Meziprostor
Ten výraz zní docela obyčejně; jako označení nějakého prostoru, který je mezi dvěma jinými prostory. Leč je to také pojem, jenž otevírá možnosti jistého neobvyklého teoretického přemýšlení o divadle. Je mu věnována taková malá, útlá knížečka, která se jmenuje Mezi s podtitulem Stručná interpretace meziprostoru (edice DISK, Nakladatelství KANT 2010) a napsal ji zesnulý profesor Albert Pražák.
Obávám se, že měla – a ještě má – tentýž osud jako řada obdobných teorií, jež se vymykají běžnému vnímání a reflektování světa a každodennímu praktickému užívání. Pražákovo Mezi je o scénografii, tedy z hlediska realizace i vnímání o nejvíce materiálním komponentu scénického divadelního tvaru. Přesto se Pražákovo „mezi“ vzepne do poloh a souvislostí ryze duchovních, které mají dimenzi metafyzickou až transcendentní, přesahující jen zkušenost praxe a jejího případného zobecnění. Není podle mne náhodou, že se k pojmu „meziprostor“ přihlásila i Denisa Vostrá ve své studii Předpoklady japonské scéničnosti (edice DISK, Nakladatelství KANT, 2015); obě práce připravil Ústav scénické tvorby Divadelní fakulty AMU. V obou případech jde o uchopení, pojetí, koncepci prostoru jako duchovního či smyslového „meziprostoru“ – u Vostré vlastně o český ekvivalent japonského konceptu ma –, v němž nesporně je východiskem objektivně dané prostorové uspořádání, ale zároveň je to také veličina subjektivní. Obsahuje totiž „uvědomování si prostoru“, což znamená energii vloženou do této činnosti. U Pražáka míří tato energie k tvorbě umělé skutečnosti, kterou lze také nazvat prostorem jako uměleckým dílem. V tomto pohledu je to scénografie jako koneckonců kreativní východisko mířící k divákovi jako komunikační metoda, která je v tomto smyslu finálním produktem. Myšlenka a hmota jsou pro Pražáka jevy spojité, potenciálně obsažené v komplexnosti lidské bytosti; existují někde „mezi“, utvářejí onen meziprostor. Toto spojení roste z několika pramenů. Ze soustředění na tvorbu znaků, symbolů a významů. Dále je přítomné kognitivní myšlení, které zabezpečuje poznání, ale i zkoumání způsobů poznání. A konečně obsahuje oblast nejsoukromější, nejintimnější, stojící na prožitku pociťujícím prostor v nejširších životních, osobně zažitých souvislostech; ale také současně prostor utvářející, formující ve všech souvislostech. Směřoval-li Albert Pražák svou teorií, svým výzkumem i svou tvorbou k chápání a vytváření jakéhokoli prostoru, vstupoval-li do sféry výstavnictví, interiérů, architektury a prostoru pro volný čas a zábavu, pak je to důvod tohoto zaměření v této rovině. Možná bychom mohli mluvit o „mimodivadelní scénografii“, jež je vyrovnáváním se s otevřeným prostorem překračujícím jakékoli hranice a existujícím jako prostor veřejného života. Ale přitom je to vždycky prostor uchopený z hlediska vztahů – mezi věcmi a lidmi, jenž je sdílením, v němž se manifestují jinak a jinde skryté, velice často nepojmenovatelné zážitky, které se ostatně týkají i mimosmyslového vnímání a sdělování. Jsou spojeny s tělem, tělesností, ale také s osobní jedinečností, odpovědností, citem. Vyjevují něco, co je jinak skryté a nepojmenovatelné, ale co se stává přístupným, zjevným, protože v nejvlastnějším smyslu toho slova lidmi prožitým. Prostor se přes svou objektivitu stává zcela subjektivní záležitostí, do níž je vložena bytostná – to jest životní – podstata lidství. To znamená i umění.
Denisa Vostrá cituje ve své práci o japonské scéničnosti Gastona Bachelarda, jenž říká, že prostor uchopený obrazností nemůže zůstat prostorem lhostejným, vydaným míře geometra; je žitý ve své pozitivitě. I tohle v sobě zahrnuje Pražákův „meziprostor“ pojmenovaný jako umělá skutečnost. Ale pro mne je to ještě cosi víc. Napsal jsem, že je to bytostná podstata lidství. Ale snad nejlépe by se hodil ten dávný výraz pro sám princip života: duše. Píše-li Pražák na konci svého Meziprostoru o potřebě, ba přímo nutnosti, provést destrukci celku objektivního prostoru, pak mu vskutku nejde jen o čistě hmotnou skutečnost; je přesvědčen, že totéž je nutné provést i s komplexností lidské bytosti… což nelze učinit jinak než tvorbou. Pak se „meziprostor“ stává jiným životním prostorem člověka – jakýmsi jeho paralelním světem.
Přiznám se, že tohle je pro mne nejvyšší kritérium, jímž měřím a skrze něž přemýšlím o pokusech „destruovat“ principy divadla.
Jan Císař
Albert Pražák: Mezi. Stručná interpretace meziprostoru. Vydalo Nakladatelství KANT, Malá řada edice Disk, Praha 2010. 156 s.
Denisa Vostrá: Předpoklady japonské scéničnosti. Vydalo Nakladatelství KANT, Velká řada edice Disk, Praha 2015. 244 s.
Komentáře k článku: Meziprostor
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
