckého, z níž se stává komentátor, vypravěč, snad i Oněginovo druhé „já“. Bohužel také často doslovuje a dovysvětluje dění na scéně a vstupuje někdy pochopitelně, někdy méně do některých situací. Milan Kačmarčík se sice tváří téměř démonicky, ale statičnost a nadbytečnost této figury zvláště v první části inscenace překonat nemůže. O to barevnější jsou obrazy společnosti, která Oněgina obklopuje, vrcholící moskevským plesem. Ty se z divadelní bujarosti na začátku přes vtipnou karikovanost venkovských scén proměňují až v mondénní pozlátkový večírek. Škoda, že tento „chór“ trpí jistou nevyrovnaností, někteří herci předvádějí své figurky až příliš důkladně.
Děj Evžena Oněgina není nijak komplikovaný, je vlastně soustředěn do několika postav, které nesou téma. Do titulní role obsadil režisér Pavel Khek Jiřího Hánu. Ten zvolil pro výraz Oněginovy životní prázdnoty pokerový obličej a monotónní deklamaci. Dokonce nepůsobí ani jako neodolatelný dandy, zdá se, že už je unaven a znechucen absolutně vším. Buduje si tak cestu k citové proměně, která nastane po setkání s vdanou Taťánou. Je to však prostředek trochu nebezpečný, protože za čas působí stereotypně. Hána je rozhodně přesvědčivější, když v závěrečné části ukazuje Oněginovu zranitelnost a beznadějnost promarněné šance. Taťána Petry Tenorové se především vymyká svému okolí, také nesnáší pokleslou venkovskou společnost, což Oněgin sice zaznamená, ale nedocení. Není to ovšem nějaká lyrická bytost, ale živá dívka s vlastním názorem na svět, která je sice mladistvě romantická, ale hlavně průzračně čistá. Příležitost projevit své city má v dopisu Oněginovi, který se, bohužel, stal už málem zprofanovaným číslem. Režisér se tomuto úskalí snaží vyhnout tím, že do textu vstupuje Zareckij, vidíme Oněgina, jak dopis čte atd. Ovšem to Tenorové příliš nepomáhá, recituje sice citlivě, ale spalující láska v tom nezní. Nejsugestivnější je tak její první setkání s Oněginem, které ji bouřlivě zasáhne i beze slov. V roli Greminovy ženy vyniká chladnou krásou, kterou prolomí jen v jediném spontánním okamžiku v polibku s Oněginem.
Poněkud prvoplánově vyznívá postava Lenského, kterého až do monologu před soubojem hraje Aleš Bílík jako dost nesnesitelného naivu. Jistě, má asi být ještě nezralé mládě, dospěje vlastně až ve chvíli, kdy si uvědomuje svou smrtelnost, ale Bílíkova interpretace je předimenzovaná. Působivý je však moment vzniku přátelství s Oněginem, když ten Lenského málem zastřelí na lovu. Henrietta Hornáčková nehraje Olgu jen jako hezkou venkovskou husičku, zdá se, že Lenského měla opravdu ráda. Dokáže sice jednat pragmaticky, ale v divokém moskevském večírku jako by utápěla svou minulost. Ovšem kostým i hudba této scény působí trochu jako z jiné hry. Čtveřici hlavních postav pak doplňuje ještě zemitá, laskavá chůva Jitky Smutné a prkenný, studený Gremin Viléma Udatného.
Khekova inscenace je především vizuálně působivá včetně práce se železnou oponou, která uzavírá svět Puškinových hrdinů a nejde jí upřít originální pojetí některých situací. Výrazná je také jeho práce s hudbou, která dává dílu silný emocionální náboj. Má ovšem rezervy v konkrétní interpretaci jednotlivých postav, a to je přece jen podstatnější než sebeatraktivnější tvar.
Městská divadla pražská – Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin. Úprava Věra Mašková, Pavel Khek s použitím úpravy E. F. Buriana, překlad Josef Hora a Milan Dvořák, režie Pavel Khek, dramaturgie Věra Mašková, scéna Milan Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, pohybová spolupráce Martin Pacek, Petr Nůsek. Premiéra 11. června 2016 v Divadle ABC.
Komentáře k článku: Evžen Oněgin za železnou oponou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
