Prubířský kámen hereckých dovedností
Divadlo v Dlouhé už na jaře ohlásilo premiéru britské komedie Michaela Frayna Bez roucha (v originále Noises Off) v režii Hany Burešové. Nad touto volbou leckdo z kritiků krčil rameny. Komedie klasického typu je totiž v některých kruzích hodnocena poněkud pohrdlivě; v regionech se většinou – s omluvou dramaturgů – objevuje jako „provozní titul“, jakási úlitba divákům, kteří se chtějí v divadle zasmát. Přitom „udělat“ dobrou inscenaci frašky či situační komedie není vůbec snadné. Takzvané dveřové komedie, mezi které Bez roucha patří, v nichž záleží na zlomku sekundy, aby načasovaný gag vyšel správně, nikoli trapně, patří k prubířským kamenům hereckých dovedností.
Fraynova komedie vyžaduje perfektní načasování (zleva Štěpánka Fingerhutová, Marie Poulová, Ondřej Rychlý, Klára Sedláčková-Oltová a Jan Vondráček) FOTO MARTIN ŠPELDA
A stejně tak není žádnou samozřejmostí napsat text, který má šanci polechtat bránice diváků. Dramatik Michael Frayn v tomto smyslu ukázal velkou zručnost. Mimochodem, není jen autorem úspěšných komedií, ale i vážných textů jako Kodaň či Demokracie, v nichž vystavuje skutečné historické osobnosti existenciálním modelovým situacím. Kromě toho je Frayn také nejúspěšnějším překladatelem Čechova do angličtiny. Z jeho komedií patří právě Bez roucha na celém světě k nejoblíbenějším (u nás se jen na profesionální scéně hrálo třiadvacetkrát, poprvé v Činoherním klubu v režii Jiřího Menzela). Frayn ve svém divadle na divadle na třetí ukazuje nejen kontrastní univerza jeviště a zákulisí (alternativní název je Zepředu, zezadu), navíc dosti přesně diagnostikuje svět divadla v jeho dvojlomnosti – ten věčný rozpor mezi skutečnými city a tím, co se předvádí divákovi. A rozhodně se to nemusí týkat jen lehce pokleslé produkce zájezdové společnosti.
Hana Burešová je zkušená režisérka, a tak společně s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem text vhodně seškrtali, ku prospěchu bylo zejména zkrácení hry ze tří částí na dvě. Byť začátek premiérového představení působil trochu rozpačitě, posloužil jako rozjezdová dráha k eskalující sérii gagů, kdy si každý z hereckého týmu zažil svou hvězdnou chvilku. Jak jsme u herců z Dlouhé zvyklí (obzvlášť z režií Hany Burešové, známé až puntičkářskou prací s herci), jednotlivé miniportréty jsou vystřiženy s přesností a smyslem pro timing gagů. Ať už jde o Helenu Dvořákovou v roli stárnoucí divy, lehce dryáčnické Dotty, novou posilu souboru Štěpánku Fingerhutovou jako protekční naivku Brooke, Jiřího Wohanku coby stárnoucího ochmelku zájezdních štací Selsdona, či hostujícího Marka Němce, jenž ztvárňuje stále více se hroutícího režiséra Lloyda, všichni dokážou v potrhlé nadsázce vystihnout jednotlivé „šarže“ hereckého souboru, ale zároveň své postavy vybavit také autenticky trapnými a hořkými detaily osobních životů. Příkladem za všechny může být Jan Vondráček (zároveň autor hudby k inscenaci), který suverénně a zároveň hravě střídá jednotlivé polohy lehce omšelého seladona Fredericka Fellowese a mnohdy mu k tomu stačí jen drobné gesto či jakoby bezděčná grimasa. Připomeňme, že tato role byla už v interpretaci Jiřího Menzela – v alternaci s Jiřím Kodetem a Josefem Abrhámem – jedním z lákadel první české inscenace z roku 1986.
Divadlo v Dlouhé se za tuto inscenaci, která sice nepřináší žádné experimenty, ale zato disponuje perfektním herectvím anglického střihu, rozhodně nemusí stydět.
Divadlo v Dlouhé, Praha – Michael Frayn: Bez roucha. Překlad Jaroslav Kořán, úprava a režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová, hudba Jan Vondráček, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra 9. září 2020.
Komentáře k článku: Prubířský kámen hereckých dovedností
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
