Městská divadla pražská se na divadelní mapě Prahy neztrácejí
Městská divadla pražská mají za sebou šedesát let existence, pět posledních let pod vedením ředitele Ondřeje Zajíce a uměleckého šéfa Petra Svojtky. Oba jsou režiséři, a tak je logické, že si při svém nástupu přivedli spřízněné dramaturgy.
Pan Kaplan má třídu rád, v popředí Lubomír Lipský
Zatímco dvojice Petr Svojtka a Jiří Janků je už od dob svého působení v CD 94 a posléze v kladenském divadle známa zkoumáním ryze českých témat, ale i experimentováním s nejrůznějšími divadelními formami, dramaturgyni Věru Maškovou fascinují především velká společenská témata s duchovním přesahem, adaptace klasické i současné literatury.
K těmto dvěma základním liniím přibývají další dílčí témata i žánry, které k velkému městskému divadlu podle tradice patří a bývají u diváků nejoblíbenější. Tj. hudební komedie, ale také komorní příběhy, dotýkající se v nejrůznějších aspektech mezilidských vztahů jak v rodině, tak ve společnosti. MDP má navíc ještě jeden charakteristický prvek – otevřeně se hlásí k odkazu tzv. ornestina (období pod vedením uměleckého šéfa Oty Ornesta). Symbolickou spojnicí s touto érou je herecká účast hvězd, které v té době v MDP působily a jako hosté zde hrají dodnes. A není jich věru málo – od doyenů Lubomíra Lipského a Stanislava Fišera (jehož comeback na scénu po operaci hlasivek jistě stojí za zaznamenání), přes Janu Drbohlavovou, Květu Fialovou, Danu Syslovou, Oldřicha Víznera po Carmen Mayerovou.
Charakteristickým rysem tohoto typu metropolitního divadla pro většinové mnohogenerační publikum je nutnost širokého repertoáru, v němž si každý může vybrat své. Ve srovnání s menšími scénami, které si mohou dovolit vyhraněnější repertoár, právě toto bývá trnem v oku mnohým kritikům. Při pátrání v archivech (při příležitosti loňských oslav 60. výročí MDP) jsem narazila v Divadelních novinách z počátku roku 1968 (tedy z doby, kdy ornestinum z dnešního hlediska prožívalo své nejslavnější chvíle) na diskusi nazvanou Nejen o Městských divadlech pražských (archiv DÚ: DN 11/15, 14. 2. 1968) a zjistila jsem, že MDP se v té době potýkala se stejnými výtkami jako dnes. Pro ilustraci cituji Otu Ornesta: Hlavní problém, kterým často trpíme v dobrém či horším po celých 18 let naší existence, je problém určité stigmatizace, která se v našem životě týká určitých lidí i jednotlivých divadel. Může se to týkat herce, režiséra, je to určité ovinětování, které jednoho dne někdo vyrobí: může být vyrobeno prohlášením nějaké politické osobnosti nebo třeba kritikem, který je v takovém případě ovinětovaný jako jediný, kdo může říci, co platí. Tak u nás: soubor spolu zůstává 18 let, o něco se snaží, určitým způsobem dozrává a vyvíjí se, ale viněta zůstává.
Vraťme se ale do současnosti. Za pět let byla na scénách ABC a Rokoka uvedena téměř padesátka titulů, z nichž mnohé byly českou (či dokonce světovou) premiérou. Vedle domácích (Ondřej Zajíc, Petr Svojtka) se tu vystřídalo množství hostujících režisérů různých generací – od Karla Kříže a Lídy Engelové přes Arnošta Goldflama, Petra Gábora, Radovana Lipuse, Dodo Gombára, Michala a Ondreje Spišáka, Miroslava Hanuše a Ondřeje Havelky až po zástupce nejmladší režijní generace Nikolaje Peneva a Pavla Kheka, kteří navíc přivedli spoustu nových spolupracovníků (scénografů, choreografů či hudebníků). Po celých pět let prochází soubor personální proměnou, vedle stálic, jako je Veronika Gajerová, Dana Batulková, Vasil Fridrich či Jiří Hána, byli v tomto období angažováni např. Jan Vlasák, Jitka Smutná, Hanuš Bor, Evellyn Pacoláková či Pavel Juřica. V současné době se zaměřuje na získání nových členů nejmladší generace. V tomto směru už své kvality prokázali Veronika Kubařová či Viktor Dvořák.
Jednou ze základních dramaturgických linií jsou adaptace klasických i novodobých literárních děl – jde převážně o adaptace původní, vytvořené přímo pro MDP, v případě těch zahraničních se jedná většinou o české premiéry. V průběhu pěti sezon se objevily tituly Anna Karenina (Tolstoj), Na východ od ráje (Steinbeck), Tristan a Isolda (legendy), Jana Eyrová (Brönteová), Sto roků samoty (Marquez – Schwajda), Gold za všechny peníze (Heller), ale také tituly známé z filmového plátna – Prolomit vlny, Vše o mé matce či adaptace známých českých děl – Postřižiny, Zlatí úhoři, Saturnin, U nás v Kocourkově či Kauza Divá Bára.
Druhou výraznou linii rozvíjí tvůrčí dvojice Janků–Svojtka, která ve svých původních dílech zkoumá z nejrůznějších pohledů českou povahu a českou společnost a mýty s ní spojené s humornou nadsázkou a mnohdy v lehce mystifikačním ladění. Tyto hry se navíc pokoušejí experimentovat s různými neobvyklými dramatickými tvary. Vedle Českých Vánoc a U nás v Kocourkově sem patří scénická reality show Superčlověk, mystifikační feérie Viktor K. aneb Český národ neskoná a nejnověji Bedřich Smetana: The Greatest Hits, divadlo na divadle s výrazně zmodernizovanou hudbou tohoto klasika.
Hledačská dramaturgie se méně často uchyluje k původním dramatickým titulům, ty tvoří pouze zlomek repertoáru – z klasiky se objevila Molièrova Scapinova šibalství, Gogolovi Hráči, Ibsenův Peer Gynt, Lorcova Krvavá svatba, Della Portův Astrolog či Shakespearův Král Lear (v novém překladu J. Joska), z dramatiky 20. století Marvinův pokoj či V jámě lvové. Riskantním a nedoceněným počinem se stala česká premiéra Carriérovy a Brookovy adaptace staroindického eposu Mahábhárata.
Linii příběhů o vztazích a životě lidí v současné společnosti, ať už jsou pojaté vážně či s humorným nadhledem, nadsázkou, reprezentují hry autorů 20. a 21. století. V této dramaturgické lince je patrná snaha zmapovat v jednotlivých titulech život různých generací. Najdeme tu inscenace zaměřené na život seniorů – od české premiéry Návod na přežití, která zahajovala novou éru MDP za účasti autora Mayo Simona, Shafferovy hry Andělika a laskavec, konverzační komedii Dobře rozehraná partie po ženské tituly Holky z kalendáře či one woman show Luby Skořepové César a Drana. Paradoxům života střední generace se věnuje Nicholsova Hra vášní, znovu objevená společenskokritická Albeeho hra Všechno na zahradě, Máraiovo Dobrodružství, novodobá variace na Tři sestry – Stephensonové Vzpomínky na vodě či skeptická, lehce feministická komedie Konečně šťastná? Lucindy Coxonové. A ovšem – divácký hit, sólovka Simony Stašové Shirley Valentine. Mladým a jejich hledání místa ve světě je věnována Tätteho Zlatá rybka aneb Tajemné rozcestí či Auburnův Důkaz.
V divadle Rokoko dostaly slovo i tituly vyhraněnější, které mají šanci přilákat především nejmladší generaci, naladěnou na specifický humor a vstřícnou vůči experimentům – takové jsou inscenace Monty Pythonův létající cirkus či nejnovější Perplex od současného německého autora Mariuse von Mayenburga.
K velké scéně divadla ABC ovšem už tradičně patří muzikály či chcete-li hudebně dramatická díla. Právě tyto tituly patří mezi nejdiváčtější. Živý zpěv, hudba a tanec na jevišti přitahují publikum jako magnet. V hostujícím Miroslavu Hanušovi našla MDP režiséra, který dokáže vydolovat z herců i dovednosti, o kterých sami neměli ponětí. To se podařilo jak v Šakalích letech (nově upravená verze, v níž režisér vytvořil i herecké příležitosti pro doyeny souboru Lipského, Fišera a Fialovou), tak v adaptaci populárního románu Pan Kaplan má třídu rád. Dařilo se i Ondřeji Havelkovi, který pro MDP připravil Saturnina, s živým orchestrem na scéně.
Dobrou tradicí MDP se staly benefice významným osobnostem. S velkým úspěchem se setkaly večery k 85. narozeninám Lubomíra Lipského a osmdesátinám Stanislava Fišera, v případě Květy Fialové vzniklo dokonce repertoárové představení Fialové Květy štěstí, v němž herečka na scéně vzpomíná na svůj život a setkává se s různými hosty (ať už z divadla, tak i mimo něj – jednoho z nich se zúčastnil i Václav Havel).
Nakolik se tato éra Městských divadel pražských zapíše do historie českého divadla, rozhodne čas. Nicméně, většinou plné hlediště v době, kdy kvůli nedostatku financí lidé často škrtají ve svém rozpočtu položku „kultura“, vypovídá přinejmenším o tom, že lidé s Městskými divadly pražskými na divadelní mapě Prahy stále počítají.
Komentáře k článku: Městská divadla pražská se na divadelní mapě Prahy neztrácejí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
