Mikulka píše z Hradce (No. 3)
Nejdřív ta dobrá: na třistapatnáctce nešel internet, takže mě po jistých peripetiích přestěhovali na druhý konec chodby do třistačtyříctky. Internet tu šlape jako hodinky, ale co víc, vedlejším efektem změny je okno do dvora. Juchy juch. Žádný kompresor, žádná sbíječka, jen tichý klášterní dvůr.
A teď ta špatná: ona hezounká barokní věžička vedle mého nového okna je zvonice. Začínají v sedm ráno, úplně stejně jako sbíječka, a pak jedou pěkně po čtvrthodinkách. No nic, mám to teď o něco blíž k výtahu.
Vladimír Morávek, č. xy
Včera jsem nakonec sliboval koupelnu, na kterou opravdu došlo, ale ještě předtím bylo nutné učinit zadost povinnostem a navštívit dopolední představení Morávkova oslavného opusu na Klicperu, na hradecké divadlo a na sebe sama, to vše pod krycím titulem Hadrián z Římsů. Poslední dobou mám pocit, že by Morávek už snad ani své inscenace nemusel přiřazovat k autorům, stačilo by jednoduše napsat Vladimír Morávek a pak už jen číslovat. Někdy se tomu říká styl, ale obávám se, že se Morávek stává spíš přeborníkem ve vykrádání sebe sama – a když to tentokrát pod záminkou „pocty“ přiznává, na věci se nic podstatného nezmění.
Hadrián začíná jako za starých časů veselým výstupem paní učitelky Kotrlé a pak všechno jede z kopce jak Rychlé šípy po zamrzlém potoce. Očití svědci tvrdili, že premiéra trvala tři a půl hodiny, zkrácená repríza vyšla na dvě a půl, i tak to ale bylo k nepřečkání.
„To ste si to chytře vymysleli…
…nastupuje se v přízemí a ne v prvnim patře!“ Pravila velmi naštvaným hlasem paní, která se nedostala do kabinky výtahu, plně obsazené publikem divadelního představení Kolektiv soukromé koupelny. Paní s námi přišla od autobusu, jenže zatímco my šli spořádaně čekat do mezipatra na výtah, ztratila se kdesi dole ve sklepě. Výtah přijel shora, nacpali jsme se dovnitř, načež jsme k všeobecnému překvapení vyrazili směrem dolů do suterénu. Zde po otevření dveří došlo k výše zmíněnému incidentu. Chvilku jsme zmateně zírali, pak se dveře automaticky zavřely a kabina se začala zvolna vznášet vzhůru panelákovou šachtou do sedmého patra, k divadelnímu zážitku, který na nás čekal v soukromé koupelně pana inženýra Horáka. Nebo možná Hadravy (hned jsem si říkal, že když si to jméno nezapíšu, určitě ho zapomenu).
V koupelně si publikum stouplo do vany, ale protože jsme byli jen tři (plný barák je prý sedm) přidali k nám organizátoři ještě samotného majitele. Poté nás asistentka přelepila neprůhledným závěsem s vystřiženými šmírovacími otvory a začalo se hrát. Herecký soubor sestával z jediné slečny v civilním oděvu: za zvuků písní Ivy Bittové na sebe postupně nanášela různé šminky, pudrem důkladně posypala sebe i celou koupelnu a na hlavě si s pomocí pěny vyrobila cosi na způsob helmy. Pak zazvonil mobil, slečna se neuvěřitelně rychle uvedla do společensky akceptovatelné podoby a odkráčela. Čímž divadlo skončilo.
Celé se to konalo o hodinu později, než bylo původně ohlášeno a navíc dost daleko mimo centrum, takže jsem kvůli koupelně zmeškal druhého čtvrtečního Morávka, konkrétně České moře. Ale nelituji. Morávek stejně brzo nastuduje něco hodně podobného.
A ještě pro úplnost: koupelnové divadlo se jmenuje Ryby řvoucí o.s., slečny jsou z DAMU a hrálo se v rámci Open Airu. Na neděli slibují Ryby improvizovanou performanci v kašně uprostřed Žižkových sadů.
Vtipálci mezi námi
Sliboval jsem zprávy o tom, co se odehrává v Autobufu. A právě tam jsem divadelním představením Řidič zakončil včerejší spíše odpočinkový den. Děj představení se odehrával v autobusu (Stanislavský by musel být nadšen), diváci si při vstupu zakoupili místenky (lehce násilné přesazování cestujících později vzbudilo spoustu veselí) a na závěr dokonce opravdu naskočil motor (i když se nejelo nikam). Vůbec největším odvazem však bylo zouvání publika – boty skončily na hromadě uprostřed autobusu a každý si tu svou musel před odchodem svépomocně vyhrabat. To by asi Stanislavského tolik nenadchlo, nikdo ale neprotestoval.
V představení vystupovala polovina domácí autobufové kapely Střídmí Klusáci atd. doplněná jednou herečkou; hrálo se napůl vesele a napůl vážně o manželských, rodinných a dětských problémech. Chvílemi to bylo fajn – jenže málo platné, dohromady neměl Řidič ten správný šmrnc. Atmosféře nepomohly ani objektivní potíže, zhmotněné do podoby postrachu všech kontaktních divadel – srandisty v publiku. Nepříliš bystře vyhlížející pán v oranžové košili pociťoval nutkavou potřebu demonstrovat ze zadní pětisedačky svou vtipnost hlasitými poznámkami a dokázal být ještě protivnější než hlasitá hudba, šířící se do autobusu z nedalekého stanu Vostopětky.
■
A na závěr trocha neplacené reklamy. Zítra večer (tj. v sobotu) hraje v rámci Open Airu umělec, vystupující pod jménem Inženýr Vladimír. Schválně si můžete tipnout, kdo že to tak asi může být. V každém případě tohoto neznámého, leč již řadu let nadějného performera doporučuji zcela upřímně a zcela nezištně.
Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Milý Vladimíre,
jak vybalancovat „lehké“, čtenářsky atraktivní psaní s tím, aby i přesto mělo seriózní základ, aby z něho bylo poznat, že ho vytváří divadla znalý člověk? Mám pocit, že slova jako „takže jsem kvůli koupelně zmeškal druhého čtvrtečního Morávka, konkrétně České moře. Ale nelituji. Morávek stejně brzo nastuduje něco hodně podobného“ už jsou podle mne příliš suverénní, bohorovnou a o vtipnost za každou cenu usilující „palbou od boku“. Prostě radím: zkus se víc hlídat.
25.06.2010 (17.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Peter Páluš
ano, je to suverénní, na druhou stranu je to pravda 😉
26.06.2010 (14.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Bartoš
Martine, tohle k hradeckému festivalu prostě patří – člověk musí vybírat a přemítá, zda udělal dobře, že šel na to a na to a ne na to a na to. Jen mi je líto, že si z Vladimírových textů o představeních příliš obrázek neudělám, ale to souvisí s tím, co je divadelní blog. Už dlouho se ho na to chci zeptat – co je to blog.
A rychlý průzkum pro potřeby mé magisterské práce: Čte blog DN někdo kromě divadelních kritiků? Díky moc za reakce.
27.06.2010 (8.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Kdo tohle vlastně čte, to by mě také velmi, převelmi zajímalo. Vcelku logicky reagují hlavně lidi od divadla, a to jak písemně, tak ústně, ale podle čísel jich musí být víc. Takže milí tajní čtenáři, kdyžtak nějak spiklenecky pomrkávejte, prosím pěkně.
Jo, a co je to blog, to si moc jistý nejsem. Nejspíš to, co si jako blog nadepíšu. My odborníci tomu říkáme definice žánru rubrikou.
27.06.2010 (12.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
to, co se provozuje na tomto webu, nemá s blogem původního významu mnoho společného – třeba moje texty už vůbec ne.
já bych samozřejmě na palbách od boku trochu přidal. nejlepší by bylo, kdyby VM přidal i autorecenze svého vlastního koncertu.
a čte to dost těch, co DN nekupují a nečtou a třeba ani moc nechodí do divadla. Naopak procento kritiků je podle mě dost nízké.
27.06.2010 (23.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Mikulka
Koncert byl samozřejmě super, to snad ani není nutné zvlášť zdůrazňovat.
A co se týče blogu, je jasné, že jako celek web DN míří trochu jinam. Ale myslím, že právě ono sledování festivalů den po dni má k blogu v původním slova smyslu docela blízko (myslím blog jako osobně laděné internetové zápisky, za které ručí jen a jen autor sám).
28.06.2010 (0.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Bartoš
Tak blog vnímám také („jako osobně laděné internetové zápisky, za které ručí jen a jen autor sám“) a podobně se mnou prof. Císař, který vede mou magisterskou práci.
Vojto, z jakých dat vycházíš, když tvrdíš: „a čte to dost těch, co DN nekupují a nečtou a třeba ani moc nechodí do divadla. Naopak procento kritiků je podle mě dost nízké“?
28.06.2010 (7.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Souhlasím s definicí blogu jako osobně laděných internetových zápisků a velmi především vítám „on-line“ zpravodajství z festivalů (zároveň bych také třeba velmi přivítal bezprostřední reakce účastníků různých „žhavých“ premiér apod.). Současně si ale myslím, že IDN je v principu odborným webem a tudíž by se i jeho odborná úroveň měla (samotnými autory a pochopitelně editorem) hlídat. Rád si na něm tedy budu číst relevantní informace a názory a nikoli plky, které mi nic neřeknou (navštěvovat jakýsi „divadelní Facebook“, prostě řečeno, opravdu nemám čas.)
Pokud jde zjištění, kdo IDN navštěvuje, navrhuji vyvěsit nějaký jednoduchý dotazník, který by náštěvníci stránky mohli bleskurychle vyplnit.
28.06.2010 (11.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
úplně původně šlo v bloggování o to, že autor to psal pro sebe, nikoli pro další, proto jak odborné blogy (samo sebou hlavně o počítačích) tak ty osobní vždycky byly dost kryptické a nepřístupné „cizím čtenářům“, tj. četla to relativně úzká skupina lidí – ke čtení něketrých blogů bylo třeba i znát heslo.
otevření blgování typu blogů na aktuáně nebo na sme.sk to posouvá do úplně jiných rovin, čehož výhonkem je i web DN.
nevycházím z žádných dat, jen z občasných rozhovorů s různými lidmi z divadelního prostředí (čtenářů DN, kteří sjou udiveni zprávou o existenci webu) či naopak s lidmi z nedivadelního prostředí, kteří překvapí znalostí textů na iDN.
z každý text snad ručí autor sám, ne?
(potažmo tedy vydavatel – jenomže to pak platí i na webu DN)
vždycky jde o to, jak si tu odbornost představujeme -samozřejmě není jen jedna.
28.06.2010 (20.44), , Trvalý odkaz komentáře,