MET: Straussovo Capriccio eroticky a s diskusí
V sobotu 23. dubna se v kinech mnoha světových měst – mezi nimi 32 českými – konal další z přímých přenosů v HD kvalitě z newyorské Metropolitní opery. Tentokrát byla na repertoáru poslední opera Richarda Strausse Capriccio v režii Johna Coxe a pod taktovkou Andrewa Davise. Premiéra této inscenace se konala 28. března. Jak se již stává tradicí, připravili jsme pro vás výňatky z recenzí amerického tisku.
Slova nebo hudbu? Proč mezi nimi volit?
Straussova opera oslavuje oboje
Během celé své kariéry si Renée Flemingová vybírala role velmi svérázně. Některá rozhodnutí udivila i její fanoušky. Nahrávka společnosti Sony z roku 1993 pořízená na festivalu v italském Pesaru dokumentuje, jak brilantně zpěvačka ztvárnila hlavní roli v Rossiniho Armidě. Avšak když si tutéž roli zopakovala v režii Mary Zimmermanové v roce 2010 v Metropolitní opeře (minulý měsíc se inscenace se vrátila do repertoáru), byla nucena technicky omezit koloraturní pasáže této náročné hudby. Vskutku zvláštní řešení.
V pondělí večer Flemingová v Met ztvárnila hraběnku ve Straussově Capricciu. Již dříve zpívala velkou závěrečnou scénu z Capriccia v zahajujícím gala večeru sezony roku 2008, teprve nyní ale úlohu v Met poprvé nastudovala celou. Tato role ideálně zapadá do současné fáze kariéry Renée Flemingové a sopranistka ji zvádla skvěle. Celková produkce pod citlivou taktovkou Andrewa Davise a s výborným souborem dokázala, jak pozoruhodná je tato poslední Straussova opera, rarita, která byla poprvé uvedena během druhé světové války v Mnichově roku 1942.
Strauss, který je zároveň také autorem libreta, nazval Capriccio, “konverzačkou pro hudbu“. Rozhodně je to upovídaná opera. Mladá vdova, hraběnka Madeleine, žije se svým bratrem v zámku nedaleko Paříže. Uchází se o ni skladatel Flamand a básník Olivier. Hraběnka má právě narozeniny a pro tuto příležitost pro ni Flamand složil smyčcový kvartet a Olivier napsal sonet. Tento milostný trojúhelník je tak vlastně alegorií, respektive esteticko – intelektuální debatou co je důležitější: hudba nebo slova a co převládá, když se obě formy umění spojí.
V realistické režii Johna Coxe z roku 1988 je děj posunut z osmnáctého století do roku 1920. Výtvarník Robert Perdziola vytvořil pro tento revival novou scénografii a kostýmy. Časovým posunem se estetické otázky jeví jako daleko naléhavější, zejména ve vztahu k současné opeře. Vcelku koncept funguje, i když divák musí přijmout, že se postavy baví například o tom, jak se jim líbí “nové” Gluckovy opery.
Hraběnce dvoření obou umělců lichotí, ale zároveň ji vyvádí z míry. Z objektivního hlediska neexistuje důvod, proč by musela volit mezi slovem a hudbou. Mezi oběma muži však volit bude muset. Je zaskočena zápalem nápadníků pro jejich věc a přitom si uvědomuje, jak jednostranná jsou taková důležitá rozhodnutí.
Opera je v tomto provedení nastudována bez přestávky, přesně podle Straussova záměru. Trvá dvě hodiny a dvacet minut a Hraběnka je na scéně téměř po celou dobu. Flemingová, oslnivá svým vzhledem, zpívala konverzační pasáže s přesnou výslovností a zdrženlivým půvabem. Avšak využívala také všechny příležitosti k tomu, aby byl v melodických pasážích její hlas slyšet v plném rozkvětu.
Barytonista Russel Braun přitažlivým způsobem ztvárnil básníka Oliviera ve scéně, v níž se rozzuří, když jeho sok Flamand v náhlé inspiraci jeho sonet zhudební a zpívá jej hraběnce za doprovodu harpsichordu. Stejně tak nepřekvapilo, že Flemingové Hraběnka celá roztála, když mladistvý tenor Joseph Kaiser coby Flamand zazpíval strhující Straussovo zhudebnění tohoto sonetu s něhou i sebevědomím.
Výborný byl v Met debutující Morten Frank Larsen se svým vysokým, vokálně robustním barytonem, jenž se představil v roli hraběnčina bratra, právě zamilovaného do tragédky Clarionové. Tu hrála a skvěle zpívala mezzosopranistka Sarah Connolyová.
Důležitou postavou celého kusu je divadelní ředitel La Roche, kterého ztvárnil Peter Rose se svým mohutným basem. La Roche nemá trpělivost na debaty na estetická témata. Podle něj jsou poezie i hudba ve službách divadla. On je tím, kdo musí představení inscenovat a uspokojit obecenstvo, které dává přednost buffonádám a zpěvákům s dobrým vysokým C.
V jeho slovech se skrývá kus pravdy. La Roche připomíná filmové magnáty minulosti, například Samuela Goldwyna, který si právem připisoval zásluhy za to, že objevil talenty, udělal z nich hvězdy, držel režiséry na uzdě a produkoval filmy.
V závěrečném monologu Hraběnka zpívá Flamandovo zhudebnění sonetu, doprovázejíc se hrou na harfu. Zde Strauss dopřává obecenstvu to, co je v jeho tvorbě neujnikátnější: melodicky bohatou a strhující scénu pro sopranistku, jednu z jeho největších. Flemingové hlas zněl jemně, sytě a podmanivě, její frázování vznešeně. Hraběnka nikdy neodhalí své rozhodnutí – zda slovo či hudbu, básníka či skladatele. Tuto otázku opera nechává nezodpovězenou. Svým způsobem to byla ta nejlepší možnost, jak mohl Strauss ukončit svou operní kariéru.
/
Capriccio, Met Opera
/…/ Capriccio patří Hraběnce, tedy její představitelce. Je to její šance předčít Mozartovu Hraběnku, Straussovu Maršálku a Arabellu (která je hraběnka původem). Flemingová zde zpívala úspěšně všechny tyto role. Strauss je ale skladatel, který nejlépe odpovídá jejímu naturelu. Flemingová vypadala báječně i v nevhodných kostýmech – opravdu by se žena jejího formátu oblékla do blyštivých bálových šatů, aby večeřela sama? Její noblesa v scénách v saloně, její pobavená, shovívavá reakce na vyznání lásky, její graciéznost ve vztahu k hostům, její vybalancování háklivých situací – to všechno bylo skvěle provedeno: Kitty Carlisle Hart v hudebním provedení. Bylo zcela zjevné, proč ji všichni přítomní milují, proč jsou uchvácení její pouhou přítomností a proč pro ni hráli. Zpívala všechny fráze výrazně, lyriku kořenila vtipným popichováním.
Přistupme k závěrečné scéně, v níž je sama před neviditelným zrcadlem, které režisér pověsil na pomyslnou čtvrtou stěnu jeviště.Musí se do něj dívat a ponořit se do sebe, odhalit nám své já. Je to meditativní tour de force, mnohem introspektivnější, i když méně intenzivní než v jiné známé zrcadlové scéně Flemingové, v meditaci kurtizány Thaïs ze stejnojmenné Massenetovy opery. Zde ovšem nejde o otázku po nesmrtelnosti duše, ale o úvahu, koho z nápadníků si vybere zítra ráno v jedenáct hodin. Možná že ani jednoho. Dle francouzské tradice by se mohla rozhodnout pro aféru s oběma, anebo alespoň s nimi nadále flirtovat. Flemingová zpívala tuto rozjímavou pasáž často – na koncertech, na gala v Metu a dokonce ji nahrála na CD. Snad právě proto začala poté, co ukázala během večera to nejlepší, co v ní je – a to po hudební i herecké stránce – najednou v posledních minutách upadat do svých starých zlozvyků. Zatím co Strauss vyžaduje, aby hudba byla precizní, ano, i snová, ale i precizní a dobře hraná, Flemingová přešla k srkání a vrkání (v originále slurping and cooing). Bylo to připomenutí, že Flemingová je sice talentovaná, ale také nedisciplinovaná umělkyně, která se mohla stát, ale nestala se, velkou americkou divou naší doby.
John Yohalem: Capriccio, Met Opera, Opera Today, 6. dubna 2011.
///
Metropolitní opera New York – Richard Strauss: Capriccio. Dirigent Andrew Davis, režie John Cox, scéna Robert Perdziola, účinkující Renée Flemingová (Hraběnka), Josef Kaiser (Flamand), Russell Braun (Olivier), Peter Rose (La Roche) a j. Nastudování německy. Premiéra 28. března 2011. HD přenos 23. dubna 2011 s českými titulky.
Pro i-DN připravil a přeložil
Komentáře k článku: MET: Straussovo Capriccio eroticky a s diskusí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Houra
Capriccio není opera pro každého,
a to, že ji MET zařadila do svých HD pořadů, vyvrací obvinění, že jde především o komerční zájmy. Představení bylo po všech stránkách skvělé. Výrazně pomohl přesun děje do minulého století. Znám nahrávku z 1993 s Kiri Te Kanawou, kde tomu tak není. Zpěváci nosí těžké rokokové kostýmy a celé představení má muzeální ráz. Historická autentičnost je pro naše cítění přítěž.
24.04.2011 (14.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Miloš Harníček
Jsem milovník hudby a divadla,
hraju slušně na klavír a recenze tohoto druhu jsou na mé úrovni. Příliš neodborničí. Přesto bych byl rád, kdyby mi někdo odborně objasnil, co měl pisatel asi na mysli, když napsal, že Flemingová se uchýlila k „srkání a vrkání.“ Jsou to zřejmě metafory, stejně jako „temný či jiskřivý“ hlas, ale asi čeho?
24.04.2011 (21.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ač neoperní,
musím se přiznat, že mě ta slova taky zaujala. Možná měl autor na mysli cosi jako šepoty a výkřiky, brumlání a hlasové laskání, lascivní podbízení… Jak tomu bylo v sobotu?
25.04.2011 (1.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Pane Harníčku,
rád bych Vám odpověděl k Vaší spokojenosti, ale bezvýhradně snad odpovědět nelze.
Máte ovšem pravdu, jde o metafory, ale sotva týkající se technických nedostatků, nýbrž spíše přednesu. Flemingová byla během své kariéry občas kritizována pro údajné manerismy, ale byli vždy i takoví, kteří tyto manerismy považovali spíše za přinos. Obě slova jsou v anglickém hudebním slovníku stejně neobvyklá jako v češtině, a proto jsem pro jistotu citoval i originál.
Capriccio jsem viděl až potom, co se objevily recenze, a zvláště jsem si dával pozor na závěrečnou scénu. Žádný stylový zlom jsem nezpozoroval. To neznamená, že k němu na premiéře nedošlo. Američtí divadelníci jsou velmi citliví na kritiky a je velmi dobře možné, že Flemingová zpívala finale na reprisách jinak. Flemingová je veliká umělkyně, ale mně osobně je sympatické, že z ní newyorští kritici nedělají ikonu. (Snad se někdo ozve s lepším vysvětlením.)
Pane Houro,
já jsem také obeznámen s versí Kiri Te Kanawové a naprosto souhlasím, že hlavní rozdíl je v přesunu do nám bližší doby. Te Kinawa byla stejně krásná a skvělá zpěvačka, ale jako by se ztrácela v pentlích a krajkách, a ostatní aktéři také. Když lze přesunout Shakespearovy hry do moderní doby, proč ne také opery? Na anachronismy je dnešní divák zvyklý. A dvacátá léta minulého století jsou nám dost známá, byt‘ „z druhé ruky“ – z předválečných filmů, z nichž tato produkce i vychází.
25.04.2011 (1.55), , Trvalý odkaz komentáře,