Divadelní noviny > Zahraničí

Met: La traviata ve strhujícím moderním provedení

Na minimalistické scéně režisér Willy Decker přeměnil melodramatický příběh pařížské kurtizány a mladého muže “z dobré rodiny” v nadčasové podobenství o lásce a smrti.

Tato inscenace byla poprvé uvedena v koprodukci se Salzburským festivalem v roce 2005 s Annou Nětrebko v hlavní roli. V Metropolitní opeře měla premiéru na jaře 2011, Violettu zpívala Marina Poplavskaja. V letošním “revivalu” roli převzala Natalie Dessayová. V důsledku jejího onemocnění na premiéře v pátek 6.4. za ní zastoupila Hei-Kung Hong. Protože jde o obnovenou inscenaci recenze jsou kratší, a napsané “záložními” recenzenty. Jako obvykle otiskujeme překlad recenze z New York Times a úryvek recenze uveřejněné na Operavore.

Navíc připojujeme i část recenze Pavla Trenského původní premiéru v Met z minulého roku, která byla uveřejněna na webu Divadelních novin 24.4.2011. Některé detaily v letošní verzi jsou poněkud jiné než v loňské.

Ve Verdiho společenském víru hvězda zazáří, ale pak se zřítí v plamenech Vivian Schweitzer (New York Times, 9.4.2012)

V ohromující moderní inscenaci La traviaty v režii Willyho Deckera v úvodní scéně těžce nemocná kurtizána Violetta pomalu přechází jeviště směrem k obrovským hodinám, které symbolizují její smrtelnost. Na sobě má sytě červené šaty, které ostře kontrastují s holou bílou zdí v pozadí scény. Inscenace, která se v obnovené premiéře vrátila do Metropolitní opery, výmluvně zachycuje Violettinu osamělost v klaustrofobickém světě pařížského „beau monde“.

Premiéra se nakonec musela obejít bez Natalie Dessayové, která měla zpívat titulní roli, avšak náhle onemocněla. (Podle mluvčího Met však vystoupí v reprízách, včetně sobotního HD vysílání.) Sopranistka Hei-Kyung Hong, obvyklá zástupkyně za hvězdné indisponované vokalistky, předvedla obdivuhodný výkon.

Stejně jako při původním uvedení na Salzburském festivalu v roce 2005, i tady ve scéně divokého večírku v prvním dějství vystupuje útočný chór, jak muži, tak ženy, všichni v identických černých mužských kostýmech. Chór vytváří nepřátelskou, hrozivou androgenní masu, která se sápe na Violettu, vystavenou na rudé pohovce coby sexuální symbol, a později ji chtivě sleduje podél gigantické kruhovité bílé stěny. Na jevišti se také zjevuje přízračná postava celá v černém, připomínající smrtku. Jak se později ukáže, je to Violettin lékař Grenville.

Hei-Kyung Hong debutovala v Met v roce 1984 a stále zpívá krásně. „Ah, fors’e lui“ provedla s expresivním zaujetím vleže na pohovce. Přes spolehlivou techniku její „Sempre libera“ znělo opatrně – obecně v prvním dějství její hlas neměl dost síly a někdy ji bylo špatně slyšet. V druhém a třetím dějství však její hlas rozkvetl a její „Addio del passato“ bylo elegantní a strhující.

Hong je štíhlá a pružná a hraje bez strojenosti. Ať už je to ve scéně, kdy flirtuje se svými obdivovateli či když truchlí nad svou láskou k Alfredovi, odhazujíc svůj pohodlný oděv – symbol domáckého štěstí ve společném krátkém soužití s Alfredem. Její zdrženlivé herectví působilo zvláště osvěžujícím dojmem ve srovnání s přeexponovanými výkony nedávných heroin vystupujících v Met.

Matthew Polenzani v roli Alfreda podal hvězdný výkon. Jeho hlas zněl silně a svižně, a jeho „De‘ miei bollenti spiriti“ nepostrádalo ani vášeň, ani elegantní frázování. Jedním z nejpůsobivějších výstupů byla prchlivá tahanice mezi ním a jeho otcem, kterého ztvárnil Dmitri Hvorostovsky s aristokratickou elegancí.

Hvorostovsky uplatnil svůj vyrovnaný, hebký baryton obzvlášť působivě v „Di Provenza il mar,“ když dlouhé strofy spřádal s přesvědčivými city. Tato árie sklidila nejnadšenější potlesk večera.

Menší role, například Violettiny služebné Anny v podání Marie Zifchakové, byly rovněž předvedeny velmi dobře. Fabio Luisi dirigoval svižně a spolehlivě.

Jedna z nejpůsobivějších scén je na konci posledního dějství. Zatímco Violetta umírá, v davu okolo jiná žena nosí stejné sytě červené šaty, jakými se pyšnila Violetta: krutá připomínka toho, že brzy bude zapomenuta a nahrazena jinou kurtizánou.

Vivian Schweizer: In Verdi’s Parisian Social Whirl, a Star Shines, Then Plummets in Flames (New York Times, 9.4.2012)

 

V této verzi nejde o tragédii Violetty, ale Alfreda. Stejně jako Abbé Prévost rozvíjí příběh své Manon Lescaut – jehož operní ztvárnění se momentálně rovněž hraje v Met – tak také zde se rozvíjí Alfredův příběh z perspektivy všudypřítomného „vypravěče” dokora Grenvilla. Violettu nezmění její láska k Alfredovi, je to spíše naopak. Tady je snadné uvěřit, že Alfredo začíná jako naivní outsider v oslnivé pařížské společnosti a změní se (nejspíše ztrátou panictví s Violettou) na vášnivého milence. Po její ztrátě se nedůstojně zhroutí, což zmírní blížící se smrt a ztráta. Decker tuto vizi konkretizuje neobvyklým, leč přesvědčivým způsobem: například Violetta reaguje na Alfredův návrat v „Sempre libera” tak, že tato hymna oslavující nevázaný život nepůsobí jako vnitřní ujišťování, ale spíše jako varovný monolog.

Olivia Giovetti: In the Met’s Traviata Revival, the Lady Vanishes (Operavore, 7. 4. 2012)

Pavel Trenský: La traviata jako podobenství a rituál
(Divadelní noviny 24. 4. 2011, zkráceno)

Deckerova inscenace je abstraktní a minimalistická: celé představení se odehrává na neměnné scéně obrovské polokruhové arény, jdoucí od rampy až hluboko do zadního konce jeviště. Monolitická, lehce pruhovaná stěna arény je šedobílá, vpředu vystupuje až k vrcholu proscénia, odtud se svažuje pozvolna asi dva metry k jeho zadnímu konci. Kolem stěny je zabudována po celé její délce jednoduchá lavice rovněž bílé barvy, již užívají během představení protagonisté i statisti. Na levé straně jsou obrovské dvoukřídlové dveře, jedině skrz ně lze vstoupit na jeviště. Avšak to, co se děje na jevišti, pozoruje nejen obecenstvo, ale tu a tam i statisté z ochozů vrchní části arény. Jedinou stálou kulisou jsou obrovité kruhové hodiny. Na počátku působí jako nadbytečná dekorace, ale během představení se stávají připomínkou neúprosně se blížícího konce nemocné protagonistky. Podobnou funkci má i záhadná postava šedovlasého starce, který se objevuje neočekávaně v řadě scén jako anděl smrti. V posledním dějství se z tohoto přízraku stává postava dramatu, lidská bytost v obdobné funkci: Grenville, Violettin lékař.

La traviata (padlá žena) je téměř po celou dobu představení oblečená do moderních, sytě červených šatů s decentním výstřihem a sukní sahající ke kolenům. Alfredo, jakož i všichni sboristé, mužští i ženští, jsou oblečeni do novodobých černých smokingů s kravatami místo motýlků.

První dějství je divoký mumraj, jemuž vévodí Violetta, kolem níž se masa statistů pohybuje jako trubci kolem včelí královny v době rojení. Chóristé přinesou na prázdnou scénu červenou koženou pohovku, kterou drží vysoko nad hlavami. Z ní protagonistka kontroluje dění a nalévá šampaňské do sklenic, které její obdivovatelé žádostivě drží v napřažených rukách, jakási parodie náboženského obřadu. Jde ale o kontrolovanou smyslnost: ani v této scéně, ani později nevidíme „neslušně“ vyzývavé gesto. Připomíná to hollywoodské velkofilmy předválečné éry s výstupy tanečníků, pohybujících se kolem sólistky jako by to byla bohyně lásky. V posledním dějství se něco podobného opakuje, ale choristé nosí zlověstné masky a nevázané křepčení se spíše podobá tanci smrti. Divákovi je vnucena pozice voyeura událostí: ostře osvětlovaná aréna může někomu připomínat tradiční metaforu jeviště na jevišti, ale také auditorium v universitní klinice, či arénu pro býčí zápasy.
V třetím dějství Decker originálním způsobem využívá píseň o matadorovi a jeho osudové lásce: maskovaní performeři mávají před Alfredem Violettiným červeným šatem, aby ho rozzuřili.

V La traviatě se prolínají některé z nejpopulárnějších motivů romantiky. Jde jednak o převrácení tradičních hodnotových měřítek: kurtizána-prostitutka Violetta je tou nejnesobečtější, morálně nejuvědomělejší postavou příběhu. Tento typ najdeme v 19. století v bezpočtu variacích v nejrůznějších žánrech. Snad nejpamátnější jsou hrdinky Dostojevského. Je smrtelně nemocná, umírá na souchotě, nejpoetičtější smrtí v romantické tradici. Navíc, jde o osudový milostný příběh s překvapujícími peripetiemi.

Tato inscenace se však vyhýbá tradiční sentimentalitě. Decker zdůrazňuje symbolickou stránku textu, Eros-Thanatos, nikoli melodramatické zápletky: jako by šlo spíše o Wagnera než o Verdiho. V programu píše: „La traviata vtahuje posluchače a diváka do kruhového, závrať navozujícího pohybu, který vrcholí v apoteóze mohutného obrazu života a smrti. Opera začíná stejnou hudbou jako finále, poslední scénou se tedy kruh uzavírá.“ Závěrečný moment – Violettina euforie a následná rychlá smrt — se odehrává v této inscenaci uprostřed obrovského, prázdného prostoru jeviště. Violetta neumírá v náručí svého milence obklopena svými přáteli. Její agonii s hrůzou pozoruje Alfredo i ostatní aktéři z různých stran arény. Snad Decker myslel na Stravinského Svěcení jara, když vytvářel tuto scénu…

• Autor: Pavel Trenský
• Publikováno: 14. dubna 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Met: La traviata ve strhujícím moderním provedení

1. .

   

   UPOZORNĚNÍ:

   Ačkoliv pod „Vložit komentář“ je uvedeno „Jméno a příjmení povinné,“ můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymita zůstává zaručená.

   14.04.2012 (11.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. .MICH

   

   Větší rozdíl
   mezi dnešním představením a představením z minulé soboty se snad ani nedá vymyslet. Samozřejmě, La traviata je daleko významnější opera než Manon. Na druhé straně duo protagonistů Netrebko-Beczala v Manon patří mezi světové špičky o něco výše než duo Dessay-Polenzani v Traviatě. Avšak zatímco v Manon produkční tým jakoby měnil koncepci od scény ke scéně, v La traviata v režii Williho Deckera se rozvíji s železnou logikou. Na minimalistické scéně, jako je tato, ani nelze jinak. Každý nevhodný detail je nemilosrdně odhalen. Všechno musí být promyšleno, a v této isncenaci to i tak je, ale ne na úkor citovosti. Zatímco v Manon bylo jedno hluché místo za druhým, tato Traviata je strhující zážitek od začátku až do konce.

   15.04.2012 (0.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. pit

   

   Znám tři verse
   této produkce Willyho Deckera. V původní versi na Salzburgském festivalu zpívala Anna Netrebko Violettu a Rollando Villazón Alfreda. Říkalo se oprávněně, že to bylo duo, které si vymysleli olympští bozi. Netrebko měla půvab sofistikované Pařížanky, zatímco Villazón odpovídal vzhledem a temperamentem mladíku z francouzské provincie. Báječně se doplňovali. Netrebko byla především přesvědčivá jako kurtizána, poněkud méně jako kajícnice, umírající na souchotě. Původně v newyorské produkci měli oba také vystupovat, avšak Villazónův hlas byl těžce poškozen operací hlasivek. Začal opět zpívat až nedávno, a zda je jeho hlas ve stejné formě jako původně, se názory liší. O důvodu odřeknutí Netrebko jsou různé fámy. Podle jedné cítila, že nemůže svůj výkon opakovat na stejné úrovni, podle jiné nechce konkurovat nahrávce salzburské produkce. Marina Poplavskaja, která zpívala v loňské premiéře Met, měla mladické charisma a její flirtování s davem nápadníků v prvním dějstvím bylo snad ještě působivější než Netrebko, ale v posledním dějství uspěla méně než ona. Roli Alfreda převzal v této versi Matthew Polenzani, který není zcela vokálně a ještě méně vzhledem soumeřitelný s Villazónem. Natalie Dessay je opak Netrebko i Poplavské. V prvním dějství je méně úspěšná coby salonní lvice, ale na druhé straně její změna v druhém dějství je přesvědčivější a v posledním dějství ve srovnání opravdu exceluje. Její hlasová technika není na stejné úrovni jako Netrebko. Jak v Salzburgu, tak v loňské premiéře Met Alfredova otce Germonda zpíval Thomas Hampson, letos Dmitri Hvorostovsky. Hampsonův hlas je méně mohutný, ale lyričtější, s bohatějšími odstíny. Po herecké stránce byl Hampson daleko vlídnější, chápavější Germond nežli přespříliš panovačný Hvorostovsky. Hampsonův výkon více odpovídal situaci: je to on, kdo přichází k Violettě s prosbou, a arogantní chování mu sotva může pomoci. (Salzburskou versi znám z DVD, obě verse Met jsem viděl živě a poslední i na HD.)

   15.04.2012 (2.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. .

   

   Jak jsme upozornili v předmluvě,
   recenze v N.Y. Times se vztahuje na „zástupkyni“ Natalie Dessayové, která ze zdravotních důvodu nemohla vystoupit na premiéře z minulého pátku 6.4. Recenzi produkce už s Dessayovou 12.4. hlavním kritikem Timesů Anthony Thommasinim si mužete přečíst (v anglickém originále, překlad jsme nestihli) kliknutím:
   http://www.nytimes.com/2012/04/12/arts/music/natalie-dessay-in-la-traviata-at-the-met.html?scp=2&sq=la%20traviata&st=cse

   15.04.2012 (4.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ