Mikulka píše z Hradce (No. 2)
I druhý den v Hradci jsem zůstal věrný Draku. S jedinou nešťastnou výjimkou v podobě první půlky vystoupení zahraničních hostů na hlavní scéně; o tom ale později. Ostatně úvahu na téma předčasné útěky jsem sliboval už včera.
Takže: odcházet v průběhu představení není sice úplně zdvořilé, ale především na festivalech to je docela důležitá součást pudu sebezáchovy. Ani nemluvě o tom, že to taky může vytvořit časový prostor, využitelný k návštěvě nějakého jiného, mnohem povedenějšího představení (druhý festivalový den je optimismus stále ještě v zásadě přijatelný stav mysli). V divadle tak jako tak strávíte mnohonásobně víc času než je sedacím partiím milé a nemá smysl odsedět ze slušnosti cosi, co vás zcela upřímně otravuje nebo vám dokonce leze na nervy. Jen to chce počkat na přestávku nebo si v rámci předběžné opatrnosti sedat na kraj a pak využít nějakou hlučnější scénu. Demonstrativní odchod přes pódium se doporučuje pouze ve zcela krajních případech.
Pouze do mariáše
Zatímco hradečtí teenageři organizovaně proudili do Klicperova divadla na dopolední Dobře placenou procházku, furiantsky jsem se zařadil do slabšího zástupu mládeže spíše prepubertální, který směřoval opačným směrem do Draku na Hrátky s čertem. Třeba s tou protivnou hrou Poláci (konkrétně Olsztyński teatr lalek) vyvedou něco stejně sympatického a divokého jako včera s Jánošíkem. Ale pro jistotu jsem si sednul na kraj.
Nevyvedli. I když to vlastně nebylo tak zlé. Hrálo se napůl loutkově a napůl „normálně“, trochu ironicky, ale celkem po textu, zkrátka nic mimořádného, slušný průměr. Za normálních okolností by se takové divadlo dalo snadno vydržet až do konce, na festivalu je rozumnější počkat do partie mariáše ve strašidelném mlýně a po ní se tiše vytratit za jinými povinnostmi.
Blond, James Blond
Tenhle titulek jsem četl už několikrát, ale kašlu na to, není důvod být za každou cenu originální. Plzeňská Alfa přivezla do Hradce Dvořákovu inscenaci James Blond, de facto dvojnásobnou parodii: nejen na bondovky, což je v loutkovém vydání samo o sobě pikantní, ale hlavně na natáčení bondovek. A to je v klasické marionetové podobě ještě lepší. Vypadá to jako jednoduchý a svým způsobem samozřejmý nápad, jenže jak známo, ďábel se skrývá v detailech. Tentokrát ovšem nikoli ďábel, ale půvab: tak schválně, kolikrát jste viděli loutkový striptýz? Nebo loutkového kaskadéra s plamenometem? A jaká je to úleva, vidět v loutkovém podání stokrát omleté modernědivadelní klišé s projekcí z kamery, kterou drží herci přímo na scéně?
A nebo z trochu jiného úhlu pohledu: James Blond pracuje jednoduchou a divácky oblíbenou metodou „každou minutu vtip“. Nic převratného, jenže zkuste to vymyslet. A nezůstat přitom u jednoduché prvoplánové parodie: inscenátoři zacházejí s bondovským materiálem spíš asociativně. A přitom naplno využívají možnosti loutkového divadla. Jak čistě technické, tak onen nenahraditelný „loutkový odstup“, kterého žádný živý herec nemůže z podstaty věci dosáhnout.
Moc milé, vřele doporučuji vám, celé vaší rodině i všem sympatickým příbuzným.
Rychle pryč
Ty méně sympatické příbuzné můžete zlomyslně poslat třeba na Léto v Laponsku. Tedy pokud pojedou do Finska nebo pokud se divadlo z finského Kuopia s Rudišovou a Pýchovou hrou (v režii Jiřího Havelky) ještě někdy do Česka vrátí. O čemž docela pochybuji, propadák to byl zcela ukázkový. Neumělé pseudorealistické herectví, které režisér tu a tam doplňoval prvoplánovou parodií banálních duchovních kursů nebo prostě jen nějakou asociativní legráckou (třeba mizanscénou se Santa Clausem, když na něj přijde řeč v textu). A ještě ke všemu titulky, které nebylo téměř možné přečíst, pokud se na scéně normálně svítilo. Výsledkem bylo neobyčejně otravné divadlo, v němž nezbývalo, než se usilovně těšit na přestávku, a pak co nejrychleji vzít roha. Bylo nás takových útěkářů docela dost, zajímalo by mě, kolik lidí se vůbec na druhou půlku do Klicperova divadla vrátilo. Je hodně ošemetné vynášet soudy o hře pouze na základě inscenace (zvlášť takhle nepovedené), ale to, co se mi podařilo rozluštit z bledých titulků, mě rozhodně k dodatečné četbě Cesty do Laponska neponouká. Dokonce je mi celkem jedno, jak to vlastně s těmi českými stopaři za polárním kruhem dopadlo. Pardon.
Z Moldavska do Londýna a pak ještě dál
Všechno zlé je k něčemu dobré, jak s oblibou říkají sportovní komentátoři. Předčasný útěk z finských radovánek mne sice připravil o raut, ale zase mi to umožnilo stihnout ještě jedno – útěkové – představení ve Studiu Drak. Být sportovním komentátorem, určitě bych na tohle téma zkusil vymyslet nějaký pořádný můstek. Pardon, že otravuji s poněkud nedivadelní záležitostí, ale nedá mi to: zkusili jste se v posledních dnech dívat na fotbal? Poslouchat sporťácké řeči se mi zdá ještě nesnesitelnější než kravál afrických trubek. Ty se navíc dají ve studiu nějak dodatečně technicky utlumit, dočetl jsem se kdesi přes rameno v novinovém titulku. Ale zkuste vymyslet něco, co by alespoň trochu utlumilo moudra, proudící z úst fotbalového komentátora.
No nic, to jen tak na okraj.
Mezinárodní sdružení Alexe Byrna NIE sleduji už řadu let a je to divadlo, na které stojí za to zajít; v Hradci ostatně hrají skoro pokaždé. Tentokrát uvedli „utečeneckou“ inscenaci Kolaps/Všechno se rozpadá, další díl velmi volné série titulů s tématem útěku a vykořeněnosti. Konkrétně se hraje o cestě dvou bratrů z moldavské vesnice do Londýna, kde se místo svobody dočkají zotročení ze strany gangu svého „strýčka“ a jsou donuceni k organizované žebrotě – a potom se stanou se náhodnou obětí pumového útoku v metru.
Propojení utečeneckého tématu s teroristickým útokem vzbuzuje rozpaky: výbuch sice dodá inscenaci důraznou tečku (a předtím i celý formální rámec „vzpomínky před explozí“), jenže málo platné, Byrne za účelem zvýšení efektu spojuje věci, které spolu zas tak moc nesouvisí. Jako diváka mě takový přístup trochu rozčiluje; nemám rád, když ze mě někdo dělá troubu, který po vstupu do divadla vypojí hlavu a ochotně skočí na každou srdceryvně třpytivou návnadu.
Ale abych nebyl nespravedlivý: pokud necháme bombu v závorce, zůstane velmi dobře zahraný i vymyšlený utečenecký příběh, sám o sobě natolik silný, že by žádné další berličky nepotřeboval. NIE umí s lehkostí zvládat volný prostor, v němž se herci „interaktivně“ mísí s diváky, kombinují krátké, dobře vypointované výstupy s hudbou a přitom umí být ironičtí, zábavní i dojemní zároveň. Aniž by přestalo být třeba jen na okamžik jasné, že se tu hraje o věcech, které zas tam moc veselé nejsou. A navíc jsou divadlem zcela samozřejmě mezinárodním: přirozeným jazykem je basic english, o které se automaticky předpokládá, že jí není nutné překládat. Když zazní čeština nebo němčina, je to spíš jen za účelem žertovného zpestření.
Závěrem…
Vlastně jsem včera viděl ještě jedno divadlo, Vlkabaret. Na radnici, v rámci Open Airu. Ale jenom kousek cestou z NIE a navíc to jsou kamarádi, takže by nebylo moc vkusné o nich psát příliš podrobně. V radničním atriu ovšem panovala dobrá nálada, početné publikum se tvářilo spokojeně a vlkabaretní subretě Bětce to navzdory významnému životnímu jubileu slušelo. Vůbec na své roky nevypadá.
Zítra, tedy vlastně dnes, se chystám do koupelny. Bude se hrát od půl šesté u někoho doma a vypadá to na kulturně společenské dobrodružství. Což berte jako lákadlo na zítřejší pokračování.
Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Peter Páluš
opačná strana mince: no, dobře placená procházka se klicperům překvapivě moc povedla a na finy jsem zase nešel já…a jak čtu, dobře jsem udělal.
24.06.2010 (23.51), , Trvalý odkaz komentáře,