Michail Durněnkov: Vezmete-li peníze od státu, nemůžete proti němu hrát!
S Michailem Durněnkovem jsme se několik let naháněli jako kočka s myší. Po neúspěšných pokusech o setkání v jeho domácí metropoli v Moskvě se nám podařilo potkat se až v Praze. Účastnil se totiž česko-ruského projektu dokumentárního divadla Pražské jaro 1968, který se konal v holešovickém Studiu Hrdinů. Při celodenním nasazení, během něhož neměl čas ani na prohlídku Pražského hradu, kam chtěl zajít, neboť byl v Praze poprvé, bylo malým zázrakem, že jsme se nakonec sešli ve Veletržním paláci. Společně vypitou kávu a následující rozhovor proto považuji i za své malé osobní vítězství.
Ozřejmíme-li temné zóny, budeme-li mluvit o bolestivých místech a říkat, co nás nyní trápí, lépe pochopíme, kde vězí současné problémy v dorozumění, a můžeme se tak pokusit s dnešní situací udělat. FOTO ARCHIV
Máte za sebou čtyřdenní workshop dokumentárního dramatu Pražské jaro 1968, který jste vedl společně s kolegou, dramatikem Teatru.doc Jevgenijem Kazačkovem. Co bylo jeho smyslem a cílem?
Nejdřív jsme na základě praktických cvičení seznámili účastníky s metodou Verbatim, která umožňuje zpracovávat autentický materiál do uměleckého tvaru, tedy dramatického textu, a kterou se dlouhodobě v našem divadle zabýváme. Nejde o zachycení faktů, ale o zachycení pravdy, o snahu převrátit vnější lhostejnost ve vnitřní, opravdový zájem. V druhé části našeho setkávání jsme diskutovali o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Hledali jsme paralely i odlišnosti českého a ruského pohledu. Nechceme křísit historii, ostatně jen těžko se můžeme pocitově přiblížit lidem z roku 1968. Reflexí minulosti chceme hovořit o současnosti. Ozřejmíme-li temné zóny, budeme-li mluvit o bolestivých místech a říkat, co nás nyní trápí, lépe pochopíme, kde vězí současné problémy v dorozumění, a můžeme se tak pokusit s dnešní situací něco udělat.
Existovaly v minulosti a existují dnes podle vás nějaké paralely mezi českou a ruskou společností?
Rok 1968 znamenal pro SSSR konec období „oteplování“, tak jako u vás. A zároveň zahájil jeho rozpad. Podobný scénář se v současném Rusku dnes opakuje. Jako bychom se vraceli do sedmdesátých let minulého století. Mnohá rozhodnutí a kroky establishmentu vyvolávají dojem návratu do předrevolučních let. Jsem součástí generace, která v éře oteplení osmdesátých a devadesátých let vyrostla a nechce si vydobytou svobodu nechat vzít. Proto dnes chodíme do ulic a demonstrujeme. Podle slov vašich dramatiků, která jsem četl, i podle účastníků našeho workshopu mám dojem, že řada extrémů ruské společnosti se zrcadlí i v české. Máte extrémní levici, pravici, nacionalisty, do společnosti se vrací násilí a arogance moci. U vás se tomu, nemýlím-li se, říká návrat normalizace.
Jaký je v Rusku poměr demonstrujících oproti pasivním?
Pochopitelně netvoříme většinu. Prostým lidem nepomohla svoboda slova v továrně dříve a ani dnes. Nám však jde o princip. O demokracii, o svobodu.
A jak je to s politickým divadlem?
U nás vždy divadlo pracovalo a stále pracuje s politickými metaforami, přímými či nepřímými narážkami. Diváci sedící v MCHATu vědí, že i v Ostrovském či Bulgakovovi najdou skryté narážky na moc, na Putina. Jediné přímé politické divadlo najdete jen v Teatru.doc. A to jen proto, že funguje jako soukromý subjekt bez státních dotací. Dostanete-li podporu od státu a přijmete ji, pracujete vlastně na státní objednávku. V tu chvíli proti státu nemůžete hrát. Bylo by to pokrytectví. To je jednoduchá logika. Ale ruský stát se o divadlo nijak výrazně nezajímá, mnohem více ho zneklidňuje televize. To je masmédium, které ovlivňuje společnost.
Vy máte zkušenost ze svého rezidenčního pobytu v londýnském The Royal Court Theatre, ve kterém politické a sociální divadlo má obrovský potenciál i společenský ohlas. Co pro vás tento pobyt znamenal?
Paradoxně především uznání doma. Musely přijít hlasy ze zahraničí, aby si oficiální divadlo – státní moloch – všimlo, že existují současní mladí dramatici. V našich kamenných divadlech totiž neexistuje pozice dramaturga, který by četl nové hry. Proto tam nikdo neví, co se ve světě, a dokonce ani v Rusku děje. V našich divadelních a literárních univerzitách se učí klasické struktury her, ale současné drama je jiné. Řada textů se podobá filmovým scénářům. Vychází se logicky ze zájmu diváků, kteří jsou vychováni filmem a televizí. U nás se donekonečna hledá téma a metafory, ale nikdo nenaučí psát. V tomto je anglické divadlo mnohem dál a profesionálnější. V Británii mně zprostředkovali a naučili řemeslo.
Pokud vím, mladí ruští autoři inscenace svých textů sami odmítali a dávali přednost scénickým čtením.
Mladí autoři se bránili inscenování svých her jen na oficiálních scénách. Já o to také nestál. Byla to obrana vůči nepochopení a reakce na nezájem. Nechtěl jsem, aby mé hry ničili herci, kteří hráli nepřirozeně a své party psychologicko-realisticky prožívali. Ze scénických čtení pak postupně vykrystalizovali režiséři, kteří začali texty nastupující generace sami inscenovat. A hry měly úspěch! Postupně jsme se tak etablovali, že o nás začaly mít zájem i oficiální scény a klasická divadla. I když nejdřív došlo k mnoha uměleckým fiaskům, začali někteří „zasloužilí“ tvůrci zkoumat, proč není schopna stará škola, pracující stále systémem Stanislavského, uvádět nové texty. Oni byli zvyklí hledat podtexty, ale současné texty často žádné nemají. Jsou přímé jak facka. Postupně to i těmto scénám začalo docházet.
Hnutí mladých současných dramatiků zvané ruskou kritikou novaja drama, do kterého řadí i vás, obviňují mnozí ruští divadelníci z přezírání Stanislavského. Zdá se, podle toho, co jste nyní říkal, že mají pravdu.
Není jedna „novaja drama“. Naopak jsem viděl mnoho divadel inscenujících současná dramata, která se svými podivnými aktivitami na jevišti vehementně k Stanislavskému hlásí. Navíc i značná část současných her je psaná či zamýšlená pro typ divadla, které pracuje Stanislavského metodami. Pouze malý avantgardní ostrůvek ruského divadla, ke kterému se skutečně hlásím, se zabývá texty, pro které není systém Stanislavského efektivní. Například postdramatické divadlo nebo některé typy dokumentárního dramatu, kdy herec funguje ve službách textu, a nikoli tak, aby ztělesnil dramatickou postavu.
Mluvíte o současném ruském dramatu. Je něčím typické?
To je těžké, neboť stejně jako současnost, mění i nová dramatika – novaja drama – každou minutu svou barvu. Doba i dramatické texty se dnes chovají jako chamaleón. V Rusku se dnes nekácejí višňové sady, v Rusku se demonstruje a zavírá. Co je dnes na jevišti aktuální, může se tak během jednoho roku stát zastaralé nebo dokonce nesrozumitelné. Dnes budu psát o Pussy Riot, ale za pět let to bude téma dávné minulosti. I proto dnes v Rusku vzniká mnoho textů tzv. dokumentárního divadla, a proto zajímá i mne. Nečiní si nárok na nadčasovost. Existuje tady a teď.
Jak jste se vlastně dostal k divadlu?
Za mou divadelní cestou stojí dramatik Vadim Levanov. Po ukončení literárního institutu se vrátil do rodné Toljati, kde napsal několik her. Posléze ale zjistil, že nikoho nezajímají. Rozhodl se proto vybudovat vlastní divadlo. Já do něj přišel z nudy. Nejprve jako herec. Můj bratr Vjačeslav pro něho napsal komorní hru Goluboj vagon (Modrý vagón), která je dodnes součástí repertoáru moskevského divadla Teatr Jermolovoj. Levanov ale všechny, kteří se objevili v jeho divadle, nutil napsat aspoň jednu hru. Tedy i mne. Tvrdil: Psát hry je snadné. Zleva – kdo mluví, zprava – co mluví. To byla má první lekce dramaturgie. A tak jsem společně s bratrem napsal hru Vyčitanie zemli (Odčítání země), metafyzický obraz lidí pracujících v kovozávodě v naší rodné Toljati, ve které na konci tři přírodní živly – oheň, vzduch a voda – přinášejí hrdinům apokalyptickou smrt. Text se stal známý zásluhou dramatické soutěže Novaja drama a divadlu Teatr.doc, které jej inscenovalo. Horečnatě jsme tedy v psaní pokračovali a vzniklo drama Kulturnyj sloj (Kulturní vrstva). Sami jsme je zrežírovali a sami v něm i hráli. S inscenací jsme objeli mnoho měst i vesnic středního Ruska. Já se poté odstěhoval do Moskvy, a protože spolupráce s bratrem na dálku nebyla možná, začal jsem psát sám.
Nemrzí vás, že jste se rozešli?
Ne. Jsme odlišní a jdeme každý jinou životní cestou. Z autorské dvojice jsou nyní dva dramatici.
Čím se aktuálně zabýváte?
Ke 150letému výročí narození Stanislavského jsme v MCHATu společně s režisérem Kirilem Serebrenikovem, kterého jste mohli potkat na festivalu Divadlo Plzeň, kde hostoval s inscenací Otmorozki (Parchanti), v lednu připravili premiéru mého dokumentárního dramatu, jež vzniklo na objednávku u příležitosti tohoto jubilea. Jmenuje se Vne systemy (Mimo systém) a v roli herců se mimo jiné představí slavné divadelní osobnosti jako herec a umělecký šéf MCHATu Oleg Tabakov, ředitel a umělecký šéf divadla Satirikon, režisér Konstantin Rajkin, spisovatel Vladimir Sorokin, režisér Viktor Ryžakov či umělecký šéf a ředitel Teatru.doc, dramatik Michail Ugarov.
Tedy se opět dostáváte – a my v tomto rozhovoru dostáváme – ke Stanislavskému. Jak se s ním coby představitel nových forem a nových směrů vyrovnáváte?
Když jsem psal tuto hru, nechtěl jsem Stanislavského pochopit, ale pocítit. Jeho poselství Můj život v divadle vůbec není tak zřetelné a jasně formulované, jak se nám dnes zdá. Psal je řadu let a za různých okolností. Pokaždé vnímal věci odlišně, každým rokem získával jeho systém nové rysy. Stanislavský není Buddhou, který usnul pod stromem a dosáhl věčného osvícení. Jeho systém není mrtvým dogmatem, ale živým organismem. O jeho pojetí nejlépe vypovídají jeho slova, která pronesl na schůzi MCHATu: Až umřu, spalte mé tělo, popel nasypte do urny a urnu postavte do malé temné místnosti. A když se některý herec bude ohánět mými slovy a přitom se proviní proti živému divadlu, zavřete jej se mnou do té místnosti na tři dny. Já mu ukážu, co je umění. Touha Stanislavského zůstávat stále v kontaktu s živým divadlem a neuzavírat je do mrtvolných formulí, je z těchto slov i celého jeho díla patrná. Bohužel v Rusku je spousta divadelníků, kteří se jím zaštiťují, a přitom z něj odlívají jen neživou, mrtvou formu. I o tom je hra a inscenace Mimo systém.
Michail Durněnkov
se narodil roku 1978 ve městě Tyndra v Amurské oblasti tehdejšího Sovětského svazu. Divadelní texty začal psát jako samouk pod vedením Vadima Levanova v Toljati v roce 2001. Je autorem více než patnácti dovadelních her a filmových scénářů. Několik dramat napsal mezi lety 2001–2005 společně s bratrem Vjačeslavem. Byla inscenovaná mj. v Moskvě, Stratfordu nad Avonem, Helsinkách, Taškentu a Petrohradě. Účastnil se několika mezinárodních seminářů a rezidencí včetně pobytu v britském Royal Court Theatre. V roce 2010 ukončil studia scenáristiky VGIK. Od roku 2011 přednáší filmovou dramaturgii na Vysoké škole umění RGGU. Jeho texty byly přeloženy do němčiny, angličtiny, finštiny, běloruštiny, polštiny a turečtiny.
Komentáře k článku: Michail Durněnkov: Vezmete-li peníze od státu, nemůžete proti němu hrát!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
