Michal Dočekal
Někdo už přeci musí napsat, že kdyby se víc dávalo na „kulturu“, méně by se kradlo a tak dále… Kdo ale chce číst další nářek na toto téma? Já ne, a nutkání o tom psát potlačím. Omezím se na pár dojmů z cest. Cestopis je koneckonců lepší než lamento.
Každoročně máme to štěstí, že k nám přicestuje díky festivalu německého jazyka několik špičkových inscenací z Německa a Rakouska. My na to pomalu dvacet let koukáme a říkáme: pane jo, Němčouři za to uměj vzít! Raději nemluvíme o podmínkách, ve kterých takové divadlo vzniká a může vzniknout. Víme, že Němci mají BMW, Siemens, Miele a divadlo, a tím je to odbyto. U nás je pro zřizovatele kritériem kvality divadla jeho „soběstačnost“ a zda se představení líbilo paní starostové. Argumentace Německem nefunguje.
Trochu jsem se seznámil s Maďarskem – zemí chudší než ta naše a ve větších ekonomických problémech. Nemůžu srovnat vstupy (tj. výši podpory), ale mám jistou zkušenost s výstupy (tj. inscenacemi) a jejich režiséry – Tamás Ascher, Arpád Schilling, Kornél Mundruczó, Viktor Bodó – co jméno, to osobnost evropského formátu. Můžeme se domnívat, že Maďarsko je bohatší na talenty, já ovšem myslím, že jich nemají dramaticky víc, jen se jim tam nějak lépe daří.
V Maďarsku se dobře jí a já jsem v pokušení dělat krátké spojení mezi kulturou gastronomickou a duchovní. Darovala mi k premiéře dramaturgyně Vígszínházu, divadla, v kterém jsem pracoval, Malou maďarskou pornografii od Pétera Esterházyho. Jeho prvotina, parodie na budovatelské romány, vyšla v roce 79, Pornografie v r. 84. V Budapešti. To by bylo tehdy v Praze naprosto nemyslitelné. A v tom to možná je – jídlo a kulturu si Maďaři vzít nenechali.
Nicméně tam zas mají dost podivnou vládu, stranu Jobbik a jakousi uniformovanou domobranu, takže si je, Maďary milé, nelze moc idealizovat. I tak jsem na cestách náchylný hanět vše domácí a vyzdvihovat cizáka, kořit se mu za kdejakou prkotinu. Jako tuhle v Rumunsku: festival Interferences v Cluj-Napoca. Neříkám, že lepší než v Plzni, ale určitě skoro tak dobrý: Volksbühne, Divadlo Jozsefa Katony, Silvio Purcarete, Andrej Serban, Robert Woodrow, Joseph Nadj, Heiner Goebbels (a Národní divadlo). A to je Rumunsko země ještě chudší a v mnohem větších problémech než Česko. Ale v divadle, které festival pořádalo, režíruje např. Mathias Langhoff a mnozí další. Hráli Krále Ubu. Na jaře přivezou Leonce a Lenu do Prahy. Uvidíme, zda je svět nepřeceňuje.
Poslední z letmých cestovních dojmů je z Varšavy. Pozval mne zmíněný Kornél Mundruczó na svoji poslední premiéru, kterou měl u Grzegorze Jarzyny v Teatru Rozmanitoszczy ve Varšavě. Jeho dohodnuté hostování v činohře ND jsem musel z finančních důvodů zrušit, tak jsme se jeli s dramaturgem Martinem Urbanem alespoň podívat do chudšího Polska na bohatší divadelní kulturu.
Netopýr podle Johanna Strausse se to jmenovalo. Byly to dvě hodiny o eutanázii. Kabaret, parafráze i theatre verité o bolesti, umírání, hrůze ze smrti i právu na smrt. Působivé, herecky bravurní dílo, s charakteristickou scénografií, kterou známe z inscenace Sorokinova Ledu: rafinovaně prostavěný a do detailu zabydlený prostor, který postupně přichází ke zničení a to vše za doprovodu trosek straussovských melodií či popěvků autorských.
V novinách, které Teatr Rozmanitoszczi vydává, je však rozhovor s ředitelem divadla režisérem Jarzynou, který lká nad nedobrou situací divadla, nejasností ohledně nájemní smlouvy a nebezpečí vystěhování divadla ze strany soukromého vlastníka. Takže jaképak adorování Polska. Nakonec ani Tomaszi Kubikowskému, dramaturgu Teatru Narodowego, nevadilo nijak viditelně, když jsem mu sdělil, že reciproční výměnu mezi naším a jejich Národním budeme muset z finančních důvodů odložit.
Byl jsem ještě v Petrohradě na pozvání Valerije Fokina a Alexandrinského divadla, ale to bych do tohoto článku nerad uváděl – to je asi tak nesrovnatelná zkušenost jako ta s Německem.
Ale abych se konečně dostal k čtenářskému deníku: četbu Malé maďarské pornografie doplňuji knihou O stárnutí (revolta a rezignace) od Jeana Améryho. To je autor, který mne fascinuje.
V kině jsem nebyl ani nepamatuju. Zato chodím na výstavy – kombinujeme je s rodinnou vycházkou, což bývá někdy problém, když dozorčí orgán (většinou ženského pohlaví) považuje návštěvu galerie s dětmi za něco nepatřičného.
Naposledy těsně před Vánoci, kdy se na výstavě Jana Švankmajera naše 15měsíční dcera smála!? Naštěstí jsme byli upozorněni, že jsme ve výstavní síni. Což je fajn, uvědomit si, že je člověk na výstavě světového umělce, ale v české výstavní síni.
Před časem se mi hodně líbila Současná britská malba v Rudolfinu a zcela aktuální a silný zážitek mi způsobila nevelká, ale významná expozice cyklu Jiřího Sozanského Odcházení 2 (portréty Václava Havla). Výstava probíhá ve Vojenském historickém muzeu na Vítkově a opravdu stojí za vidění.
Od Nového roku si přejme, aby byl lepší než ten minulý. Doufejme v to – ne proto, že by to nemohlo být horší – vždyť to známe z novin: co se nám jeden den zdá jako vrchol či dno, je zítra zastíněno dalším extrémem, doufejme tedy v lepší alespoň proto, že naděje a víra jsou ctnosti.
Komentáře k článku: Michal Dočekal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
