Divadelní noviny >

MET: Massenetova Manon s Annou Nětrebko

Po pětitýdenní přestávce pokračují dnes HD přenosy Metropolitní opery Massenetovým zhudebněním příběhu Abbé Prévosta Manon Lescaut z roku 1731 (nezkráracený titul L’Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut).

Je to jeden z nejznámějších – i když ne zrovna z nejhezčích – milostných příběhů všech dob, který byl zhudebněn i Giacomo Puccinim a Danielem Auberem.  Pucciniho Manon byla provedena v Met předloni. Inscenace Massenetovy opery francouzským týmem (režie Laurent Pelly, scénografie Chantal Thomassová v koprodukci s Covent Garden) byla přijata newyorskou kritikou vlažně až odmítavě. Následuje překlad recenze z New York Times v plném znění, a úryvky z recenzí ve Financial Times a Classical Review.

Mladá kariéristka dojde k smutnému konci
Anthony Thommasini (New York Times)

Manon Julese Masseneta stále patří k běžnému opernímu repertoáru, i když se už jen stěží drží na svém místě. Je to oblíbené, ale problematické dílo. Hlavní role atraktivní mladé Francouzky z maloměsta s osudovou náklonností k bohatství a bezstarostnému životu přitahuje už dlouhou dobu hvězdné sopranistky. Skvělá a slavná Anna Nětrebko si přisvojila tuto roli v efektní, ač nevyrovnané inscenaci, která měla premiéru pod taktovkou Fabia Luisiho a v režii Laurenta Pellyho 25. března. Nětrebko, která zahájila sezónu Met v hlavní roli Donizettiho Anny Boleny, postrádá svižnou lyrickou koloraturu, jakou se vyznačovaly tradiční představitelky Manon, a její výkon nebyl bez chyb. Pomocí bohatého třpytivého hlasu a vokálního kouzla však vytvořila Manon výjimečné intenzity a emiocionální hloubky.

Manon je jediná celistvá postava v díle, které jinak překypuje řadou stylových nedůsledností. Předloha vychází z románu Abbé Prévosta z roku 1731, který rozvíjí Manonin příběh na pozadí zkorumpované francouzské společnosti z počátku 18. století. Massenet a jeho libretisti ubrali příběhu na pochmurnosti a přizpůsobili ho vkusu obecenstva francouzské “opéra-comique”. Manon měla premiéru v roku 1884 a operní adaptace zahrnuje baletní divertimento, dvě davové exteriérové scény, napínavou hazardní hru a výjev v kostele s varhanní hudbou a andělským chórem pějícím za scénou.

Jedním z možných řešení je inscenovat tento kus se všemi jeho protiklady. Laurent Pelly, jehož diváci Met znají z jeho zábavné inscenace Donizettiho opery La fille du régiment se však snaží překlenout rozpory ponurým a chladným způsobem inscenování, který akcentuje odpuzující rub Manonina pádu.

Alespoň to tak vypadá, třebaže je inscenace často obtížně srozumintelná. Rozeznáváme jasný kontrast mezi svěžími barvami a lehce modernizovanými kostýmy, které připomínají viktoriánskou éru, a značně abstraktní scénografií Chantal Thomassové, která pracuje s nakloněnými rovinami a neobvyklými úhly.

Například v prvním dějství vystupuje Guillot, postarší šlechtic (představuje ho Chrisophe Mortagne, tenorista svěžího hlasu, který v Met zpívá poprvé), a zámožný pán de Brétagny (solidní basbarytonista Bradley Garvin), kteří dorazí do dvora hostince v Amiens v doprovodu tří mladých, temperamentních hereček volnějších mravů. Dvůr je obklopen ze tří stran vysokými, vybledlými městskými zdmi. Schodiště vede do vyššího poschodí, kde je perspektiva stylizována tak, aby bylo vidět domy a budovy, naznačující vzdálené ulice.

Jak se dozvídáme, Manonini rodiče hodlají dceru poslat do kláštera, protože je leká její touha po penězích a frivolní chování. Nětrebko vyhlíží půvabně jako nemotorná, ale rozkošná dívenka, oděná do staromódních šedých šatů a kabátu. Připomíná Leslie Caronovou v roli Gigi. Skvěle zpívající Piotr Beczala vystupuje jako šarmantní a upřímný rytíř des Grieux. Je to mladík, který nemá žádný cíl, zamiluje se do půvabné Manon na první pohled a přesvědčí ji, aby s ním bez váhání utekla.

Pellyho režie začíná postupně působit těžkopádně. První scéna třetího dějství, které se podle libreta odehrává v Paříži během veřejného svátku na promenádě v Cours-la-Reine, se v inscenaci hraje na klikaté rampě s kovovým zábradlím, která vypadá jako vstup pro invalidní vozík do parku se zvýšeným terénem. Davy prodavačů a lidí, toužících po zábavě, musí při vstupu zdolávat tuto podivnou překážku.
Objeví se Manon, která opustila rytíře des Grieux a opírá se o rámě svéno nového milence, de Betignyho. V klobouku s peřím a nákladné róbě vypadá jako Lilian Russelová. Když Guillot pro Manoninu zábavu předvede skupinu šestnácti tanečnic, musejí dívky složitě manévrovat kolem rampy. Jaký to má smysl?  Nakonec si někteří z přihlížejících protřelých pánů přehodí baletky přes ramena a odnesou je do zákulisí.

Nepřekvapí tedy Pellyho řešení v následující scéně, v níž  Manon dorazí do kaple v semináři St. Sulpice v Paříži. Dozvěděla se, že se des Grieux z nepřekonatelného zármutku nad její ztrátou rozhodl vstoupit do kněžského stavu, a tak pospíchá, aby ho dostala zpátky. Nedaleko kostela stojí zcela nelogicky malá kovová postel, patřící des Grieuxovi. Podle očekávání Manon-Nětrebko zvítězí a hned odvede mladého muže na lože. Scéna svádění vrcholí tak, že mu Manon rozerve košili a strhne jej na sebe. Opona padá.

Nejlepší částí Massenetovy opery jsou půvabné arie, obzvláště ty, které byly složeny pro Manon. V některých místech měl hlas Anny Nětrebko v dolních polohách zemitou, ruskou povahu. Ale když toho bylo třeba, dala dojemným frázím hedvábné legato a rozechvělou krásu. Zvláště strhující bylo její ztvárnění „Adieu, notre petite table“ v druhém dějství. Přestože nemá dokonalou koloraturní techniku, zvládla spolehlivě rulády a běhy a vložila je obratně do rozsáhlých melodických frází. A její vysoké tóny se opravdu dovedou vznášet. V současnosti je největším problémem zpěvačky intonace. Její zářivý pulsující tón má výrazné vibrato, což způsobuje, že i nepatrný intonační odklon je znát.Zpěvačka to však více než vynahrazuje bohatsvím svého zpěvu.

Des Grieux sedí Piotru Beczalovi jako ulitý. Jeho mužný, vášnivý hlas zněl skvěle. Jeho ztvárnění rozkošné árie „Enfant fermant les yeux“ v níž des Grieux popisuje své představy o budoucím manželském štěstí, vrcholící ve vytříbeném vysokém pianissimu, sklidilo první veliké ovace večera.

Role Lescauta je nevděčná, ale barytonista Paulo Szot z ní dostal, co se dalo. V románu je Lescaut Manonin bratr, který se chová jako pasák, když sestru předá staršímu muži. V opeře je předělán na nezkrotného, fanfarónského bratrance, jehož největší slabostí je hazardní hra. Szot zpívá vitálně, robustním tónem. David Pittsinger, basbarytonista se silným, jasným hlasem vytvořil autoritativního hraběte des Grieux, otce hlavního mužského hrdiny.

Dirigování Fabia Luisiho má styl, vyhraněné čtení partitury dává zpěvákům pro jejich árie dostatek svobody, a zároveň udržuje všechno ve svižném chodu. Inscenace Manon vznikla v koprodukci s Royal Opera Covent Garden, kde měla premiéru v roce 2010 rovněž s Annou Nětrebko v hlavní roli. Když se inscenační tým objevil na newyorské premiéře, sklidil vlažný potlesk, několik volání bravo! a ojedinělé bučení – což asi celkem odpovídalo průběhu představení.

Anthony Thommasini: Striver Comes to an Ignoble End (New York Times, 3. 27. 2012)

Úryvky z jiných recenzí

Pro srovnání uvádíme ještě ukázky z recenzí ve Finacial Times a The Classical Review.

Inscenace Laurenta Pellyho (import z opery v Covent Garden a v koprodukci s Milanem a Tolousem) vnucuje pomýlené modernistické pohledy kam se podíváš. Doba příběhu je posunuta do 80. let devatenáctého století, a občas i za tuto hranici. Strohá scénografie Chantal Thomassové je ponurá a šedivá a nejde jí uniknout. Pellyho stylizované kostýmy jsou černobílé, třebaže umírněně nemorální protagonistka (ne zrovna umírněně v této verzi) předvádí rudé šaty ve scéně hazardní hry. Výkony protagonistů balancují mezi realistickou trapností a neohrabanou abstrakcí. Tanečníci  v choreografii Lionela Hoche vypadají jako by utekli z provinčního provedení Labutího jezera. Je to všechno velmi smutné, velmi strohé, a co je nejhorší, absolutně bez špetky vášně.

Martin Berheimer (Financial Times, 30. 3. 2012)

Prvním problémem této inscenace je protagonistka. Massenetova hudba vyžaduje ohebnou, průzračnou dikci, a vybraný vkus, ani jedno nepatří mezi hlavní přednosti Anny Nětrebko. Zpívá a mluví francouzsky jako by měla ústa plná kamenů a na premiéře byla v problematické vokální formě. Její smyslný, hebký hlas se prosazoval chvílemi v záplavě rozmazaných frází, nepřesných tónů, a nejisté intonace (včetně dvou bolestně falešných vysokých not). Z dramatické stránky podala dost obecný portrét přerodu skotačivé uličnice k luxusní kurtizáně a konečně ucourané chudince. Ti, kdo jsou obeznámeni se ztvárněním této role Victorií de los Angelesovou anebo Beverly Sillsovou (byt’ jen ze záznamů)   viděli barvitější a procítěnější  popis pádu dívky z Massnetovy opery.

Marion Lignana Rosenberg (The Classical Review, 27. 3. 2012)

• Autor: Pavel Trenský
• Publikováno: 7. dubna 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: MET: Massenetova Manon s Annou Nětrebko

1. .

   

   UPOZORNĚNÍ

   Ačkoli v „Pod vložit komentář“ je uvedeno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymita zůstává zachována.

   Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili

   07.04.2012 (14.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. MICH

   

   Bohužel,
   recenzenti mají pravdu. Je to úděsně překomponované představení, a to jak režijně tak scénograficky. První půle připomíná hollywoodské muzikály z třicátých let svými davovýni výstupy pánů ve fracích a cylindrech a dám jako objektů sexuálních tužeb. Příběh des Grieuxe a Manon je doslova ztracen v tomto chumlu. Pak produkce zvážní, ale melodramaticky přehnané scény postrádají věrohodnost přes snahu výborných sólistů.

   07.04.2012 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. pit

   

   Problém Massenetovy opery
   spočívá už v libretu. O třicet let dříve Verdi složil svou La traviatu, jejíž protagonistka byla kurtizána, a obrovský úspěch této opery sváděl k nápodobě. Ale zatímco Verdiho libretisté vycházeli dost věrně z předlohy Dumase, literární model pro Manon Lescaut je velmi jiný. Hlavní postavou Prévostova románu je des Grieux, a vypravování je v první osobě. Manon je koncipována v tradici nebezpečných žen-svůdnic, jejichž sexualita má ničivý dopad na jejich mužské protějšky. Originalita románu spočívá v tom, že Manon to nedělá promyšleně, ale se spontánní naivitou. Avšak její touha po bezstarostném, luxusním životě je větší než láska ke svému milenci, jehož ničí. Violetta je naproti tomu produkt romantické éry, která obrátila staré hodnoty vzhůru nohama. Tato „padlá žena“ je morálním příkladem světu bohatých a mocných. Obětuje své lásce všechno, i své vlastní štěstí. Massenetovi libretisté se s tímto rozdílem úspěšně nevypořádali, a tak příběh je rozkolísaný s umělými peripetiemi.
   A Pellyho produkce nedostatky předlohy spíše akcentuje než řeší.

   08.04.2012 (15.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. .

   

   Kontrastní,
   nadšenou domácí recenzi této produkce, jejíž autorem je pan Vít Dovořák, najdete kliknutím:

   http://operaplus.cz/triumf-v-met-massenetova-manon/

   08.04.2012 (15.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ