Divadelní noviny > Rozhovor

Michal Isteník: Hamlet při těle být může…

Je výraznou postavou dvou brněnských divadel. Jeho velkého komického talentu využívají zejména Buranteatr a domovská scéna, Městské divadlo Brno. Role podvodníka Čičikova v inscenaci Mrtvé duše vynesla Isteníkovi nominaci na Cenu Thálie a na Cenu divadelních kritiků, která jej těsně minula. Když se toto ocenění ještě jmenovalo po Alfrédu Radokovi, stal se Talentem roku 2011.

Je vám jednatřicet a už máte profil na internetové Wikipedii. Vložil jste si ho tam sám, nebo jde o péči domovského divadla či projev silné fanouškovské základny?

O tom hesle vím, ale kdo ho založil, nemám zdání. Už před časem se objevila, ač jsem s ní neměl nic společného, moje stránka na Facebooku, kterou jsem svým hysterickým výstupem hned zrušil. Nemám rád, když někdo píše mým jménem něco, o čem nevím.

V dnešním světě přesyceném informacemi umělci dbají o svoje hodnověrné selfpromo. Co vy? Provozujete svůj web, spolupracujete s okruhem příznivců, kteří sytí a udržují nějaký váš profil?

Nic takového zatím ani neplánuji. Nemám rád podobné sebe výprodeje. Přemýšlel jsem o tom a došel k závěru, že vše, co ke mně má v profesním i osobním životě přijít, tak prostě dorazí. Nebudu nic pošťuchovat. Věci za mnou chodí – a to musím zaklepat – spontánně, díky tomu, jak pracuju a žiju.

To zní jako konfese skromného fatalis­tického umělce. Co nejhodnotnějšího za vámi přišlo za poslední rok?

Před jedenácti měsíci syn Matěj. Ten je nejdůležitější. Pak jsme koupili v Rajhradu domeček, kam se budu s rodinou stěhovat. Maličké bydlení se zahradním domkem, z kterého snad udělám příbytek pro hosty. Takže zase přijdou ti, co přijít mají. Pasivně čekám v koutě, co mi spadne do klína. A musím uznat – mám hroznou kliku (zase zaklepat).

V roce 2008 jste skončil studium herectví na JAMU. Jak jste se ocitl v profesionálním divadelním provozu?

Nenapsal jsem ani jeden dopis se žádostí o angažmá. Říkal jsem si, že asi budu dělat něco jiného než divadlo. Zavolal jsem jen zkusmo do HaDivadla Luboši Balákovi, který mne krátce před tím viděl v inscenaci Pan Polštář. Dostal jsem tam příležitost v inscenaci Deset malých černoušků s vidinou angažmá. Nu, a v tom přišla nabídka z Městského divadla Brno na D’Artagnana ve Třech mušketýrech Hany Burešové – s podmínkou angažmá. Smlouva na rok. A už jsem tady let šest.

Našel jsem na internetu krásnou noticku z roku 2002: Jan z Lipan, díl 1306/1310 – to je název divadelní hry, kterou v premiéře uvedl dramatický soubor Gymnázia J. A. Komenského v Novém Strašecí. Jde o pokus o evropskou telenovelu na téma z českých dějin. Autorem hry je student 4. ročníku gymnázia Alexandr Průša a jeho text do dramatické podoby upravil Michal Isteník. Tady jsou vaše divadelní začátky?

Začínal jsem ve druháku na gymnáziu rolí těhotného krále v Aucassinovi a Nicoletě. Byla to nějaká lidová úprava, nešlo o žádné zneuctění textu. Musel jsem tehdy ze zdravotních důvodů naráz skončit s fotbalem. A ten volný čas, co vybyl, když už jsem nemusel pořád na autobus a trénink do Kladna, zhltl dramaťák. Vlezl jsem tam a od první chvíle jsem věděl, že je to ono. Pak to začalo přirozeně bobtnat. Dramatický kroužek byl iniciační záležitost.

Co dělají rodiče? A co říkali na to, když se jejich teenager našel v oživlých obrazech?

Maminka je teď učitelkou v mateřince a tatínek podnikatel v dopravě a samozřejmě bývalý fotbalista. Mám staršího bráchu, který hrál za Slavii první ligu. Měl jsem stejný zážitek s rodiči jako devadesát procent mladých herců. Chtěli, abych si raději vystudoval nejdříve něco „pro život“, něco „užitečného“.

Narodil jste se v létě roku 1983 v Rakovníku, ale osudnou se vám stala Morava. Pojďme to rozplést…

Já se nedostal na DAMU, hrál jsem v Divadelním spolku Luna Stochov a chtěl jsem dělat technika v divadle ABC. Ale po maminčiných prosbách jsem šel na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Spoluzakládal jsem mezitím jako pokračování gymnaziálního spolku Nostradivadlo v Novém Strašecí. Druhý rok jsem se znovu hlásil na obě umělecké akademie. Vyšlo to na JAMU, zase díky hrozné klice.

Já myslel, že o přijetí na Janáčkovu akademii rozhoduje talent?

Snad ano. Ale k tomu štěstí patří. Prošel jsem v prvním kole. Následovalo druhé a já v polední přestávce mezi ukázkami dialogů zůstal ve škole. Mám takový zlozvyk. Když mám rozdělanou práci, děsně nerad opouštím místo. Tehdy šli všichni na oběd, a když se komise vrátila z pauzy, já tam byl jediný kluk. Tak jsem chodil s holkama před zkoušející, a než se kluci vrátili, já už měl svého Tuzenbacha odříkaného v pěti variantách. A kvůli tomu mě zřejmě přijali.

Jak jste si představoval scénu a typ divadla, u něhož profesionálně zakotvíte?

Já už za studií hostoval v Divadle U stolu, dělal jsem v Buranteatru, kde jsme ve čtyřicetistupňovém horku zkoušeli mezi chcíp­lými holuby v brněnské Zbrojovce. Herci tam dělali všechno, včetně tahání kulis, rekvizit a garderoby. Já si ani nepředstavoval, že skončím v kamenném divadle. Viděl jsem se na studiové scéně. Spíš pro radost. Neuvažoval jsem o angažmá.

Tak tomu nerozumím, proč jste tedy Městskému divadlu Brno hned po absolutoriu kývl?

No, když vás chce do inscenace Hana Burešová, těžko se říká „ne“. A navíc D’Artagnan. Hrát s mým tělem – v kritice slovy Vladimíra Justa typ Eva a Vašek – takto krásného Gaskoňce, to byla přece výzva.

Pokud si tu inscenaci situovanou na žižkovský pavlačák pamatuji, tak nešlo o luzné romantické typy, ale spíš o jakousi dětskou představu o nich. Vraťme se k osobě režisérky – dá se s lehkou nadsázkou říci, že jste její herec. Od vstupu do angažmá jste hrál ve všech šesti jejích inscenacích na brněnské půdě.

Práci s Hankou jsem nemohl prošvihnout a nelituju toho. Vynechal jsem jen komedii Škola základ života, protože proti ní šla Muchova epopej, kde jsem hrál hlavní roli. Když ji vidíte, s jakým zápalem pracuje a jak je připravená, jak vše promýšlí a prověřuje, tak do toho logicky dáte všechno. Jinak byste ji přece urazil. A urazte dámu formátu Hany Burešové! Lidsky jsme si sedli už při Třech mušketýrech, umělecky pak definitivně při Bernhardově Síle zvyku. Byla to snad nejhezčí práce, jakou jsem dosud dělal. Ona má velmi přesnou představu o tom, jak bude kus ve finále vypadat. Vede figuru ve zúžených mantinelech a neustále do člověka sype mimořádné množství informací. V Brně vždy před prázdninami inscenaci rozezkouší a hned zkraje sezony ji dojede. Celé prázdniny máte čas přemýšlet. V červenci se mi to vrací do hlavy, v srpnu už se mi o tom zdá a těším se na konec prázdnin na první zkoušku s ní. Ta je ale za trest. Na videu pustí záznam z doby před prázdninami a vy vidíte, jak je to všechno špatně…

Na mateřské scéně jste s Burešovou zkoušel D’Artagnana, Šprýmaře v inscenaci Síla zvyku, Ludvíka Grübela ve Všemocném panu Krottovi a Čičikova v Mrtvých duších. Dumas, Bernhard, Walser a Gogol. Zcela rozdílní autoři. Co z toho bylo nejobtížnější a proč?

Figura Ludvíka Grübela byla neobyčejně těžká. Do té doby jsem nepracoval s tak výraznou stylizací. V reálu to snad vypadalo lehce, ale byla to děsná dřina. Nešlo mi to. A Hana na mě šlapala… až před premiérou to prasklo a začal jsem si to užívat, figura mě k sobě pustila. Jsem silový typ herce: když někdy neví, tak zatlačí. Tady to snad nebylo vidět.

Nebylo. Podle mě jste víc herec temperamentu než přesně dávkovaného intelektu, v divadelní hantýrce puďák. Co vás tedy opakovaně provází při studiu nové role?

Jsou to vždy dva strachy. Že to nestihnu a že budu stejný jako předtím. Nevěřím, že v takovém divadelním provozu může být herecká proměnlivost nekonečná. Nejsme v Hollywoodu, kde mají na zkoušení filmu půl roku a proměna je potom mnohem sugestivnější.

Fyzické i herecké ustrojení vás v poslední době často vrhalo do komických rolí vykutálených sluhů: Zanni v komedii Tři v tom, Tranio ve Zkrocení zlé ženy, Lancelot Gobbo v Kupci benátském… Nebál jste se, že vás režiséři už navždy budou využívat jen pro tento legrační lidový typ?

Zase jsme u možností proměny. Zanni a Tranio měli v jedné scéně dokonce i stejné aranžmá. Mně se občas pletl i text. Samozřejmě, že jsem se bál, ale nestalo se to jenom mně. Jednou jsme si dokonce říkali, že si dáme na šatny jmenovky: Viktor Skála – král, Michal Isteník – sluha.

Režiséři ve vás objevili výrazný komický talent. Ta poloha ve vašem dosavadním hereckém portfoliu jasně převažuje. Máte i vy sám slabost pro humornější žánry a podoby divadla?

To je pravda, ale já to nerozlišuju. Jsem asi komediální herec, ale myslím si, že komika bez tragiky nemá valný smysl. Mám nejraději právě Krotta a Mrtvé duše, kde se obě tyto polohy krásně snoubí a propojují.

Za Čičikova jste letos získal uznání kritiky, nominace na dvě oborové ceny. Popište to své premiérové setkání s Go­golem.

Takových rolí za život člověk moc nedostane. To je za odměnu. Hanka Burešová se Štěpánem Otčenáškem mi ji nachystali na tělo. Toho si člověk váží. Okamžitě jsem román začal číst, ale získal jsem jenom slovenský překlad. Hodně starý. Ani moje žena Majka, která ze Slovenska pochází, některým slovům už nerozuměla. Tak začalo moje první jevištní setkání s Gogolem.

A vaše profesní zisky z Čičikova?

Vyrovnat se s vrstevnatostí figury, s níž ji v konceptu Burešové musím hrát. Ve svém hereckém vědomí musím neustále zůstávat vedle Čičikova a přitom to nesmí být poznat. Autenticky prožívat příběh a zároveň umět okamžitě vystřelit z Čičikova do Isteníka, zpět, a rychle zase z Čičikova do pomyslného Gogola. Takových střihů je tam nepočítaně. Než jsem tento princip pochopil, to trvalo dlouho. Kolegové mi dávají na jevišti mimořádnou podporu, ale toto „přepínání“ je jen a jen na mně. S tak složitě strukturovanou rolí, kdy hraju Čičikova, vypravěče, vnitřní svět hrdiny a ještě z toho všeho jakoby vystupuju, jsem ještě nehrál. Naučit se všechny ty vrstvy ovládat… To byl děs i zisk.

A kdo je tedy Čičikov v podání Michala Isteníka?

Takový dnešní človíček, který neměl jednoduchý život a rozhodl se, že si ho zjednoduší. Nemá žádný problém se svými morálními hodnotami. Mnoho názorových otoček, které Čičikov při jednání se statkáři udělá, ukazuje, jak schopný je to podvodníček. Hned vycítí podstatný rys člověka a na ten dokáže zaútočit: podkouřit, seknout, vydírat, vemluvit se. Vlastně jsem nejdřív nazkoušel osm různých postav a pak jsem je teprve spojil.

Gogolovi předcházel Čechov. Tři sestry režíroval váš principál Stanislav Moša. Stejně jako Skleněný pokoj, kde hrajete prohnaného a se všemi režimy kolaborujícího Čecháčka – řidiče Laníka. Kritika vám vyčítala, že jste ji jednoduše a účelově nabarvil příliš černobíle. Souhlasíte s tím?

K tomu dojmu zřejmě přispívá i brněnské nářečí, kterým tam mluvím. Laník v mém podání asi působí komičtěji, než by možná měl. Je to trochu groteskní karikatura, skica. Je protipólem vzdělané, bohaté a tvořivé židovsko-německé rodiny. Spolu s Čičikovem tvoří moji sezonu chameleonů.

Jak vám vyhovuje režijní taktovka vašeho ředitele?

Teď už velmi. Chvíli mi trvalo, než jsem porozuměl kódu jeho jazyka. Ale když jsem ho rozkryl a pochopil, začal jsem si zkoušení velmi užívat.

Moša režíroval také Benátského kupce, v němž jste se setkal s Bolkem Polívkou. Naučil jste se něco od zkušeného kolegy, kterého mnoho diváků – bohužel – vnímá jen jako synonymum divadelní legrace?

Toho setkání jsem se bál. Že přijdu o iluze. Nikdy před tím jsem se s ním nesetkal a zkazky jdou různé. Nakonec jsem byl z Bolka úplně uvařený. Všichni se mi až smáli, seděl jsem téměř na všech jeho zkouškách a díval se, jak pracuje. Je to zážitek. Kromě talentu a osobní značky, kterou umí používat a spolehlivě dávkovat, jsem hlavně ocenil, jak umí své tělo zapojit do situace. Jak dokáže slovem a gestem zajít do kontrastů a zase je propojit. Jeho hraní pro mne bylo velkou lekcí i požitkem.

Polívka proslul také nenucenou a chytrou improvizací, kterou dokáže nepřipraveného spoluhráče i potrápit. Stalo se vám to někdy?

Máme jediný společný výstup. Lancelot je Shylockův sluha a Standa Moša předpokládal, že Bolek bude mít někdy zlobivou a začne si hrát. Já měl dovoleno, že mohu improvizovat, když bude třeba a když si s tím Bolek začne. A taky se nám několikrát ten jediný výstup pěkně rozkošatěl, když jsme se hádali o tom, zda je možné škrobit hedvábí, či nikoliv.

S improvizacemi je spojena i vaše další velká role v této sezoně. V inscenaci Těžká Barbora hrajete pomyslného Wericha, i když koncept představení a vámi napsané předscény se právě snaží slavnou dvojku W+V nekopírovat.

Nemůžu se přece tvářit, že jsem Jan Werich. Nejsem a nechci být. Ale se svým fyzickým typem si můžu s tou legendou trochu pohrávat. Užívat si to glosování opřený o portál a trochu si dělat srandu z toho, že hraju Wericha. Samozřejmě, že se na slavnou dvojku odkazujeme. I z našich úst zazní cukatura a kravinimum. A k té improvizaci. V Těžké Barboře je mým parťákem Jirka Ressler, s nímž jsme si forbíny napsali vcelku sami a nově, tak si v nich už občas dovolíme exkurz do neznáma. Potřebuju mít vše v základě nahozené na papíře a pak mohu teprve improvizovat. Mám rád, když vím, kudy kam.

Děláte si legraci ze svého fyzického habitu, který do jisté míry určuje herecký typ. Omezoval vás někdy?

No tak D’Artagnana jsem si už zahrál. Romea jsem nikdy dělat nechtěl a Hamlet být při těle může. Jiná omezení kromě občasného zadýchávání necítím.

Cituji z tisku: Legendární večerníček Jája a Pája se dostal na divadelní prkna. Jako první ho nastudoval Buranteatr, jde o režijní debut Michala Isteníka. Toužíte dělat divadlo i z jiné pozice než herecké?

To byl takový můj hříšek a režijní derniéra. To už ne. Spíš hodně a rád píšu nebo se o to snažím. Verše rozervaného mladíka jsem psal ještě dříve, než jsem vstoupil do dramaťáku. Nějaké věci už se hrály. Před časem jsem dramatizoval pro amatérské divadlo Bulgakovův Divadelní román, v Buranteatru se hrál původní western Spálená země, který jsem napsal s Adamem Doležalem. Pro Městské divadlo jsem před časem dělal Kabaret jako Brno. Nyní pracuju na něčem spíše pro kameru, je to takový sitcom, ale víc opravdu zatím neprozradím.

Městské divadlo Brno, ale také Buranteatr. Cítíte se jako člen dvou divadel?

Asi to tak bude. Městské divadlo je neuvěřitelný kolos, který funguje jako dobře sestavený hodinový strojek. Myslím, že podle MDB by se dala organizace divadla vyučovat. Buranteatr je dítě: vydupané a vymodlené téměř z ničeho. Dnes už má svoji tvář, diváckou i fanouškovskou základnu a jistý respekt kritiky. Povedlo se nám, dle mého soudu, něco výjimečného. Fungování v takových dvou divadlech se krásně propojuje.

V Buranteatru jste dostal významné role, jako byl Alcest v Misantropovi, hrál jste v romantickém opusu Adama Mickiewicze Dziady, Mametově Listopadu či skvělé komedii 39 stupňů.

Zapomněl jste ještě na mého oblíbeného Pana Polštáře a Skleněný zvěřinec v novém překladu. Miluju u Buranů všechny role. Za těch deset let jsem tady neměl rád pouze jedinou – Doca v Dürrenmattově Komplicovi. Hrál jsem ho blbě, nepovedlo se mi to…

Ti autoři ve své době jistou bouři způsobili, ale zdá se mi, i vzhledem k vašemu mládí, že se v Buranteatru až moc vracíte k ctihodným, ozkoušeným jménům. Nevadí vám, že nehrajete ve větších, třeba postdramatických, divočinách?

My jsme byli takové konzervy. Ale zcela programově. Opravdu jsme zoufale hledali zejména dobré příběhy, a tedy i skvělé herecké příležitosti. Tak jsme dělali třeba Uhdeho nebo Molièrova Misantropa. Samozřejmě „po našem“, jako teambuildingové soustředění. Takhle v Buranteatru uvažujeme.

Se svojí ženou a také herečkou Márií Lalkovou jste se na mateřské scéně potkali v inscenaci Betlém, kde jste hrál Čerta a ona Pannu Marii. To bylo stylové, ne? Potkalo se peklo s nebem?

Majku mi přihrál osud. S prací, kterou dělám, a s tím, kolik času jí věnuju, není možné žít s někým, kdo není od divadla a nerozumí tomu. Asi je to pro ni těžké. Když se narodil Matěj, já zrovna zkoušel dvě věci naráz. Ráno jsem jim nachystal jídlo, ve tři odpoledne přiběhl dát pusu a pak se vrátil až v noci. Není to se mnou jednoduché.

Máte nějaké třeba o generaci starší herecké autority?

Děsně rád bych si zahrál s Viktorem Preissem nebo Janem Hartlem. Jejich herectví má grácii a úroveň, aniž by měl člověk pocit, že je to staré. Prostě umějí! Moc bych chtěl pracovat v divadle s režisérem Pitínským. Tvorba ho až bolí, viděl jsem to, když jsem s ním natáčel pro rozhlas jeho hru Matka.

A nechtěl byste si zahrát se slovenským kolegou Marošem Kramárem, s nímž si vás lidé před časem prý pletli?

Ano, ptali se mě často, jestli nejsem jeho syn, nebo nějaká přízeň. My se ale nikdy nepotkali. Jednou seděl na představení v přední řadě, ale já hrál ženskou a měl zrovna paruku, a tak jsme jako rodina moc nevypadali.

Spojujete svoji hereckou budoucnost s Brnem?

Já se neskutečně zamiloval do Brna a vůbec do jižní Moravy. I proto se stěhuju do Rajhradu. Jihomoravané jsou opravdu jiní lidé. Asi to dělá víno a slivovice. Tady lidi umějí žít. Volba je jasná.

O Panu Herci Michalu Isteníkovi

Kdysi jsme s Michalem Isteníkem (dále jen Isťa) chodili často na pivo. Pak se stal idolem brněnských dívek a já si našel jiné, chytřejší kamarády. Ale pokaždé, když jsme se tehdy po sedmi pivech rozcházeli, jsme měli oba pocit, že zůstalo ještě cosi nevyřčeného. A bude tomu tak i po tomto textu.

Isťa byl letos nominován na Thálii a Radoky, co už nejsou Radoci. (Hraje v Mrtvých duších Čičikova a všem se v tom líbí. Jo, mně taky.) Isťa zdědil oblek po Eriku Pardusovi, který byl na Thálii a Radoky, když to ještě byli Radoci, nominován před sedmi lety (a obé vyhrál). Je to krásný oblek Hugo Boss a Isťovi moc sluší.

Isťa je bard junior. Podle občanky vypadá mladě, ale nenechte se zmást. Ve svém dětském pokoji má poličku plnou pamětí slavných českých herců a doufá, že k nim jednou přibudou ty jeho.

Isťa má rád vtipy o sobě a zálibně se jim směje. Dobře ví, že není důležité, co se o vás říká, ale jak často vaše jméno zazní.

Isťa poslední dobou roste do Wericha (i fyzicky, díky častým návštěvám své oblíbené pivnice u Jeníka). Opírá se o portál, když žongluje se slovy, v rozhovorech se dlouze zamýšlí nad smyslem herectví a vůbec tak nějak moudře klaunovatí. Za pět let s ním nebude k vydržení.

Kolega Jakub Uličník kdysi zamyšleně pravil: Já si tě, Isťo, zkoušel představit v různých rolích, a pak mi to došlo. Ty jsi atyp! Ale není to pravda. Isťa je představitelem zvláštního hereckého typu, který kolegyně Kača Dostalová nazývá slovem vomoňous a teatrologové ho jistě jednou přesně popíšou.

Isťa se na jevišti potí (hodně) a občas svým potem postříká první řady. Taky na jevišti často pláče a i slzami občas postříká první řady. Dává tím najevo, že hraje naplno a spousta lidí tomu prý i věří.

Isťa hraje hodně. Ve všech smyslech těch slov.

Isťa tuhle pronesl nějakou větu, která se mi moc líbila. Pak jsem zjistil, že ji má ode mě. A tak je to u něho se vším.

JAN ŠOTKOVSKÝ

P. S. Vy, co to teď čtete, už víte, jak to Isťovi s těma cenama dopadlo. Já jenom vím, že v tom krásném obleku si pro ně nepůjde. Páč přibral a už ho nedopne. Cha.

• Autor: Luboš Mareček
• Publikováno: 31. března 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Michal Isteník: Hamlet při těle být může…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ