Michael Tarant: Chybí nám odvaha
V aktuálních DN 14/2015 vyšel velký rozhovor s režisérem Michaelem Tarantem Začínal jsem z hněvu. Nabízíme části, které se do rozhovoru nevešly.
Abych se v divadle cítil dobře, abych se v něm cítil svobodný, musím do něj přinést téma. FOTO JIŘÍ DOLEŽAL
Michael Tarant: Chybí nám odvaha
Jste sice jakýmsi divadelním Ahasverem, věčným cestovatelem českými a moravskými divadly, nicméně jste v několika souborech strávil delší čas a byl tam uměleckým šéfem – v Kolíně, v Pardubicích, v Ostravě, v Hradci Králové, v Olomouci. V Kladně dokonce na chvíli i ředitelem…
Abych se v divadle cítil dobře, abych se v něm cítil svobodný, musím do něj přinést téma, zajímavý příběh, nový pohled. Pak – když skončím svou práci – musím na čas zmizet, zapomenout. Abych zase viděl divadlo a město a svou inscenaci čistýma očima. Abych netrval na tom, co jsem tehdy chtěl, jak jsem tehdy divadlo a svět viděl. Abych se neopakoval. Rozumíte mi? Potřebuji odstup. Proto rád spolupracuji s lidmi, kteří se nezabývají jenom divadlem. Ať jsou to muzikanti, výtvarníci, literáti… Proto do operních inscenací zapojuju činoherce nebo do činohry lidi z ulice. To se týká i výtvarníků a hudebníků. Proto jsem třeba pracoval v Markétě Lazarové s malířem Michaelem Rittsteinem a s básníkem Ivanem Huvarem nebo při Poprasku na laguně s trumpetistou Lacem Deczim. Aby se divadlo okysličovalo, aby nezůstávalo jen u uměleckých konzerv. Velmi kultivovaných, dobře stravitelných, ale sterilních.
V našem rozhovoru se hodně zabýváme hledáním smyslu současného divadla u nás. Říkáte, že po listopadu 89 mohlo divadlo přestat „bojovat s nepřítelem“ a mohlo se opět věnovat svému původnímu smyslu, tedy „citlivě reagovat na hlubinné potřeby člověka a společnosti“. Vedle úkolu „hledat lidskost, soucítění a humanismus“, to je podle vás i téma odvahy. Jak to myslíte?
Vedle zmíněné lidskosti je – paradoxně – odvaha, co nám v Česku chybí. A nejen dnes… Tím nemyslím sebevědomí nastupující generace, která – jak byla u nás tolikrát přetržená politická, společenská a kulturní kontinuita – přistupuje ke všemu, jako by právě jí všechno začínalo. Každá generace si vzdorem či revolucí vůči minulosti a svým rodičům projde. Ale když je kontinuita přervaná, tak nejde ani tak o vzdor, jako daleko spíš o pocit mladých lidí, že vstupují do vybydleného, prázdného prostoru, kde můžou všechno rozdupat, vyházet a mohou stavět svět od začátku. To je blbost. Vždycky tu byli inteligentní, nadaní, kreativní lidé i tupci a kreatury. Já mám na mysli sebevědomý, otevřený, velkorysý, občanský postoj. K němu je potřeba vůle a odvaha. To je naše velké téma.
Vůle a odvaha, to je naše velké téma. FOTO archiv VČD
Co s tím?
Chybí autority. Mladí se nemají ke komu vztahovat. Když se podíváte, že dva poslední prezidenti balancovali či balancují na hranici vlastizrady a nikdo z politického spektra impeachment nevyvolal… A pokud, tak to přišlo pozdě a snad to ani nebylo míněno vážně. Potom pocit zmaru, který umenšuje odvahu, je logický. Politici se bojí, aby nepřišli o nějaký hlas, a tak pořád hrají na protievropskou strunu. To je tak malé, tak provincionální.
Další věc, která je u nás strašně důležitá – a to mám silné vlastenecké kořeny – je schopnost přesahu této kotliny, schopnost něčemu sloužit a schopnost něčemu věřit. Vědomí, že tu nejsem jenom já a nejsou jenom Čechy a jenom jeden Bůh. Je úplně jedno, je-li člověk křesťan, judaista nebo věří v Proroka či je bezvěrec. Je to vědomí, že v tomto světě, v tomto vesmíru je něco, co nás přesahuje, co je víc než my a co nesmíme poškodit. Hezky to říká Thornton Wilder v Našem městečku. Já tu hru mám moc rád, i když se obávám, že dnes není jednoduché ji inscenovat. Kdysi bylo její téma a zpracování revolučním činem, v americké dramatice způsobila průlom, ale dnes je po formální stránce zastaralá, divadelní vývoj šel dál. Určitě však zase někdo přijde, kdo na ni najde nový klíč. Já ji režíroval dvakrát, tak mám „splněno“…
Myšlenka, že je mezi námi přítomná věčnost, vážit si každého okamžiku, jako by byl poslední, že je důvod nežít v intrikách, ale otevřeně, s empatií, ta mi přijde aktuální kdykoli. Život je tak krátký… jsme tady jen chvíli.
Komentáře k článku: Michael Tarant: Chybí nám odvaha
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
