Divadelní noviny > Rozhovor

Michal Lang: Palm Off Fest je diamant

S myšlenkou mezinárodního setkávání divadel střední Evropy přišel ředitel a umělecký šéf Divadla pod Palmovkou Michal Lang před třemi lety. Od druhého ročníku se dramaturgie Palm Off Festu zaměřuje na inscenace, aktuálně reagující na stav demokracie v postkomunistických zemích.

Jak byste zhodnotil uplynulý 3. ročník Palm Off Festu?

Tematicky navazujeme na loňský ročník, kdy jsme sem přivezli představení, která se palčivě dotýkala toho, co se v těch zemích děje. V době, kdy jsme to domlouvali, se v médiích žádné zprávy o tom, co se děje v Maďarsku, ani o tom, co se děje v Polsku, ještě neobjevovaly. Prostřednictvím některých novinářů jsme zjišťovali proč. Bylo nám řečeno, že to není téma. Jedině šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman nám řekl, že to tedy rozhodně téma je. Takže jsme sem ty věci přivezli. V roce 2017 to bylo zejména Prokletí v podání varšavského Teatru Powszechneho a logicky jsme v tom kurzu pokračovali letos. Zvolili jsme festivalové heslo Už máme, co jsme chtěli?.

Slogan, který souvisí s budovatelským nadšením, zneužitým komunisty. Na druhou stranu se v textu Františka Halase píše, že republika práce je, což se dá vyložit i jako úkol…

Ano, proto byl festival tentokrát už více politický a hodně se věnoval tomu, jak divadelníci v okolních zemích reflektují tamní aktuální dění a historickou paměť. Je vidět, že se obracejí do historie a srovnávají negativní tendence se současným děním. Ať už je to rok 1968 v Polsku, které pod nátlakem opustilo na 13 000 Židů, nebo fašistické tendence v Maďarsku. Myslím, že letošní ročník Palm Off Festu byl krystalicky čistý jako diamant. Návštěvnost roste, festival roste, máme hodně dobré ohlasy. Diváci nám říkají, že něco takového je tu potřeba. Mám z toho velmi dobrý pocit.

Proč myslíte, že tento dramaturgický směr vzbuzuje takový zájem?

Teď jsem viděl nějaké průzkumy, kdy se redaktoři ptají na ulici mladých lidí na osmičková výročí a oni moc nevědí, co bylo v roce 1948, 1938 a 1918… Na náš festival ale chodí hodně mladých lidí, což podle mě na druhou stranu znamená, že se o věci kolem sebe zajímají. Není jim to jedno. Žijeme ve středoevropském prostoru, a jestli chceme rozumět sobě, musíme rozumět celému tomuto prostoru. Protože to, co se děje tam, a to, co se děje tady, je pro nás strašně poučné. A myslím si, že si to hodně lidí uvědomuje.

Po představeních pořádáte debaty. Překvapilo vás něco nebo někdo?

Předně mám velkou radost z toho, že účast na debatách byla velmi dobrá. Třeba za ohlasy na představení berlínského Maxim Gorki Theater Alternativa pro Německo v režii Olivera Frljiće jsem moc rád. Samozřejmě jsou to věci, které se dějí v Německu, Polsku, nebo Maďarsku a my byli zvědaví, jak na ně budou reagovat čeští diváci, protože jde o regionální témata. Mám velkou radost, že reakce českého publika byla velmi pozitivní a vidím v tom i jistou inteligenci toho publika. Lidé chápou, že je důležité vědět, co se děje kolem, a že tentokrát nejde o univerzální témata, která pramení ze světové dramatiky a která nějak sdílíme jako Evropané, ale že jsou to témata aktuální v oněch zemích. A je vidět, že rezonují i zde u nás.

Z repertoáru Divadla pod Palmovkou jste do festivalového programu zařadili inscenaci Shakespearovy hry Něco za něco. Co vás k tomu vedlo?

Pan režisér Jan Klata se v době, kdy to připravoval, zrovna věnoval kampani MeToo, která právě začala, a ta inscenace na ni velmi rychle zareagovala. Mnohé pobouřila závěrečná drsná metafora. Ono je to ale také o tom, že to nejsprostší a nejbrutálnější ve veřejném životě často zvítězí.

Další festivalovou inscenací z tvorby Palmovky je Pusťte Donnu k maturitě…

Pochopitelně to nemůžeme srovnávat s tak bolestným tématem, jako jsme viděli na závěr festivalu v představení Spravedlnost o vyhnání 13 000 polských Židů. Ale zase na druhou stranu se to zábavnou formou, tak, jak to autor a režisér Tomáš Dianiška s tou partou dělají, dotýká devadesátých let, kdy bylo možné úplně všechno. Připomenutí té doby a nějaký pokus o její zobrazení tak, jak to Tomáš inscenuje, je podle mne také naše nedávná minulost, jejíž následky zažíváme dodneška.

Inspiroval vás festival jako uměleckého šéfa Palmovky k nějakým dramaturgickým plánům?

Doufám, že je to inspirativní nejen pro nás. Pochopitelně nám festival přináší plody, a když nás něco zaujme, oslovujeme právě ty režiséry, jejichž inscenace jsme tady mohli vidět. Mám velkou radost z toho, že u nás režíroval zmíněný Jan Klata Něco za něco, že se povedlo získat ke spolupráci režiséra evropského formátu. Bude u nás režírovat rovněž Vajdai Vilmos, člen slavného budapešťského divadla Katona József Theater, teď u nás režíroval Eduard Kudláč ze Slovenska. Další jednání probíhají. Chceme směřovat do evropské rodiny divadel, protože když vycestujete na festival do zahraničí, zjistíte, že polští, maďarští, němečtí divadelníci se navzájem osobně znají. Vidíme to i na Palm Off Festu. Potkávají se, sdílejí a vyměňují si zkušenosti. Ti režiséři běžně tvoří inscenace po celé Evropě a jejich prostřednictvím je proto možné navázat s tou Evropou kontakt. Považuji za důležité, abychom Evropu na Palmovku tímto způsobem dostali. Festival nám v tom pomáhá, další jednání probíhají a uvidíme, jak to dopadne.

Našel jste si vy osobně v letošním ročníku něco inspirativního, oslovilo vás něco mimořádným způsobem?

Například to doku představení, o kterém pan režisér Michal Zadara říkal, že nechtěl, aby to byla inscenace, ale aby to byl soud. Ta forma je vlastně velmi dokumentární, rezignuje na divadelní formu. Jde čistě po obsahu. Velmi mě zaujalo. Skvělá byla i Alternativa pro Německo. Velmi stáli o to, aby s tím mohli přijet. A protože mají v Maxim Gorki Theater vyšší portál, tak snížili konstrukci toho domu, co jsme viděli u nás na festivalu, aby se sem vešli. To byl také silný zážitek. Mám rád Revoluci od estonského Teater NO99 z Tallinu, která byla přijata kontroverzně, což o nás zase něco vypovídá.

Co konkrétně?

Holotropní dýchání a takové ty – nechci říct mystické – záležitosti, jejich dervišovské tance s veškerou tou koncentrací – v tom je něco duchovního. Je znát, že my k tomu nemáme úplně vztah. Totéž se odráží v jiné práci s časem. Je zajímavé vidět, jak pracují s časem na divadle Poláci. U nás je všechno mnohem kratší a mnohem rychlejší. Oni, asi díky tomu, že chodí v neděli do kostela, jsou zvyklí na obřady a některé věci vnímají, řekl bych autentičtěji, lépe než my. I proto si myslím, že je dobré ta představení sem vozit, protože to jsou jiné poetiky, jiný divadelní jazyk a pro nás to může být přínosné. Co se týče konkrétně našeho divadla, už dlouho nosím v hlavě autorské věci a témata, týkající se toho, co se tady děje. Rád bych napsal hru, pokud mi to povinnosti a čas dovolí.

Objevilo se letos na programu víc zahraničních představení, nebo se mi to zdá?

To bych musel spočítat. Víte, nebylo to jednoduché. Jsme malý tým, těch peněz není moc a je to velmi náročné, všichni dělají za symbolické peníze neuvěřitelné množství práce. Navíc i v Brně pojali stejnou myšlenku, což nás zase přimělo k tomu, že jsme museli v tom hledání vyvinout větší úsilí a jsem moc rád, že jsme mohli přivézt a představit estonské divadlo. Oni sami se považují za Středoevropany a my si nemyslíme, že střední Evropa musí být jen ten koncentrát. Chceme se otevírat i zajímavým věcem, které jsou dál od našich hranic. Na obou představeních byla estonská velvyslankyně Eva-Maria Liimets a to je skvělé, ta podpora. Záleželo jim na tom.

V rámci doprovodného programu uvádíte ve Studiu PALM OFF i filmové projekce s besedami…

Filmový program se stal součástí festivalu díky dramaturgovi Janu Jiříkovi, který spolupracuje s KineDokem. Letošní výběr filmů naprosto souzněl s tématem festivalu. Film Proces: Ruský stát vs. Oleg Sencov, ten příběh, to je politický proces jako na konci 30. let v Rusku za Stalina, nebo tady v 50. letech. Zhlédl jsem na internetu dokument s titulem Světový řád, v němž prezident Putin vypráví o tom, jak se snaží o mír. A v kontrastu k tomu najednou toto. To si myslím, že by měl vidět každý. Čirá hrůza. A ta diskuze po té projekci, kde byla zástupkyně Člověka v tísni a producent toho filmu a slečna z ministerstva zahraničí Ukrajiny, byla prostě skvělá. Přišlo hodně mladých lidí a jsem rád, že to viděli.

V čem vidíte stěžejní myšlenku nebo směr pro příští ročník?

Za naléhavou považuji otázku historického kontextu. Polský spisovatel Marius Szczygiel v jednom rozhovoru říkal, že když sbíral materiály o Stalinově pomníku, na složce bylo razítko Odtajněno a včerejší datum. Přijede sem polský spisovatel, novinář, a je první, který se o to zajímá. To je takové signifikantní. Mám pocit, že jsme hrozně odstřiženi od minulosti, že v nás normalizace už definitivně zničila veškeré dědictví, povědomí o tom, kolik lidí obětovalo život, aby tahle republika existovala, kteří vyloženě padli za vlast. Seriál o českých paragánech by měl ve škole vidět každý. Mám prostě pocit, že právě povědomí o historickém kontextu u nás a ve střední Evropě a ty z historie plynoucí důvody, proč je současný stav takový, jaký je, že to povědomí je hrozně malé. A my se prostřednictvím festivalu snažíme přispívat k tomu, aby to tak nebylo. To je jeho hlavní myšlenka.

///

Více o Palm Off Festu na i-DN:

Palm Off Fest

Více o Michalu Langovi na i-DN v květnovém rozhovoru s Marií Reslovou:

Michal Lang: Na scéně i v životě je podstatná přítomnost

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 20. listopadu 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Michal Lang: Palm Off Fest je diamant

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ