Mezi elegancí a barbarstvím
Sasha Waltz (1963) je choreografka světově proslulého jména; po smrti Piny Bausch je první dámou německého tance. I u nás ji dobře známe; hostovala zde už roku 1994 (a znovu 2015) na Tanci Praha s Travelogue I – Twenty to Eight, v roce 1997 na plzeňském festivalu DIVADLO s Alejí kosmonautů (Allee der Kosmonauten) a v roce 2015 na Tanci Praha s Impromptus, představením, v němž se mísila současná existenciální úzkost s romantickou melancholií Schubertovy hudby. V minulých dnech uvedla ve svém berlínském sídle, takzvaném Radialsystem V, se svým souborem Waltz & Guests premiéru díla Kreatur (Stvůra).
Když se Stvůra zjeví na jevišti, je černočernou hrozivou postavou, na jejímž sofistikovaném kostýmu se hvězdná kostýmní návrhářka, nizozemská módní ikona Iris van Herpen, opravdu vyřádila FOTO UTE ZSCHARNT
Současní choreografové nápadně často přinášejí obrazy lidských pospolitostí na osudové cestě. Vyjadřují tak setrvávající otázky: Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme? V nerozsvícených oblastech lidského vědomí, na klopotné cestě k jeho probuzení, se pak rodí stvůry. V nové choreografii Sashy Waltz je onou stvůrou anonymní postava, v níž se koncentruje iracionální strach bytostí na cestě, neprobuzených dosud do světla Rozumu. Stvůra je zátěž, kterou si lidstvo na své dějinné cestě s sebou nese. Možný vzkaz choreografky skrze její nové taneční dílo byl: Jsme stále ještě v jeskyni.
Když se ztělesněná Stvůra zjeví na jevišti, je černočernou hrozivou postavou, na jejímž sofistikovaném kostýmu se hvězdná kostýmní návrhářka, nizozemská módní ikona Iris van Herpen, opravdu vyřádila. (Stranou: V rangu Sashy Waltz musíte spolupracovat s hvězdami; vlastní hvězdné pozici se přinášejí oběti.) V kostýmu Stvůry, který vypadá jako černočerná zbroj, se tanečník podobá loupeživému samuraji na cestě. Nemá tvář, ta je zastřena.
V nové choreografii vystupuje čtrnáct tanečníků mezinárodní skupiny (nás určitě zajímá, že je mezi nimi i mladý český tanečník a choreograf Jiří Bartovanec); ti vytvářejí obraz pospolitosti procházející jakousi přechodovou fází – fází hledání, putování, rozhodnutí. Formování pospolitosti, která vězí ještě po pás v pudovém stadiu. Společnosti značně animální, v níž jsou těla odkázána na sebe navzájem. Afekty moci, stržení kolektivní nákazou a svrchovanost fyzické síly tu mají velkou váhu. Tanec je silový, urputný; je to tanec násilného rodu, tanec rodu, který neumí ještě šetřit silami. Vysiluje se pokusy o domluvu, která většinou selhává. Nerozumíme často, zda se díváme na milostnou či predátorskou scénu.
Choreografie je silně kontaktní. Lidé na trnité a konfliktní cestě za svým osudem hledají útočiště jeden u druhého, či spíše se snaží jeden v druhém paraziticky zabydlet. Jedno tělo se zachraňuje na druhém, živočišně a zoufale, někdy s nečekaně vyprýštěným soucitem a něhou. Pokud jde o taneční jazyk a styl, jsme v oblasti contemporary dance, výrazově se jedná o soudobé fyzické divadlo.
Silně působivý je hned první obraz. Vidíme bytosti téměř nahé, s horní polovinou těla v jakémsi vzdušně působícím obalu z (drátěného) pletiva. Jako by tím obalem byla zhmotněna sama tělesná aura. Po tomto spiritualizujícím obraze se rozehrají vesměs barbarštější polohy.
Jsme stále ještě v jeskyni FOTO HOLGER JACOBS
Divák je vystaven ustavičné blízkosti nahoty. Tělové kalhotky, poloprůsvitné jednotlivé kostýmní části tělové barvy. Pod kostýmem prosvítají viditelná nahá ženská prsa. Je zdůrazněna tělesnost výrazu i zjevu. Ta zabarvuje celkový estetický styl nové taneční inscenace, který se dráždivě pohybuje mezi „vychytanou“ elegancí a barbarstvím. Zmíněné drátěné obaly na nahých tělech jsou toho podpisem; daly tanečníkům zabrat. Platí to ovšem především pro taneční projev – výrazem barbarský, za nímž je ale velká taneční kultura.
Tělesnost je pod lupou. Zejména ve scéně, kdy jsou kvazinahá těla zkoumána pod zvětšujícími průhlednými obdélníkovými fóliemi, do nichž se tanečníci vzájemně balí a zkoumají je. Je to scéna nekonečné deformativní krásy.
Motiv putování má jeden ze svých vrcholů ve scéně skupinového ztékání strmého a úzkého schodiště zakončeného nebezpečnou plošinkou, na které se několik členů skupiny riskantně tísní. Vše stále hrozí pádem. Zdá se, že tito lidé ještě neznají cíl, nevědí, kam jdou, a nechápou, zda kamsi vůbec došli.
Přes veškerou umělost a kodifikovanost tanečního umění jsou sdělení Sashy Waltz srozumitelná. Zásluhu na této sdělnosti má výběr choreografčiných tanečníků. U všech vnímáme jejich jednotlivé osudy, konkrétní příběhy, každý z nich se nabízí k zvláštnímu čtení. A nejen proto, že mají zjevně rozmanitý původ. Jsou totiž uvěřitelní jako vzorky lidstva(í) na cestě. Jejich taneční bravura a fyzický výdej jsou samo sebou mimo jakoukoli diskusi.
Sasha Waltz si pro tuto choreografii zvolila exkluzivní spolupracovníky, také pokud jde o zvukovou stránku. Tu tvoří modifikované přírodní a generované zvuky – opatřil je známý Soundwalk Collective, rozkročený mezi New Yorkem a Berlínem, který se zaměřuje na zvukové instalace a performance.
Kondenzované zlo se ke konci příběhu demaskuje, ale zůstává vězet v jedné z lidských postav. Jako by Sasha Waltz říkala: Jsme lidé na cestě. Od barbarství se ubíráme usilovně pryč, avšak Zlo se nás pustit nechce. Připojila se tak k choreografům jako Akram Khan, Guilherme Botelho, Sidi Larbi Cherkaoui, Marie Chouinard, uměleckým vedoucím velkých a proslulých mezinárodních těles, kteří si kladou otázky po údělu lidského rodu a ukládají si jako téma vytvářet obrazy lidstva na jeho dějinné, osudové cestě do budoucnosti. Nyní tedy i Sasha Waltz.
Komentáře k článku: Mezi elegancí a barbarstvím
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
