MichaŁ Zadara: Byly to zločiny proti lidskosti!
Třetí ročník setkání divadel střední Evropy – Palm Off Fest – uzavřelo představení Spravedlnost varšavského souboru Teatr Powszechny. U příležitosti stého výročí vzniku Československa připomnělo ještě jiné výročí, a to padesáti let od nucené emigrace polských židů mimo tehdejší republiku. Rok ’68 v Polsku totiž primárně evokuje tuto událost. Kde ne zcela uspěl holocaust, tam nakonec uspěl komunistický stát… a postkomunistické vlády se od kauzy distancují, tvrdí režisér inscenace Michał Zadara a dodává: Viníci připravili Polsko o potenciál, jehož deficit je dodnes citelný.
Hned v úvodu inscenace Spravedlnost říkáte, že není o holocaustu ani o židech a jejich vyhnání z Polska. O čem tedy je?
Je o tom, proč je třeba podat trestní oznámení na pachatele zločinu proti lidskosti z roku 1968, a zároveň vysvětluje, proč tito lidé nikdy nestanuli před soudem, nebyli souzeni ani osvobozeni. Kromě toho, že inscenace má být argumentem, který podpírá tezi zločinu proti lidskosti, jehož se tehdejší moc a konkrétní lidé dopustili, vypráví zároveň příběh o letech 1968−1971 a o odpovědnosti konkrétních osob za vyhnání židů z Polska.
Co se přesně tehdy v Polsku stalo?
Polský stát zavedl v březnu 1968 po tvrdém potlačení studentských demonstrací v několika velkých polských městech nevybíravě antisemitskou politiku, v rámci níž obviňoval židovské obyvatele Polska za všechno špatné a zlé, co se v Polsku po válce stalo a tehdy dělo. Tím donutil třináct tisíc osob k emigraci do různých zemí. To samozřejmě není jediná vážná událost, která se v roce ’68 stala – v červnu proběhla šestidenní válka, v srpnu vojenská intervence v Československu, ale my vyprávíme o tom, jak polský stát v onom roce a v několika letech následujících vyhnal téměř všechny své občany židovského původu, čímž Polsko možná navždy přišlo o součást svého národa, jež k nám neodmyslitelně patřila od prvopočátků polské státnosti. Vždyť na nejstarších polských mincích je hebrejské písmo. Právníci, kteří s námi na představení pracovali, jako první v Polsku dokazují, že se v letech 1968–1971 jednalo ze strany státní moci o zločin proti lidskosti.
Cílem inscenace je tedy přeformulovat dosud zavedený pohled na historii a volat konkrétní lidi k odpovědnosti?
Bezprostředním cílem je vysvětlit, proč je nutné podat trestní oznámení. Při té příležitosti ale zároveň mluvíme o roce ’68 a o emigraci polských židů jiným způsobem, než je u nás zvykem. V Polsku se o březnových událostech a následném vyhnání židů totiž mluví – typicky mainstreamově – jako o metafyzické tragédii, smutné události, která se „jaksi přihodila“. My měníme způsob, jakým se na tyto události dívat a jak je interpretovat. Říkáme, že konkrétní lidé spáchali konkrétní ohavné skutky, že to jsou zločiny, dokonce zločiny proti lidskosti, a tudíž jsou dodnes nepromlčené a měly by být potrestány. V nejširší perspektivě pak hovoříme o tom, že spravedlnost je cosi, o co musejí všichni občané – a tedy i my, divadelníci – dbát. Děj se co děj. Že systém spravedlnosti nebude fungovat, pokud každý nebude ochoten, ví-li o nějakém zločinu, ukázat prstem a říct, ten a ten člověk zločin spáchal. Je třeba učinit spravedlnosti zadost. A je to důležité o to víc, že dnes v Polsku máme velmi oslabený systém spravedlnosti. Rádi říkáme, že za to může vláda, vláda nám ho kazí, vláda ho oslabuje, ale když o něj nebudou dbát všichni občané, tak silný nikdy nebude.
Scénář jste vytvořil s dramaturgyní Nawojkou Gurczyńskou. Jak probíhala spolupráce při přípravě textu?
Na scénáři jsme pracovali víc než rok. Byl to velice dlouhý proces. Účastnilo se ho mimo jiné pět právníků a právniček a spousta dalších právních konzultantů, kteří nám celou dobu radili. Pořádali jsme dlouhé brainstormingy, během nichž jsme vymýšleli, jak téma uchopit, aby bylo možné za tyto zločiny i dnes někoho postavit před soud. Velmi jsme stáli a stojíme o to, aby polský stát uznal, že to byl zločin a že je třeba se jím zabývat. Studovali jsme tedy archivy, pročítali jsme právní historii. Snažili jsme se zjistit, zda už někdo v této věci nějaké kroky podnikal, zda třeba dřív padla nějaká žaloba. Potom začaly zkoušky s herci, jimž jsem zdůvodňoval svou argumentaci, oni ji nějakým způsobem reflektovali a přijali, Gurczyńska naše rozmluvy zapisovala a poté třídila a uspořádávala. Tak postupně vznikal text i aranžmá a výklad jednotlivých částí představení.
Inscenace měla premiéru letos v březnu. Jaká byla reakce diváků?
Pro nás byla nejdojemnější reakce obětí, tedy lidí, kteří byli donuceni před padesáti lety emigrovat a byli v Polsku zbaveni všech občanských práv. Měli v Polsku setkání po padesáti letech a mnoho jich přišlo na naše představení. Velmi nám děkovali – byli jsme první, kdo tyto události nazval pravým jménem a označil je za zločin proti lidskosti. Do té doby byla jejich situace většinou zlehčována – prý sami chtěli odjet, nebylo to tak hrozné, nikdo nebyl během této kampaně zabit a mnohým se poté v zahraničí i dobře vedlo. Dosud žijící oběti či jejich potomci byli velice rádi, že jsme ty události takto nahlédli a pojmenovali. Považují to za nesmírně důležité. Nikdo z nich nám neřekl, že přeháníme. Právě naopak. Mnohé události, to, jak se k nim Poláci během ostudné kampaně chovali, byly prý daleko tvrdší a krutější, bolestnější, než uvádíme my. Považme jen, co všechno – včetně úspor – zde museli zanechat. Odjížděli v podstatě s jedním kufrem v ruce a pěti dolary v kapse. Přísně kontrolováni a bez možnosti návratu, bez občanského průkazu či pasu, jen s takzvaným jednorázovým výjezdním dokladem. Po našem představení se pouze lišili v názorech na to, zda by měli být dosud žijící pachatelé potrestáni nebo ne. Ale všichni nám byli za naši inscenaci a interpretaci tehdejších událostí velice vděčni.
Komentáře k článku: MichaŁ Zadara: Byly to zločiny proti lidskosti!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
