Metalisti v řece vzpomínek
V desátých letech čeřili svým přístupem i druhovou synkrezí terén české performativní scény. Jejich práce byla v domácím kontextu v mnoha ohledech neuchopitelná, s každým dalším projektem znejisťovali a provokovali zastánce kanonické interpretace, ale i otrlejší alternativu. I přes různorodost přístupů a forem se však v jednotlivých uměleckých intervencích dala vysledovat kontinuita a dílčí principy, z nichž tato formace vychází. Umělecká skupina Handa Gote research & development nebyla pouze ojedinělou českou verzí devised theatre, do domácího kontextu vnášela prvky do it yourself zejména v rovině starých přenosových technologií i akcent na rituál, přičemž trvale usilovala o překonání mimetického herectví. To vše víceméně platí i pro poslední projekt Burgán uváděný v Alfredu ve dvoře, kde má skupina od roku 2019 rezidenturu, jen s tím rozdílem, že se z něho vytratila nápaditost a hravost.
Aktéři (na snímku Jan Dörner a Veronika Švábová) vystupují s obličejovými maskami zachycujícími jejich strnulou tvář FOTO MARTIN ŠPELDA
Burgán neboli krmná řepa má trochu bezzubě tematizovat mezigenerační střet, přesněji rozdíly mezi hojností konzumu a dřívějším nedostatkem, zjednodušeně mezi starým a novým světem, což pro jistotu objasňuje i anotace k inscenaci větou: To si vy mladý neumíte ani představit, jak jsme to my měli těžký! A taková nouze byla, že jsme museli jíst burgán! Minulost v Burgánu však nezosobňují zubožení vesničané, kteří v bídě z úhoru dolují krmivo, ale generace Husákových dětí, mentálně zaklesnutá v éře reálného socialismu, proti kterému svými postoji i zevnějškem dříve revoltovali.
Trojice metalistů, ženy a dvou mužů (Veronika Švábová, Tomáš Procházka a Jan Dörner), jež by docela dobře mohla ilustrovat poněkud zvrácenou verzi pohádky o rodině dolující velkou řepu, provozuje podivínské rituály spojené s kempinkem a pobytem v přírodě. Okolí svého stanu zútulní osmdesátkovým rozkládacím hliníkovým nábytkem, do něhož se pohodlně usadí a z igelitových tašek začne vytahovat pseudocenné relikvie: časopis o pěstování ovoce, tranzistorák, odznáčky a zašlé vítězné poháry či badmintonové rakety, což byla zvláště oblíbená volnočasová aktivita československých chalupářů. S každým dalším odhaleným objektem ale jen násobí vlnu retra a odkazuje k vnitřní emigraci, pro minulý systém tak typické. Jeden z přítomných se tu a tam zapomene, poprvé s šátkem přes oči, následně i vidící, a hledá cestu pryč z tohoto groteskního marasmu, pokaždé je však přítomnou asistentkou spořádaně přiveden zpět na jeviště, aby se znovu zapojil do nesmyslného konání. Jedinou změnu stereotypu přináší noční rebelie, kdy se ze stanu namísto zmrtvělé trojice pásků – aktéři totiž vystupují s obličejovými maskami zachycujícími jejich strnulou tvář – vyhrne rej techno čertů a během chvíle destruuje úsilím navozenou pohodu. V závěru nešťastníkům schází už jen nasednout do jak jinak než plastové kánoe, vždyť plast a bakelit přinesly revoluci do socialistické výroby, a odplout po řece Styx do říše mrtvých.
Idealizace minulosti obdobně jako přilnavost k falešným rituálům se u Handa Gote objevila již v předchozích inscenacích Rain Dance (2018) a Dva sešity (2019), v obou případech však byla podpořena množstvím nápadů a scénických vychytávek, které v Burgánu znatelně scházejí. Ani pro skupinu typická pomalost a bezčasovost tentokrát neutáhnou téměř hodinový dokola se cyklící obraz, kterému schází jinak obvyklá příznačná atmosféra. Jako by snad Handa Gote recyklovali vlastní styl, avšak bez nových impulzů a ambic.
Handa Gote research & development: Burgán. Režie kolektiv. Premiéra 21. dubna 2022 v Alfredu ve dvoře (psáno z reprízy 24. dubna).
Komentáře k článku: Metalisti v řece vzpomínek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
