Mezi Skyllou patetické deklamace a Charybdou nadsázky
Mezi projekty, v nichž čeští divadelníci nabízejí tvůrčí příležitosti ukrajinským kolegům, jsou Trójanky režiséra Jakuba Čermáka výjimečné. Inscenovat veršované antické drama v ukrajinštině s jedenácti herečkami, které uprchly před invazí, přihlásily se do konkurzu a sešly se ke zkoušení každá s jinou divadelní zkušeností, je odvaha hraničící s šílenstvím. Výsledek je ovšem nad očekávání silný. Inscenaci uvedl soubor Depresivní děti touží po penězích v pražské Venuši ve Švehlovce.
Žal Hekabé (Vera Timofeeva) vrcholí poznáním, že její nejmladší syn (Anastasia Vasilieva) byl zavražděn FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ
Euripidovy hry Trójanky a Hekuba spojil režisér a též autor textové adaptace do jednoho děsivého příběhu. Text zjednodušil, ale nechal ve verších, přitom respektoval princip antického dramatu se sborovými výstupy. Vtipně si poradil s obligátní postavou Posla – všechny pasáže, v nichž se bývalá trojská královna Hekabé dozvídá o tragickém osudu svých dětí, připsal Talthybiovi, postavě, která vystupuje v obou Euripidových hrách, zde jako anděl smrti.
Trójanky přibližují jak kolektivní, tak individuální osud žen, které se staly válečnou kořistí – příběh, který ukrajinské ženy prožívají díky médiím téměř v přímém přenosu. V jeho středu jako drolící se, ale stále monumentální skála stojí bývalá trojská královna Hekabé coby symbol zkoušeného mateřství. V nesmyslné válce, absurdně rozpoutané kvůli nevěrné krasavici Heleně, přišla nejen o majetek a úctu, ale postupně o všechny své děti, snachu i malého vnuka. Skrze hrůzu, zoufalství, bolest, smíření a vzdor Hekabé postupně dospívá k brutální, až nelidské pomstě.
Čermákovy Trójanky obnažují tragiku války s věcným patosem a z ženského pohledu. S vypjatou emocí, ale zároveň s drsným humorem, když dojdou slzy. Výtvarným leitmotivem inscenace je odsávání, slévání a vylévaní mateřského mléka, které se stává zbytečným ve chvíli, kdy ženy přicházejí o své děti, jež umírají – ať už skutečně, nebo obrazně – v boji, exemplárně obětovány vítězi, zradou přítele či v zajetí.
Na začátku inscenace postávají herečky na scéně, která je šikmou plochou rozdělena do dvou úrovní. Baví se, ošetřují květiny, korzují… V centru dominuje u sporáku jako matka rodu v rudém kalhotovém kostýmu Hekabé s očima snad v předtuše upřenýma kamsi do neznáma. Barevností a náladou výjev evokuje spokojený městský život. Válka a bombardování, rány a záblesky během několika sekund vše rozvrátí.
Ženy schoulené pod mikrotenovou plachtou, vzdouvanou dechem, se promění v jeden organismus, uprostřed kterého jako srdce prosvítá červeň kostýmu Hekabé. Ženy svlékají parádní šaty, stojí před námi v prádle, odsávají mléko, oblékají tepláky, trika a legíny, berou do ruky smetáky a mopy a proměňují se v „armádu“ ukrajinských uklízeček, jak je známe z našich domácností.
Talthybios přichází v reflexní vestě, vypadá trochu jako stavební dělník a ošívá se, když zvěstuje první špatné zprávy: Hekabé připadne jako služka Odysseovi, její dceru Kassandru si vybral sám Agamemnón. S každým Talthybiovým příchodem dopadají na Hekabé další rány: snachu Andromaché si odvádí Achillův syn, její dítě je svrženo z hradeb…
V místech, kde navazuje text Trójanek na tragédii Hekuba, sice intuitivně rozpoznáme „šev“, ale příběhy logicky navazují: Polyxena bude obětována na Achillově hrobě a Hekubin žal má dojít hořkého vrcholu poznáním, že její nejmladší syn byl zavražděn kvůli zlatu předanému spolu s ním do úschovy příteli. Hekubina pomsta je krvavá, odporná, stará žena rve ze zrádcových dětí kusy masa.
Čermák se pouští při líčení hrůz do skutečně extrémních scén a prostředků. Provádí při tom ukrajinské herečky bezpečně mezi Skyllou patetické deklamace a Charybdou nadsázky, ironie a směšnosti. Autenticita jejich hereckého projevu je odzbrojující, ukrajinská kolektivní zkušenost, kterou nám přeneseně zprostředkovávají, unese i scény, které by bez ní a za jiných okolností byly přes čáru.
Ani svlečení do prádla nebo polévání krví a mlékem, či jiné režijní požadavky, které pravděpodobně plnila poprvé v životě, Veru Timofeevu v roli Hekabé nevykolejily. Roli unesla v maximálním napětí a s obřím, přitom zvládnutým emocionálním nasazením. S obdivuhodnou energií a přesností se vyrovnala Inna Bovkun-Mishakina s rolí divokého válečníka Agamemnóna, který na svatbě s křehkou, znásilněnou Kassandrou ze všeho nejvíc připomíná hovadného a ožralého ruského důstojníka. Něha, kterou Sofiia Brahina dala nešťastné Andromaché při loučení se synkem, vhání vroucností do očí slzy. Vyzývavá krása Heleny, příčiny všech hrůz, spojená s její „bezděčnou“ arogancí vyvolává ochromující pocit bezmoci – ztělesnila ji Marina Makovii. Civilní Olena Lebabina v roli Talthybia se přesvědčivě pohybuje na hraně mezi empatií vůči Hekabé a „úředním“ výkonem funkce oznamovatele.
Zkrátka Čermákovy Trójanky obsazené ukrajinskými herečkami jsou doposud tím nejsilnějším divadlem, které u nás k tématu války na Ukrajině vzniklo.
Depresivní děti touží po penězích, Praha – Euripides, Jakub Čermák & kol.: Trójanky. Režie Jakub Čermák, dramaturgie Roman Černík, výprava Pavlína Chroňáková, hudba Petra Horvátová, choreografie Becka McFadden. Premiéra 10. září 2022, Venuše ve Švehlovce, Praha.
Komentáře k článku: Mezi Skyllou patetické deklamace a Charybdou nadsázky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
