Mikulka píše z Hradce (No. 4)
Zkušení festivaloví cestovatelé dobře vědí, že v případě dlouhých festivalů (a Hradec je jeden z nejdelších) nestačí pouze nepřepálit začátek. Stejně důležité je nepřepálit prostředek. Včera jsem si naplánoval pouze tři domácí hradecká představení a jedno z nich, to odpolední, se mi ještě ke všemu podařilo zaspat. A to navzdory pravidelnému klinkání zvonu od vedle. Už si pomalu začínám zvykat.
Vyfoť si svou mrtvolu
Ráno byla na programu Maškaráda, kterou v Klicperově divadle nazkoušel Daniel Špinar, držitel Radokovy ceny pro nejlepší inscenaci loňského roku. (Za vinohradského Vojcka, což je titul dost přeceňovaný, myslím. Ale to sem teď patří jen částečně). V Maškarádě se Špinar zkusil vypořádat s další proslulou klasikou a také tentokrát je to pokus, který současně vyvolává uznání i krčení rameny. Uznání patří režijní technice (omlouvám se za vágní termín, ale nevím, jak lépe popsat ne úplně samozřejmou schopnost sestavit vše tak, aby představení plynule běželo a vypadalo přitom moderně i elegantně), krčení rameny tomu, že inscenace ani zdaleka nevládne takovou vnitřní silou a přesvědčivostí, jakou jí režie zjevně chtěla naplnit.
Špinar má rád efektní scénické obrazy. Osnovu Maškarády tvoří kolektivní výjevy, ať už třeba úvodní hraní karet, třeštění na maškarním bále nebo třeba závěrečná scéna z muzea, kde tragické vražedné finále příběhu sledují současní návštěvníci jako banální historku. (Mimochodem, úplně stejný princip použil Jakub Krofta v drakovské části Jánošíka. Včetně polopatického znaku banality v podobě focení mobilními telefony). Přiznám se, že jsem se v těchto pasážích docela nudil: spousta křiku, expresivní výrazy, kostýmy i svícení, jenže to celé mele tak nějak naprázdno. Nejhůř v závěru: pointa „zničila je banalita společnosti“ je paradoxně podaná vlastně docela banálně.
Lepší byly intimní scény, v nichž se nehrálo tolik na vnější efekt a bylo tak víc vidět na herce. Tady se však objevil trochu jiný problém. Ondřej Malý v roli žárlivého Arbenina až příliš kopíruje figuru estébáka z filmových Pout – člověka navenek neprůstřelného, uvnitř ale jaksi svépomocně rozežraného. Nepodezírám ho z toho, že úmyslně: Malý je herec s osobitým, ale dost úzkým výrazovým rejstříkem, což samozřejmě vede k tomu, že se opakuje. Teď má „smůlu“, že za jeho divadelními postavami bude úspěšný film prosvítat mnohem více, než by bylo zdrávo. A pokud se divadelní postava ocitne v podezření, že je pouhým prefabrikátem, stěží dosáhne té míry věrohodnosti, jakou divadlo vyžaduje.
Na první pohled méně nápadná, ale navzdory tomu podstatně přesvědčivější byla Pavlína Štorková v roli Arbeninovy naivní, nespravedlivě obviněné manželky, které až do konce nedojde, čím se její manžel trápí. Štorková je herečka, která má vzácný dar působit na scéně naprosto samozřejmě, „ztrácet se“ se za svou postavou a dodávat jí tak neokázalou důvěryhodnost. To, že jako celek lze Špinarovu Maškarádu považovat za „čestnou remízu“, je do značné míry její zásluha.
Stín a jeho vrhač
Večer jsem se do Klicperova divadle vypravil podruhé, tentokrát na Drábkovu autorskou inscenaci Náměstí bratří Mašínů. Po loňském zážitku s Ještěry jsem byl připraven na nejhorší, což je v podobných případech docela dobré výchozí rozpoložení: nakonec to bylo podstatně přijatelnější, než jsem se obával. Zvlášť první půlka. Ta druhá, jejíž velkou část tvoří jízda pražskou tramvají, unesenou teroristou, dožadujícím se jízdy k moři, už působí textově i režijně hodně bezradně.
Nelze asi čekat, že by David Drábek nějak výrazněji překročil svůj stín, tentokrát se však drží relativně zpátky; méně než obvykle bylo především snaživě banálního středoškolského humoru, který v jeho inscenacích představuje tu úplně nejnesnesitelnější ingrediencí. Díky tomu – zvlášť ze začátku – docela dobře vyzněly i pokusy o spodní tóny v podobě typických motivů zmarněných a prázdných životů, osudů, které se kroutí odnikud nikam ve smyčkách co možná nebizarnějších. Jako režisér se Drábek chvályhodně snažil udržet výraznou výtvarnou stylizaci: nic zvlášť originálního, po vizuální stránce připomíná Náměstí bratří Mašínů druhý odvar z Mikuláška (a třetí z Wilsona), ale v porovnání s infantilními Ještěry to je mílový posun k lepšímu.
Jiná věc je, kam onen Drábkův „stín“ vlastně sahá. Filmaři říkají, že největším darem pro režiséra, který chce být opravdu úspěšný, je mít naprosto průměrný vkus: dělá to, co mu z upřímného srdce připadá vtipné nebo hluboké, nemusí se nijak přetvařovat – a má přitom jistotu, že mu bude průměrné publikum skvěle rozumět. Zdá se, že to je přesně tento případ. Ať už je Drábek vtipný, srdceryvný, hlubokomyslný nebo extravagantní, vždy je to dostatečně dobře stravitelné a dostatečně provařené, aby si příslovečný „normální divák“ pochutnal bez sebemenšího zakuckání. Skoro se mi zdá, že je autora tohoto typu škoda pro tak menšinový žánr, jako je divadlo. Myslím, že v televizi by Drábek mohl udělat opravdu zářivou kariéru.
■
Večer přijela do Hradce z budapešťské divadelní výpravy Veronika Š. (doufám, že sledujete její blog z Tance Praha!), vydrželi jsme spolu na Drábkovi až do konce a pak jsme si dali sraz dole u stanů. Jenže jsme se nějak minuli. Takový klidný páteční večer to nakonec byl. A nad ránem je tu stále tepleji.
Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
