Trója volá Zlín…
Antika v režii Jana Antonína Pitínského se na scénu Městského divadla ve Zlíně vrací v šestileté periodě. V roce 2006 to byla (ve spolupráci s Filharmonií Bohuslava Martinů) Vrchlického a Fibichova Smrt Hippodamie přenesená do 20. století, v roce 2012 Aischylova Oresteia, jejíž tři části pronesly tragédii z mytického dávnověku nejdřív do půle 20. století a odtud pak do našich dní. Nynější Trójanky se odehrávají výhradně v současnosti. Jedny z prvních slov, která slyšíme z úst chóristy na mikrofon, znějí: Zlín volá Tróju…
Zlínské Trójanky v režii J. A. Pitínského se odehrávají v současnosti FOTO MAREK MALŮŠEK
Na zlínské mírové konferenci konané po ukončení trojské války se totiž scházejí představitelé vítězných mocností i poražená strana. Za zvuků fanfár kráčejí po červeném koberci suverénní řečtí vojevůdci; jsou ověnčeni a pestře kostýmováni. Jejich protějšky jsou též slušně oděny a spíš je prozrazuje nejistota a napětí, s nimiž se mítinku účastní. Jsou to Trójanky, neboť Trójané po prohraném boji jaksi nezbyli (až na chlapce držícího se zajaté matky a jinocha kdesi v trácké emigraci). Mírová konference je ovšem eufemismus pro diktát vítězů dělících kořist, což je i leitmotiv Eurípidovy tragédie: Hekabé, vdova po trójském králi Priamovi, je v ní bezmocnou svědkyní zotročení svých dcer, pobití synů vrcholícího barbarskou popravou vnuka Astynanaxe a nakonec vypálení Tróji.
V ovzduší současných xenofobních zkratek a strachu z nejisté budoucnosti nabízí J. A. Pitínský složitější pohled, s dramaturgem Vladimírem Fekarem doplnili Trójanky další dvojicí Eurípidových her: Hekabé, jež ke zdánlivě dovršené tragédii hrdinky přidává nové kruté rány i mstivou vendetu, a Andromaché o osudech jedné z Hekabiných dcer v řeckém zajetí. Ta je určující pro inscenační výklad zejména v návaznosti na úvodní Trójanky.
V nich se Agamemnón, Odysseus či Meneláos promenují se samozřejmostí vítězů, blazeovaní borci, kteří se spokojenými úsměvy tahají za nitky, a když dojde na nepříjemnost typu popravy dítěte, nenápadně zmizejí v zákulisí „mírového“ setkání. Občas se v marnivě barevných oblecích zavlní s chórem v rytmu dovádivého tance. Kdepak bojovníci, jen politicky chytří lídři a společensky zpohodlnění požitkáři. Jak to vypadá u nich doma, vidíme z příběhu Andromaché: jako trpělivá trójská otrokyně rodí novému řeckému pánu Neoptolemovi děti, což jeho zákonitou manželku Hermioné dráždí tak, že jí s pomocí otce Meneláa usiluje o život. Korunu všemu nasazuje Orestes ohánějící se legračním mečíkem.
V zrcadle podlostí a vin antického světa se odrážejí pokřivenosti naší doby zejména prostřednictvím herecké nadsázky a stylizace. O veřejné bohorovnosti a soukromé nízkosti a trapnosti řeckých vůdců, jak je ztvárňují Luděk Randár, Rostislav Marek a Gustav Řezníček, už byla řeč. Připojme k nim Jana Leflíka ve zkázněné roli smutného hlasatele Talthybia i Matěje Štrunce jako až romanticky truchlého Polydóra. Z žen vyniká zejména Helena Čermáková, jejíž Hekabé se brilantně pohybuje mezi tragickou ztýraností, hrdostí královny a vášní vzdoru na jemné hraně grotesknosti. Skvostný je její duel s Helenou, již Marta Bačíková vybavuje komicky lhavým histriónstvím osudem štvané blondýny. Podobně vychází eruptivní šílení mstivé Kassandry Evy Daňkové či postava Hermioné skvěle formovaná Markétou Kalužíkovou do podoby expresivně umíněné i pořádně nebezpečné slepice. Méně upoutá plavně odevzdaná Polyxena Jany Drgové nebo Andromaché Tamary Kotrbové: lépe jí vychází poloha zneuctěné Hektorovy choti než stálým strachem o děti sužované matky.
Její synek, míšenec trójské matky a helénského otce, ovšem zřejmě nakonec symbolicky přebírá žezlo po řeckých předcích a stává se příslibem do budoucna. Nikoli v souladu s Eurípidovou literou, ale jistě s jeho duchem: Často totiž úhor osetý rodí líp než příliš tučná zem (Péleus v Andromaché). To je podnětný vzkaz pro naši zhýčkanou přítomnost. J. A. Pitínský ovšemže není proklamativní tvůrce a Trójanky v tom nejsou výjimkou. Je v nich i ledacos ornamentálního (byť s gestikou se pracuje krásně i účelně), na emotivním účinu mnohých scén se podílí dosti eklektický hudební výběr, scénografie se posouvá od úvodní konferenční haly s ilustrativními projekcemi přes působivou strohost plechového vagonu v Hekabé až k přeestetizované a stěží srozumitelné instalaci skupiny klavírů v Andromaché.
Ale schopnost vyhmátnout ve starověkých textech (krom Eurípida i provokativně „současnými“ výroky Platóna a Sokrata o demokracii) trvale platné jádro a pojmenovat jím pravdivě bolesti civilizace, jež se k antice hlásí jako k jednomu ze svých kořenů, si Pitínského Trójanky drží spolehlivě.
Městské divadlo Zlín – Eurípidés: Trójanky. Překlad Rudolf Mertlík, Eva Stehlíková, Jiří Klier, Helena Kurzová, Jaroslav Král. Režie Jan Antonín Pitínský, scéna Milan Nytra, projekce Milan Nytra, Michal Baranek, kostýmy Jana Preková, hudba Mario Buzzi a výběr, dramaturgie Vladimír Fekar. Premiéra 10. března 2018.
Komentáře k článku: Trója volá Zlín…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
