Divadelní noviny > Zahraničí

Michail Ugarov: Chci, aby se herec stal sadistou a divák masochistou

Dramatik, režisér a herec Michail Ugarov (1956) je v současném Rusku považován za předního představitele experimentálního divadla. Stojí v čele hned dvou moskevských divadel – alternativního sklepního prostoru Teatr.doc, jež se profiluje zejména jako platforma dokumentárního dramatu, a o něco většího, zázemím tradičnějšího, nikoli však konzervativního Centra dramaturgie a režie (CDR).

Jak byste se charakterizoval jako divadelník? Co vás v divadle zajímá?

Vzrušuje mě současnost. Jako režisér dramatických textů pracuji výhradně se současnými. Myslím, že na uvedení jsou mnohem náročnější než třeba Čechov. U jeho her existuje sto let inscenační praxe, je vybudovaná určitá metodologie, jak číst postavy a situace. Kategoricky ale nesnáším interpretaci klasických textů skrze aktualizaci. To není má cesta. U nových autorů musíte projít jejich poznáním, najít jejich kód. Texty, kterými se zabývám, většinou nebyly vůbec inscenovány. Není metoda ani zkušenost, jak s nimi pracovat. A s dokumentárním a politickým divadlem dnes není v Rusku taky žádná zkušenost.

Právě inscenace Dva v Tvém domě, se kterou jste před dvěma lety zavítali do pražské Archy, byla divadelním dokumentem. Zpracovávala události kolem zmanipulovaného zatčení a domácího věznění opozičního kandidáta na prezidenta Běloruska Vladimíra Něklajeva. Proč jste si vybrali právě toto téma? Pociťujete nějakou spojitost mezi Běloruskem a Ruskem?

Především je to sousední stát a jeho vnitropolitická situace nás zneklidňuje. Ale ani podobnost se situací v Rusku není pro nás nezajímavá. U nás sice nejsou takové represe, přesto naši přátelé veřejně vystupující proti ruskému režimu strávili po demonstracích 15 dní ve vězení. Přišli poté do našeho divadla a během divadelního večera všechno detailně vyprávěli divákům. Bylo to takové „představení – přímé svědectví“. Skuteční účastníci vyprávěli o tom, co se s nimi během zatčení dělo. Vlastně je v Rusku mnohem více paralel s Běloruskem. V březnu loňského roku se u nás konaly prezidentské volby a po nich se odehrával podobný scénář jako v Bělorusku – po revoltě represe.

Jak jste sbírali materiály k tomuto projektu, respektive jak vůbec probíhá příprava dokumentárního dramatu?

Režisér inscenace Talgat Batalov společně se Sašou Radionovem, naším hlavním dokumentaristou, a některými herci navštívili několikrát Minsk, kde se setkali s manžely Něklajevovými. Pobývali u nich doma, kde z jejich podrobného vyprávění o několikaměsíčním domácím věznění pod dohledem dvou uniformovaných strážců, pořídili dvanáctihodinový audio záznam. Kontaktovali i další běloruské opoziční činitele. Při jejich návštěvách je soustavně sledovalo běloruské KGB, ovšem na žádost o oficiální rozhovor dalo zamítavou odpověď. Naopak kladně zareagovali bývalí pracovníci této instituce, dnes policisté ve výslužbě, kteří otevřeně vyprávěli o běžných praktikách užívaných při sledování a výsleších politicky nevyhovujících osob i dalších pravidlech chování tajných složek. Sběr materiálů k této inscenaci trval půl roku, několik týdnů pak Jelena Greminová pracovala na výsledné podobě textu, což je neobvykle krátká doba. V jiných případech jsme pracovali i dva roky, než jsme dali dohromady smysluplný tvar.

Velké procento z vašeho repertoáru zabírá politické divadlo. Setkali jste se někdy s cenzurou?

Nikdy. Naše divadlo není státní, ale soukromé. Navíc v kontextu Ruska jsme příliš malé divadlo, než aby o něj byl takový zájem. Sledují naši tvorbu, ale zatím nás nikdy v ničem neomezovali. Například o inscenaci Dva v Tvém domě psala veškerá soukromá média, oficiální tisk pochopitelně mlčel. Uvažovali jsme, zda se s inscenací vydat do Minsku, ale nechceme příliš riskovat. Vzhledem k tomu, co o tamní situaci víme, bych se bál o své herce i celý tým.

V Teatru.doc používáte osobitý styl herectví, velmi častá jsou scénická čtení. Sám jste mnohokrát hovořil o „nulové pozici“ herce. Mohl byste objasnit, o co se jedná?

Naše divadlo je velmi malé. Máme malinké jeviště, vzdálenost herce od diváka je pár centimetrů. Proto herec nesmí hrát, nebo alespoň jeho hra nesmí být poznána, což je ona nulová pozice. Vždycky říkám, že v našem divadle se nehraje. To je pochopitelně lež, herci hrají, ale jiným, v zásadě minimalistickým způsobem. Dalo by se říci, že se přibližují až na samou mez civilnosti. Bohužel tento způsob se na hereckých školách neučí. Aspoň ne v Rusku. To ale neznamená, že zcela zavrhuju Stanislavského metodu psychologického herectví, která zůstává v ruském divadle stále na prvním místě. Naopak mezi jeho metodou a svou vidím řadu souvislostí. I on se vydal ve své době cestou inovace. Založil divadlo MCHT, jako já Teatr.doc. Jeho soubor hrál naprosto odlišně od tehdejšího zvyku i témata inscenovaných her byla odlišná od dobových. Ale jeho škola a tradice jsou dnes pouhou chimérou. Stanislavského herecký styl, jak se dnes praktikuje, se dávno zbortil a dnes žije ze své zašlé slávy. Profesoři na akademiích sice tvrdí, že učí metodu Stanislavského, ale v podstatě ani nevědí, co to je. Řeknu vám, jak vyškolení herci, kteří prošli jednou z nejprestižnějších hereckých akademií v Rusku, hrají: jejich styl je jejich pustá sebeprezentace. Chtějí hlavně ukázat na sebe. Vůbec se nestarají o téma hry, o její smysl a výpověď. Co nabízejí, není skutečné umění, pokud za umění nepovažujeme prázdnou formu. Je to diletantismus, kterým onemocněla většina herců, a to nejen v Rusku. A je třeba herce z toho přístupu léčit. Herci jsou vychováváni jako masochisti: Podívejte, jak se mučím, jak trpím. Masochistický komplex pak nachází ohlas u diváka – sadisty, který tohle všechno s obdivem a láskou sleduje. Mým záměrem je aspoň občas tyto pozice proměnit. Chci, aby se herec stal sadistou a divák masochistou. Podaří-li se to, je pak divák nucen daleko více a spontánněji reagovat na vznikající divadelní situace. Ale bohužel většina herců v Rusku stále miluje trpět na jevišti.

Stěžujete si, že v Rusku dosud převažuje „herecké divadlo“?

Jsem proti násilným dělením inscenační práce na režiséra, herce, autora textu, výtvarníka. Hlavní jsou všichni. Na prvním místě by mělo stát silné partnerství všech zúčastněných. Jednotlivé profese nelze oddělovat. Herecké divadlo je pro mě stejně děsivé jako divadlo režisérské.

Hlavní dramaturgickou linií Teatru.doc je dokumentární drama. Jak a proč jste si tento divadelní žánr vybrali?

S touto ideou jsme divadlo otevírali. Ale zpočátku jsme si na dokumentární drama netroufali. Je to velmi těžký žánr, mnohem složitější než inscenovat běžné texty. Už samotný proces přípravy, kdy musíte nejprve shromažďovat dokumentární materiál, pak jej zpracovat do dramatického tvaru a potom nazkoušet, je časově mnohem náročnější. Dokumentární drama mě ale od začátku přitahovalo. „Normální“ dramatické texty totiž s realitou v podstatě manipulují, v dokumentu k tomu je ale mnohem méně příležitostí. Musíte se držet faktů, respektovat je, byť – pochopitelně – i vy s nimi nějakým manipulativním způsobem nakládáte. Tomu se nevyhnete. Náš přístup spočívá v tom, aby té manipulace tam bylo co nejméně.

Jak jste se k divadelnímu dokumentu vůbec dostal?

Tři roky jsem přednášel o divadle a herectví studentům dokumentárního filmu na moskevské filmové fakultě. To byla pro mě zásadní zkušenost. Mnohé, co se týká dokumentu a jeho technik, jsem pochopil a převzal právě od svých studentů.

Co ještě vás na dokumentárním divadle zajímá?

Nenávidím, když divadlo manipuluje nejen fakty, ale i city. A co si budeme nalhávat, veškeré umění 20. století bylo a je v zásadě na manipulaci citů postaveno. Ale dnešní člověk se brání, sentiment a romantika se mu protiví. Dalším pádným důvodem volby dokumentárního divadla byla politika, opoziční pochopitelně. Žádný stát nechce, aby lidé prohlédli realitu dne. Chce, aby lidé milovali a obdivovali historii své země a hleděli do budoucnosti. Dnešek pro ně nemá být důležitý, protože to by mohlo být pro vládnoucí moc nebezpečné. Slované mají rádi svoji historii, vášnivě jsou schopni se dohadovat, kdo měl, či neměl právo na trůn před tři sta lety, ale před dneškem zavírají oči. Snažím se jim je otevírat.

Kdo je vůbec váš divák?

V každé zemi a městě existuje určitá – většinou dost vyhraněná – skupina lidí, která nemá ráda tradiční divadlo, je jím rozčarována a připadá jí nudné. Právě takoví nás navštěvují. Nemáme žádnou propagaci ani reklamu, využíváme pouze své internetové stránky a facebook, což znamená, že pokud chcete naši inscenaci navštívit, musíte mít přístup k internetu, k sociálním sítím. Většinou nás tedy navštěvují mladí inteligentní lidé, mnoho z nich jsou studenti, ale nějak přesně našeho diváka specifikovat asi nelze.

Jsou i jiná divadla v Rusku, která se zabývají politickým a dokumentárním divadlem?

Je jich velmi málo, pokud vůbec jsou. Režiséři, herci, autoři, zkrátka v podstatě všichni, co se v Rusku profesionálně zabývají divadlem, mají pocit, že by se umění nemělo zapojovat do politiky. Opovrhují jí. Jsou přesvědčeni, že není třeba se na divadle zabývat dneškem, ale věčností.

Na jaké politické téma se chystáte nyní?

Máme hned několik témat, ale zatím nevím, pro které se rozhodneme. Zajímají nás například vězení, ve kterých se nacházejí političtí vězni. Zajímají nás události takzvaných meetingů (demonstrací proti Putinovi). Naše divadlo se jich dlouhodobě účastní. Bereme diktafony, kamery a další aparáty, abychom všechno věrně zaznamenali. Je možné, že o tom nakonec uděláme inscenaci. Velkým tématem je teď, pro mě osobně, omezování kuřáků. Vždyť to je podobné jako židovská ghetta, stejné principy jak u rasové segregace. To by také mohlo být tématem našeho nového projektu. Hlediště rozdělíme na dvě skupiny – kuřáků a nekuřáků, a vytvoříme konflikt mezi diváky přímo v hledišti.

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 19. března 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Michail Ugarov: Chci, aby se herec stal sadistou a divák masochistou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ