MET NYC: Rossiniho svádivá opera poprvé v Met
V sobotu 9. dubna se v kinech mnoha světových měst, mezi nimi 32 českými, konal další z přímých přenosů v HD kvalitě z newyorské Metropolitní opery. Tentokrát byla na repertoáru Rossiniho opera Le Comte Ory (Hrabě Ory) v režii Barletta Shera a hudebním nastudování dirigenta Maurizio Beniniho. Premiéra této inscenace se konala 24. března. Pavel Trenský opět pro i-DN připravil a přeložil výňatky z recenzí newyorského tisku.
Když uvážíme, jak Rossiniho poslední komická opera Le Comte Ory (Hrabě Ory) vznikla, je těžko uvěřit, že se nestala uměleckým fiaskem. Šlo totiž o nahodilý slepenec dvou naprosto rozlišných žánrů: Il Viaggio a Reims, lehké zábavy v operetním stylu, kterou Rossini napsal při příležitosti korunovace francouzského krále Karla X.; a jednoaktového vaudevillu Eugena Scriba a Charlese-Gasparda Delestre-Poirsona založeného na eskapádách mladého šlechtice hraběte Oryho a jeho tlupy rytířů, kteří se vloudili do francouzského kláštera v době křižáckých výprav.
FOTO: Ken Howard/Met opera
Avšak Rossinimu se podařil zázrak. Pro premiéru v Pařížské opeře v r. 1828 byl vaudeville oběma dramatiky přepsán na komedii o dvou dějstvích a šest rozšířených hudebních čísel z Il Viaggio bylo včleněno do děje. Toto nové dílo diváci po zásluze přivítali jako jedno z Rossiniho nejvtipnějších a nejsofistikovanějších opusů.
Není jasné, proč si nikdy nezajistilo místo v standardním operním repertoáru. V Metropolitní opeře nebylo hráno až do čtvrtka 24. 3. 2011, kdy bylo předvedeno v živé, pestré a vynalézavé režii Bartletta Shera. Pod taktovkou Maurice Beniniho pak vzniklo stylové, sebevědomé představení, byť místy poněkud ztrácelo dech.
V čele skvělého souboru stál tenorista Juan Diego Flórez v roli Oryho, který většinu prvního dějtsví vystupuje v převleku poustevníka a v druhém dějství jeptišky. To vše činí pro absurdní cíl lapit do pasti krásnou, ale nepovolnou hraběnku Adèle. Kolaraturní sopranistka Diana Damrauová propůjčila této postavě elegantní, třpytivý hlas a nakažlivé charisma. Skvělá mezzosopranistka Joyce DiDonatová zpívala Isolier, zchytralé páže pana hraběte. Isolier rovněž touží po Adelině lásce a nakonec se jí dostane, jak se alespon ke konci této fraškovité, ale emotivně mnohovrstevnaté opery zdá.
FOTO: Ken Howard/Met opera
Všichni tři tito představitelé vystupovali v sezoně 2006/2007 v Sherově režii komické opery Barrbiere de Siviglia, s níž Shet v Met debutoval a která měla u diváků velký úspěch. Sherova práce v Hraběti Orym je ale originálnější a navíc i riskantnější.
Na základě předběžných zpráv o této produkci jsem byl přesvědčen, že se mi inscenace nebude líbit. Sher inscenuje Hraběte Oryho jako divadlo na divadle. Scénograf Michael Yeargan vytvořil scénu v podobě obrovské stodoly se stěnami z cihel, podél nichž stojí svíčky. Do tohoto prostoru umístil menší divadlo s nízkou jevištní podlahou a oponou na horizontu. Nemluvící, smyšlená postava zchátralého Manažera (Rob Besserer) pak v tomto divadle – jakoby – řídí provedení Rossiniho opery. Dává neslyšitelné povely kulisákům, kteří přitahují na svá místa stromky a schodiště, když dojde ke scéně s bouří, obsluhují přístroje napodobující vítr a hromobití. Kostýmy Catheriny Zuberové jsou půvabnou, kyprou směsí různých dobových stylů. Děj opery se má odehrávat v dvanáctém století v zámku Fourmoutier, v této produkci je ale zasazen do jakési nadčasové země jménem Rossinniana.
Koncept divadla na divadle ale nic, co se v této opeře odehrává, neospravedlňuje. Jistou legitimitu Sherově přístupu propůjčuje snad jen okolnost, že Rossini uměle „slepil“ dvě zcela nesouvisející díla v nový tvar. Sher však bere Rossiniho postavy a jejich romantické zápletky vážně a vede zpěváky k přesným, bohatě vycizelovaným výkonům.
Na začátku prvního dějství většina mužů z dvora odchází, aby se zapojila do křižáckých válek. Mezi nimi je i Adèlin svobodný bratr. Ženy, které zůstaly, se zapřísahly, že budou žít vdovským životem. Vychytralý Ory si uvědomí, že je to pro něj dobrá příležitost. Převleče se za poustevníka a osamělé ženy jej přivítaji jako asketu a světce. V divokém sborovém výstupu vyznávají k tomuto sympatickému cizinci pozemské city a zasypávají ho dary. Truchlící Adèle, vyvedená z rovnováhy bratrovou nepřítomností, požádá poustevníka o radu. Flórez se svou klukovskou tváří, vyvstávající z kudrnaté černé paruky a plnovousu, se projeví jako nebezpečný manipulátor. Poradí jí, aby čelila své krizi tím, že se oddá milostné vášní. S vypočítavým zápalem zpívá dlouhé, proplétající se hudební fráze. Adèle vede Rossini k ustrašeným vzlykům v koloraturním obalu naznačujícím absurditu jejích přehnaných emocí, což Demrauová zvládá brilantně. Tyto okamžiky mají zároveň hluboce lyrickou náplň, kterou jim zpěvačka působivým způsobem propůjčuje.
FOTO: Ken Howard/Met opera
Oryho podvod je odhalen v divoké davové scéně na konci prvního dějství. V druhém dějství se pak hrabě pokouší o nový trik: v převleku jeptišky se snaží vniknout do místnosti, kde Adèle se svými oddanými přítelkyněmi odpočívá. Přichází v doprovodu svých kumpánů, rovněž převlečených za jeptišky. Protože mají někteří vousy, vypadají v tradičních hávech klášternic s vysokými a širokými pokrývkami hlavy obzvlášť směšně, ale zároveň tak trochu hrozivě. V slapstickové scéně se „jeptišky“ zmocní řady bedniček s vínem. Rossinimu jde o víc než o lehkou chvilku pro zasmání. Když se Adèlin strážný jde podívat, jak si „jeptišky“ počínají, prolíná se drsná pijácká písen s náboženským chorálem.
Dlouhý komický duet Adèle s Orym dostává překvapující intenzitu, když Flórez coby sestra Colette předstírá strach a objímá nic netušící Adèle a prosí o její soucit.
Nejpřekvapivější scéna přichází ke konci druhého dějství. Adèle se sblížila s Isolier, Oryho pážetem, skvěle ztvárněném DiDonatovou. Svůj part zpívala s hlasem překypujícím vášní a současně s přesným frázováním. Vysoké tóny zamilovaného pážete se v jevištním prostoru jakoby vznášely. Isolier a Adèle dají Orymu lekci. Když vklouzne do Adèliny ložnice, čeká ho v posteli vedle Adèle i Isolier. Zní složité vokální trio, emotivní a současně uměřené. Sher umistuje tyto tři zpěvaky do jediného velikého lože (které kulisáci na povel Manažera vyšroubovali téméř do horizontální pozice). Ze svádění se při nejasném osvětlení stává nepřehledná změť lidských údů. Rossiniho hudba vytváří vzrušeně svádivou atmosféru, zvláště v tomto provedení, které je bez fyzických překážek vokálně bezchybné.
Celý soubor podal výborný výkon, včetně barytonisty Stephane Degout v roli Oryho přítele Raimbauda, Michele Pertusiho, který hrál utahaného Oryho učitele, a Susanne Resmarkové, švédské sopranistky s temně zabarvenými tony, jež v roli Ragonde, společnice Adèle, v Met debutovala.
Flórez s velkým úspěchem zpíval Oryho už na Rossiniho festivalu v Pesaře v roce 2003, představení nahrála firma Deutsche Gramophon. Ve čvrtek zpíval s elastickým frázováním a hbitými hlasovými přechody. Vysokých C dosahoval s naprostou lehkostí. Jeho rychlé vibrato a mírně nosové zabarvení hlasu nebylo vždy zcela podle mého gusta, přesto sklidil obrovské ovace. Pravděpodobně především jemu vděčíme za to, že Met se Hraběte Oryho odhodlala uvést.
Anthony Tomassini: With a Mix of this and that, the Met Finds Excuse for a Romp, The New York Times, 25. března 2011.
Rossiniho rozpustilá taškařice
/…/ Bohužel bláznivá bublanina šampanského se v Met tak zcela neprosadila. Největší hříšník je dirigent Maurizio Benini, jehož rozvážné dirigování otupilo vrcholné momenty pěveckých výstupů a nedovolilo souboru plně se odrazit od země. Tempo bylo spíše než dynamické a strhující uměřené, místy těžkopádné. Skladba tohoto druhu vyžaduje lehkost, ale Benini byl příliš opatrný.
Heidi Welson: A Naughty Romp from Rossini, The Wall Street Journal, 30. března 2011.
Metropoilitní opera New York – Gioachino Rossini: Le Comte Ory (Hrabě Ory). Dirigent Maurizio Benini, režie Bartlett Sher, scéna Michael Yeargan. Nastudování francouzsky. Premiéra 24. března 2011. HD přenos 9. dubna 2011 s českými titulky.
Komentáře k článku: MET NYC: Rossiniho svádivá opera poprvé v Met
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
