Divadelní noviny >

Met: Vpravdě božský zpěv

Skřípot náročné scénické mašinérie – to jsou hlavní výtky, směřované na hlavu režiséra Roberta Lepage, který v Met inscenuje Wagnerův Ring. Jinak se inscenace Siegfrieda dočkala kritického uznání – do našeho výběru se dostala recenze z New York Times a dále nabízíme opět několik citací z dalších ohlasů. Recenzenty okouzlil mužný a správně “teutonský” představitel titulní role, se kterým se původně počítalo pouze jako se záskokem. Ještě více je chválen dirigent a orchestr. Předposlední část Ringu tak slibuje zážitek – a to i českému publiku, vysílá se dnes (v sobotu) v celkem třiceti českých a moravských kinech.

Bozi, trpaslíci a polobůh: to nemůže být nikdo jiný než Wagner
Anthony Tommasini

Ti, co viděli v loňské sezóně předchozí dvě části Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův v režii Roberta Lepage v Metropolitní opeře, více méně vědí, co mohou od Siegfrieda očekávat. Třetí ze čtyř částí měla premiéru ve čtvrtek 27. října. Dovolte mi, abych prozatím odložil popis inscenace, a soustředil se nejdříve na to nejlepší: na zprávu o skvělých pěveckých výkonech souboru a pozoruhodné hře orchestru Met pod taktovkou jeho nového hlavního dirigenta Fabia Luisiho.

Role Siegfrieda je po pěvecké stránce téměř nezvládnutelná. Nejdříve měl Siegfrieda zpívat tenorista Ben Heppner, avšak v únoru odřekl. Gary Lehman, tenor s robustním hlasem, měl Heppnerovu úlohu převzít, jenže minulý týden onemocněl. Met povolala narychlo texaského rodáka Jay Huntera Morrise, který v létě zpíval roli Siegfrieda v nové inscenaci v San Francisko Opera a předvedl tam spolehlivý výkon. Na premiéře v Met byl ještě lepší: skutečně zdařilý Siegfried, což lze považovat za opravdový úspěch.

Siegfried pojednává o zrání  mladého, smělého, ale poněkud naivního poloboha. Samotná délka je jenom jednou z obtíží role, která vyžaduje „hrdinský“ zpěv, impulzivní a emotivní ve vysokých polohách. Morris sice vyhlíží mladistvě a mužně, ale nemá velký hlas. To, co mu scházelo na síle, kompenzoval nasazením. Jeho zpěv byl obdivuhodně čistý a poctivý. A zřejmě si liboval ve svárlivých střetech s Mimem, kterého dynamicky ztvárnil tenorista  Gerhard Siegel. Je to vypočítavý, nebezpečný, ale přesto v mnohém sympatický trpaslík-smolař, který vychoval osiřelého Siegfrieda.

Morris využil každé příležitosti k lyrickému frázování, například ve scéně v lese, když Siegfried uvažuje, jaká byla asi jeho matka a kdo je jeho otec. Na úloze Siegfrieda ztroskotalo mnoho tenorů. Morris však vypadal, že ví, co dělá a že nalezl způsob, jak se role zhostit.

Basbarytonista Bryn Terfel se představil v úloze Poutníka, což je jméno, které Wotan přijal za své: smířený s nevyhnutelným koncem bohů bloudí po světě. Postavu Wotana zpíval Terfel velmi intenzivně a výrazně, zejména ve scénách, kdy stavěl na odiv své bravado, nebo naopak  v meditativních pasážích. Pokud v některých okamžicích zněl jeho hlas poněkud syrově, budiž.

Terfelův Wotan byl obzvlášt‘ působivý ve výjevech se svým mstitelem, vychytralým trpaslíkem Alberichem (basbaryton Eric Owens). V inscenaci Das Rheingold, uvedené v minulé sezóně, byl Owensův Alberich prostě nezapomenutelný. V Siegfriedovi je role kratší, ale přesto klíčová. Owens opět zpíval mohutným stentorským hlasem, s výraznou dikcí, zachycuje přitom každý psychologický odstín. Terfelův poutník Wotan prožívá největší utrpení ve scéně, v níž probouzí z věčného spánku světem znavenou bohyni Erdu (mezzosopranistka Patricia Bardon), již žádá o radu.

V poslední scéně Siegfried konečně poznává, co je strach.  Jeho příčinou však není obludný drak, ale žena: Brunhilda, kterou vysvobodí ze zakletí spánku, do něhož ji uvrhl v předcházejícím díle cyklu její otec Wotan.  Výjev je vlastně třicetiminutovým milostným duetem,  plným nenadálých citových proměn a Deborah Voigt jej v roli Brunhildy zpívala s jasně výrazovými odstíny. Její hlas byl bohatý a strhující, přestože někdy zněl až příliš tvrdě. Sopranistka také jímavě vyjádřila vnitřní zmatek, s nímž se Brunhilda potýká – zbavená svého božství poznává, že žádné brnění ji neochrání před hrozbou, kterou představuje Siegfriedova láska, již chtě nechtě opětuje.

A inscenace? V Siegfriedovi se Lepageovi podařilo zatím nejúčinněji využít multifunkční, přizpůsobivou scénografii, zvanou “stroj“ (“the machine“): pětičtyřicetitunovou konstrukci s pohyblivými deskami, vmontovanými do příčného trámu. Stejně jako v předchozích inscenacích zažíváme nepříjemné momenty, když se všechny součástky se skřípotem šinou na svá místa. Naštěstí však “stroj” vytváří většinou jen souvislou plochu, na kterou se promítají vynalézavé projekce vytvořené Pedrem Piresem –  zejména ve druhém dějství, zasazeném do hloubi lesů s bujnou vegetací a zurčícími potůčky.

V barvitých 3 D animacích přilétá  lesní ptactvo, mezi nímž se objevuje Lesní ptáček, který dovede Siegfrieda k Brunhildě. Zpívá jej za scénou zlehka a líbezně sopranistka Mojca Erdmann. Obr Fafner, který na sebe vzal podobu draka (mocným hlasem ho zpívá Hans-Peter König), je gigantická loutka, která však s šupinatou kůži, špičatými zuby a skelnýma očima působí příliš roztomile.

Nejvíce mně vadilo, když v prvním dějství inscenace režisér umístil Mimovu kovárnu a příbytek hluboko do zadního plánu scény. Lepageova záliba v těchto zasutých koutech jeviště, která kazila dojem již v předcházející Die Walküre, je nepochopitelná. Charismatického Bryna Terfela v roli Poutníka je ve stěžejních okamžicích vidět  jen po kolena. Jaký rozdíl oproti druhému dějství, kde Terfel zpívá především v přední části jeviště!

Přes všechnu svou vynalézavost je “stroj” – v minulosti postižený četnými poruchami – rušivým elementem. Během přeměny scény ve třetím dějství, která se odehrává na vrcholku hory, se ozýval nejen obvyklý skřípot, ale i znepokojivé, drsné zvuky ze zákulisí. Odvádělo to pozornost od skvostně hrajícího orchestru.

Ze skvělé hry členů orchestru bylo znát, že svého nového hlavního dirigenta Fabia Luisiho obdivují. Pod jeho taktovkou se Wagnerova hudba rozvíjela jasně, plynule, nezatížená těžkopádnými interpretačními schválnostmi. V rozsáhlých pasážích se často zdálo, jakoby  Siegfried bylo scherzo ze “čtyřdílné symfonie zvané Ring”. Pětihodinové představení se dvěma přestávkami  – až na zneklidňující zvuky jevištní mašinérie – uběhlo rychle jako voda.

Anthony Tommasini: Dragons, Dwarfs and Demigod: It Must be Wagner (New York Times, 29.10.2011)

Prsten Nibelungův Metropolitní opery byl až dosud nepřesvědčivou směsí nejmodernější technologie a zastaralého divadelnictví. Se třetím dílem cyklu, který měl premiéru ve čtvrtek, se Lepageovi a jeho týmu konečně podařilo tyto prvky sloučit, částečně díky nové 3D technologii 3. Oheň, vodopády, skalnaté vrcholky hor, husté lesy, ba dokonce i rej červů v podzemí bylo možné vidět díky projekcím Pedra Pirese, promítaných na čtyřiadvacet desek tvořících „stroj“ scénografa Carla Filliona. /…/ Pomocí středověkých kostýmů z dílny Françoise St. Aubena a dlouhých paruk, užívaných všemi zpěváky, se Lepage snaží vytvořit zvláštní druh realismu, o nějž by asi usiloval Wagner, kdyby měl k dispozici technologii naší doby.

Heidi Waleson (The Wall Street Journal, 1.11.2011)

Za pomoci scénografa Carla Filliona a autora projekcí Pedra Pirese vytvořil režisér některé působivé obrazy ve vedlejších scénách s hmyzem, plazy a ptactvem, a v klíčových scénách i některé rušivé efekty s ohněm a vodou. Tyto výjevy občas odporovaly jak logice, tak textové předloze.

Martin Bernheimer (Financial Times, 31.10.2011)

Die Walküre měla premiéru v dubnu: od té doby jsme se nepřestali strachovat o Deborah Voigt. Tato sopranistka měla kdysi žensky obdařenou postavu a tomu odpovídající plný hlas. Od té doby, co se rozhodla, že za každou cenu zhubne, a to i chirurgickými zásahy, je téměř tenká, a její hlas tomu odpovídá. Je to smutné, ale role Brunhildy už jí nesedí. Je těžké pro někoho, komu je přes padesát,  vzývat bohy, a vyzpívat vysoké Cé.  Vrhla se do role spontánně a nadšeně jako vždycky, ale vynechávání souhlásek a chvějící se hlas naznačoval, že zpěvačka je u konce svých sil.

Manuela Hoelterhoff: (Businessweek, 1.11.2011)

Další recenzi najdete zde, na blogu Operavore.

• Autor: Pavel Trenský
• Publikováno: 5. listopadu 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Met: Vpravdě božský zpěv

1. Pavel Trenský

   

   UPOZORNĚNÍ

   Ačkoli v Pod vložit komentář je uvedeno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku, apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymita zůstává zachována.

   Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili.

   05.11.2011 (12.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. M.H.

   

   Někdo čte nerad recenze předtím, než viděl představení. Já ale ano, zvláště když jde o kus, který neznám, ale často i když jej znám. Pomáhá mi to se soustředit se pak na určité momenty v představení. I když jsem se Siegfriedem a celým Ringem dobře obeznámená, nahlédla jsem do DN blogu. Po shlédnutí představení se k tomu vrátím. A take budu zvědavá, jaké budou reakce. Ty ilustrace jsou skvělé, nejlepší reklama pro HD Met.

   05.11.2011 (13.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. M.H.

   

   Dodatek: DN by mely uvazovat o zvětšení této rubriky. Pismena jsou velmi malá, neni dobre videt kontext, a snadněji se udělá chyba.

   05.11.2011 (13.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. M.H.

   

   V přestávce mezi prvním a druhým dějstvím kamera sledovala Siegfrieda aliase Jay Hunter Morrise zezadu, jak jde v zákulisí skrz chodbu do své šatny.. Morris se náhle otočil směrem ke kameře, a řekl: „Man, was I fine“ („Byl jsem, dobrý, že ano!“). A více než dobrý opravdu byl, táhnul celé představení s velikým sebevědomím po pět hodin v roli, kterou mnozí považují za nejnáročnější v operním repertoáru. Vzhledem je Morris ideální představitel této role. Vysoký, štíhlý, vitální, jeho podlouhlá tvář a modré oči mají vysloveně nordické vzezření. Je to skvělý herec, který před lety vystupoval v muzikálech. Recenzenti mají asi pravdu, když píší, že nemá veliký hlas v tradici německých heldentenorů, ale to se dá v HD přenosu těžko říct, a v tomto představení to hrálo málou roli. Asistoval mu i jinak skvělý soubor bez slabých míst. Co se týče „stroje,“ zdálo se, že fungoval tentokrát bezvadně. Některé efekty byly strhující. Výtky, že režijní práce Roberta Lepage je chladná, neosobní se nedalo tvrdit. Do jaké míry je to bylo zásluhou kamery, to se dá těžko určit. Pro mě to byla rozhodně ta nejlepší inscenace Met letošní sezóny.

   06.11.2011 (0.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Pavel Trenský

   

   Odyssea za Siegfriedem.
   Až do tohoto podzimu jsem s jedinou výjimkou viděl produkce Met, o nichž jsem sestavoval i-DN blog, živě. Tak to mělo být i nyní, ale z různých důvodů jsem byl nucen zůstat v Česku o tři týdny déle než jsem zamýšlel. A tak jsem viděl první dvě produkce v HD v pražském kině Anděl. Včera jsem už byl sice v New Yorku, ale na živé představení jsem se nedostal. Bylo vyprodáno do posledního místa. Musel jsem tedy shlédnout Siegfrieda opět v HD. To mi dalo nečekanou příležitost, srovnat pražské prostředí s místním prostředím. Protože obvykle trávím víkendy „na chalupě“ přibližně 100km od New Yorku, Siegfrieda jsem viděl v malém městě Poughkeepsie na řece Hudson. Je to město s velmi dobrou universitou a tedy slušným kulturním životem. Má jednu z nejstarších operních budov na americkém východě, jmenuje se Bardavon, byla postavena v roce 1869. V dnešní době vlastní ansámbl nemá, a slouží mnoha účelům. Je to permanentní domov pro místní symfonicky orchestr, pro hostující soubory, většinou muzikály, ale dají se tam hrát i filmy. Má skvělou aparaturu nejmodernějšího typu, a toho pořadatele využili pro přenosy Met v HD. Kapacita je 968 diváku. Někdy je vyprodáno, tentokrát tomu tak nebylo, hlediště bylo obsazeno tak ze tří čtvrtin. Akustika v Bardavonu je zřetelně lepší nežli v smíchovském kině. Jednak je to zřejmě lepší aparaturou: v typickém moderním multikině jsou zámerně odříznuty vysoké frekvence, aby se zabránilo rušivému efektu v přilehlých sálech. Takový problém Bardavon nemá, a větší rozsah se zřetelně projevil v jasnějším, transparentnějším zvuku. Navíc sál má živou rezonanci jako v koncertní síni, zatím co v moderním kině je rezonance záměrně potlačena zvuk pohlcujícím materiálem na stěnách, na stropě i na podlaze. Když k tomu přidáme podstatně větší velikost sálu, bylo to z akustického hlediska daleko realističtější prostředí.
   Co mluví spíše ve prospěch Anděla, je věk obecenstva. Mladých lidí bylo zřetelně v sále méně, celkový věkový průměr snad o takových pět až deset let vyšší. Na druhé straně bylo to obecenstvo daleko emotivnější. Zatím co u Anděla se tu a tam ozval ojedinělý potlesk, v Bardavonu se diváci chovali tak, jako by šlo o živé představení. Potlesk byl občas bouřlivý, dokonce s výkřiky Bravo.
   Jeden detail, který nepotěší české fanoušky HD Met: cena lístků je $21, což přepočteno na českou měnu je podle stávajícího kursu 400Kč. Když vezmeme v úvahu podstatně vyšší průměrný americký plat, 500Kč za lístek se zdá být velmi vysoké vstupné. Za ty peníze dostanete dokonce obstojný lístek v samotné Met na živé představení.

   06.11.2011 (4.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

6. I. Lederer

   

   Orchestr Metropolitní opery patří k nejlepším na světě. Tak tomu vždy nebylo. Stalo se tak především zásluhou Jamese Levina, který byl jmenován jeho šéfem v 1971, když mu bylo pouze 28 let. Všichni se shodují, že jeho muzikanství je v jeho 68 letech nadále na nejvyšší úrovni. Dirigentské umění je ale do značné míry závislé na fyzické kondici a Levinova během posledních let značně upadla. Měl dvě operace páteře a zlomil si rameno při pádu z podia. Nejdříve se vzdal svého šéfování Bostonské filharmonie, aby soustředil své síly jedině na Met. To ale nepomohlo, a tak se nejprve vzdal dirigování na několik měsíců, a podle posledních zpráv snad nebude dirigovat v této sezóně vůbec. I tak vedení opery jej nezbavilo funkce hudebního ředitele, ale jmenovalo itala Fabia Luisiho jako hlavního dirigenta.
   Na podkladě jeho dirigování Siegfrieda se zdá, že pod jeho vedením orchestr Met bude mít jinou charakteristiku. Tempa jsou znatelně rychlejší, na premiéře představení bylo kratší o 25 minut než Levinovo, a na první reprise ještě o dalších 5 minut. To je zajisté výrazný rozdíl. Levine byl znám důsledným vypracováním výstupu jednotlivých sekcí, což někteří jeho kritici nazývali furtwänglerismem. Luisi zdůrazňuje spíše vyváženou souhru. Když Levine hrál Wagnera, výrazně převládaly žestě. Levine byl velmistr gradací, a v jeho wagnerovských fortissimech se třásla celá budova. V Luisiho podání mají více slovo dřeva. Luisi produkuje subtilnější zvuk, který se uplatňuje zvlášt‘ efektně v lyrických pasážích, jako jsou finální scény v Siegfriedovi. Snad budem moci ještě jednou srovnat výkony obou dirigentů, protože Levine ještě stále neodřekl dirigováni celého cyklu v příštím roce. David Gockley, ředitel San Fransisco Opera, o něm řekl: „Levine je bůh. A bohové dělají svá rozhodnutí podle vlastního uvážení.“

   06.11.2011 (14.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

7. Pavel Trensky

   

   Českou recenzi HD Met vysílání Siegfrieda najdete v blogu Opera Plus:

   http://www.operaplus.cz/2011/11/mime-siegfried-ti-druzi.html

   07.11.2011 (12.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ