Vědět a věřit…
Hru Moskyti u nás dosud neznámé britské dramatičky Lucy Kirkwood předloni poprvé uvedlo londýnské Národní divadlo. Nyní ji v české premiéře nastudovalo Městské divadlo Zlín v režii Petra Štindla, a to jako jedno z prvních divadel mimo Británii. Inzeruje ji jako science komedii, což je ovšem jen část skutečnosti. Hra čerpající z vědeckého prostředí formou komediálně zahrocených dialogů nastoluje povýtce znepokojivé otázky o lidské touze po poznání a posouvání jeho hranic (někdy za každou cenu). Odtud podtitul inscenace – vědět, či věřit?.
Futuristická architektura scény evokuje vesmírné dálavy a klidně by obstála jako samostatná výtvarná instalace (na snímku Pavel Vacek v roli Bosona) FOTO MAREK MALŮŠEK
Konflikt mezi vědou a vírou by podle dramaturgie mohl korespondovat s polarizací české společnosti, politické zúžení se ovšem s motivy Moskytů nepotkává. Autorka míří jinam a obecněji. Reflektuje svět, jehož přehlcení informacemi mnohé dezorientuje. Kvůli nemožnosti rozlišit, je-li informační munice čistá či špinavá, namísto dialogu zuří mezi vědou a vírou boj. Nekonečné a nesmyslné diskuse – třeba na internetu – to dobře dokládají.
Jejich obětí je impulsivní a hysterická Jenny, která za jedinou chybnou volbu zaplatila krutě: smrtí dcery. Pravým opakem je její starší sestra Alice, jaderná fyzička pracující ve Švýcarsku. Žije svou kariérou – ovšem za cenu nespokojenosti pubertálního syna, jenž je kvůli nevyzrálé genialitě terčem ústrků nových spolužáků; jeho otec již dávno zmizel bůhví kam. Trojlístek uzavírá matka sester, slavná emeritní vědkyně zápasící s projevy stáří. Rozpornost jejich povah a životních zkušeností je katalyzátorem střetů, jež slouží jako dovedně fabulovaná „příkladová studie“ obecnějších existenciálních otázek. V psychologickém mikrodramatu se jako v zrcadle odráží paralelní linka napínavého pátrání vědců po elementární částici hmoty, tzv. Higgsově bosonu, ve Velkém hadronovém urychlovači. Pro laika téma sice málo srozumitelné, ale ve svém úsilí odhalit tajemství vesmíru a jeho zrodu (i zániku) chvějivě vzrušující – až do finálního prolnutí obou rovin z pomezí science fiction a kyberpunku.
Futuristická architektura scény zabydlela jeviště zakřiveným tubusem odkazujícím na urychlovač a sestavou kulovitých a kruhových předmětů a kusů nábytku, jež evokují vesmírné dálavy. Němá přítomnost této v podstatě výtvarné instalace vytváří účinný kontrapunkt k soukromé rovině příběhu. Zdejší dobře disponovaný a vyrovnaný soubor jej předvedl s poutavou empatií. Tamara Kotrbová jako Alice vybalancovala neochvějnou racionalitu vědkyně s nutkavou vnímavostí vůči iracionálním nárokům rodinných pout. Milena Marcilisová u stárnoucí Karen vystihla suverenitu kdysi uznávané kapacity nahlodávanou vědomím neúprosného fyzického i mentálního chřadnutí. Marta Bačíková dokázala poněkud dezorientovanou, afektovanou Jenny zneužívající návykové látky vybavit dávkou mateřské bolesti, selsky trefného úsudku a přímočarosti, jež má zřetelně pozitivní rozměr. Postava Alicina nového partnera Henriho podobně jako Jenny neodpovídá dojmu, jejž lze nabýt z četby hry: místo šarmantního Francouze jej Gustav Řezníček ztvárňuje jako docela sympatického, ale ošumělého strejce, který na vědkyni prostě zbyl. S psychologicky nesnadnými úlohami středoškoláků Luka a Natalie se zdárně vyrovnávají Štěpán Princ a Kristýna Dufková. V roli unikavého demiurga Bosona, někdy mlčenlivého průvodce, jindy mrazivého glosátora, svírá obě dějové linky Pavel Vacek.
Vědět, či věřit? Inscenace nedává jasnou odpověď. Vždyť vědecké výdobytky lze snadno zneužít. Co s genetikou, která na jedné straně potírá malárii přenášenou moskyty, ale na straně druhé ve službách prenatální diagnostiky umožňuje zabíjení ještě nenarozených nemocných dětí? Takže raději vědět a věřit? V každém případě patří zlínské dramaturgii dík za objev podnětného textu pro české divadlo.
Městské divadlo Zlín – Lucy Kirkwood: Moskyti. Překlad Pavel Dominik, režie Petr Štindl, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, scéna Petr B. Novák, kostýmy Lucie Halgašová, hudba Petr Hromádka, choreografie Hana Geržová. Premiéra 2. března 2019.
Komentáře k článku: Vědět a věřit…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
