Mezi dobytkem a koňmi
V brněnském Divadle Husa na provázku nabídli první díl z chystané čapkovské trilogie. Režisér Jan Antonín Pitínský zde do jevištní podoby převedl prózu Hordubal. Podle scénáře Josefa Kovalčuka, jenž se vcelku věrně držel předlohy, vznikla inscenace, která chce diváka zpočátku strhnout až nervózním tempem, jímavými obrazy, výraznou pohybovou stylizací a po přestávce jakýmsi postmoderně rozšklebeným soudním obrázkem, kdy se hledá viník vraždy. Pitínského Hordubal představuje divadlo, které zasáhne diváka svojí imaginací, stejně tak se ale v této nepolevující smršti jevištních obrazů po čase neubrání člověk pocitu režijně zručné, ale místy až zbytečné ekvilibristiky. Inscenace ve druhé polovině místy upadá do jakýchsi zdobných vnějškovostí, postrádá hořkost a nejednoznačnost originálu.
Pitínského tvar i poetiku zčásti určil už sám autor, který v doslovu píše: Například sedlák Hordubal. Kravský člověk, který se utkává s člověkem koňským, rozpor mezi mužem, který se ze samoty stal cele niterným… Mírné a naoko hloupé krávy a odbojné, vzpurné a nezkrotné koně celý soubor zmaterializoval v pohybově zajímavých etudách. Plechové konvičky v rukou pohupujících se herců se promění v kravské zvonce, jindy se pánská část vtělí do neklidných vraníků, které čeledín Manya dokáže jen tak tak ukrotit. Nezvykle stylizovaná zvířeckost dává inscenaci rurální rozměr a patinu kraje, v němž jsou lidé „svým“ zvířatům více než blízko. Jímavý obraz, kdy Hordubal promokne v bouřlivé noci (několik vychrstnutých kýblů vody), se vyznačuje velkou působivostí. Pitínský zhusta používá různé zvuky a ruchy, ke slovu se logicky dostanou nejryzejší přírodní materie: oheň a voda.
První ze tří kapitol v Hordubalovi Čapek zpočátku proložil amerikanismy, kterými také na Provázku demonstrují hrdinovu světáckost. Nadužívání citoslovcí zase ústrojně podmalovává předzvěst tragédie dálkou a okolnostmi opotřebovaného manželství i osudovou vášnivost gazdiny a čeledína. Ze zaoceánské dálky pochází také skutečný teddy-bear (slavná hračka), který na Provázku zpívá odpudivě nasládlé vánoční medlle a který se ve finále stane dominantní rekvizitou večera.
Přestože je provázkovský Hordubal týmovým představením, patří k devízám inscenace zejména výkon Vladimíra Hausera v hlavní roli. Naivní dobrák, možná až natvrdlý snílek, který by pro svoji ženu a pro pořádek na gruntu vypustil duši (což by možná několik hodin po úkladné vraždě vlastně i udělal) – tak Hauser vykresluje svého hrdinu v robustním, zemitém, ale nikoliv folklorně pokleslém výkonu. Letitý člen souboru si v předchozích letech nepřišel na mimořádné interpretační příležitosti, s o to větší vervou se nyní do Hordubala pustil. Tajemnou tvrdost Hordubalovy manželky Polany na jevišti ztvárnila Eva Vrbková, které právě tento typ žen konvenuje. Také Robert Mikluš coby Štěpán Manya nezpodobnil toliko záletného čeledína, který má rád ženy skoro tak jako koně. Mikluš dokáže být nesnesitelný fracek stejně jako zlomený uplakánek, který chce nakonec vzít všechna obvinění na sebe, aby se rázem proměnil v rozzuřeného hřebečka neváhajícího kopnout do těhotné milenky. V nevelké roli pastýře Míši se na druhdy mateřskou scénu vrátil již legendární Jiří Pecha, jehož originální projev se mezi mladými kolegy vůbec neztrácí, ale je spíše milým ilustrativním doplňkem, o což se postaral i neuvěřitelně přepjatý, huňatý kostým z dílny Jany Prekové.
Pitínský svého Hordubala zakládá na stylovém i žánrovém kontrastu. Lidový baladický tón první části vystřídá postmoderní mumraj, v němž se přes sebe až marnotratně a na první pohled nesmyslně kupí repliky, ale i akce herecké trupy na prázdném jevišti. Akceptování některých nadbytečných akcí, jako je jediný krátký výstup na dominantní a jinak zbytečný žebřík nebo cirkusově teatrální pitva Hordubalova srdce, bude přímo úměrné toleranci a vstřícnosti každého z diváků. Všichni budou patrně kroutit hlavou nad závěrečným obrazem. Pitínský všechny shromáždí k pomyslné poslední večeři. Osazenstvo sedící u dlouhého stolu čelem k publiku vytáhne naráz více než desítku zpívajících medvídků (teddy-bears). Trapnost, která zřejmě měla rámovat tristní a zbytečnou Hordubalovu oběť či relativitu mezilidských vztahů, se však stane jen artistně bizarní tečkou za záhadným životem jednoho oddaného prosťáčka a snílka.
Divadlo Husa na provázku Brno – Karel Čapek: Hordubal. Dramatizace Josef Kovalčuk. Režie J. A. Pitínský, dramaturgie Josef Kovalčuk a Miroslav Oščatka, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Petr Hromádka. Česká premiéra 6. března 2010.
Komentáře k článku: Mezi dobytkem a koňmi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
