Mikulka píše z Hradce (No. 8)
Stál jsem v reptajícím chumlu diváků, kteří se nemohli dostat do Besedy na Drábkovu Noc oživlých mrtvol a připadal jsem si tak trochu jako cvok. Drábek není můj favorit a na tohle představení se mi vlastně ani moc jít nechtělo, přestože mi o něm oddaný drábkovec Vladimír Just při obědě napovídal spoustu superlativů. Jenomže věřte oddaným drábkovcům, že. Vlastně se mi nechtělo docela dost, abych byl úplně upřímný.
Jenže povinnost je povinnost a tak jsem odložil plánovaný odjezd z Hradce, vypustil jsem Mošův muzikál (zmiňuje se o něm Peter Páluš za i-rohem v „15 řádcích“) a s bezpečným časovým předstihem jsem se dostavil do Besedy. A u vchodu mi milé, leč dosti komisní slečny oznámily, že už je pozdě a že novinářů je v sále víc, než bylo naplánováno. Byly to nervy: nakonec jsem byl protekčně vpuštěn, ale až jako úplně poslední. A za dveřmi zůstal početný hlouček zklamaných diváků, kteří se na Oživlé mrtvoly na rozdíl ode mne zcela upřímně těšili. Včetně distingované starší dámy, která se nejdřív snažila přísnou slečnu dojmout věrohodně znějícím tvrzením, že z nás umře nejdřív a proto by si mrtvoly zasloužila vidět spíš než nějací teenageři a pak to ještě trochu zoufale zkoušela s chválou sukně. Cítil jsem se provinile a připadal jsem si jako cvok.
Jenže tyto srdceryvné scény se odehrály až kolem desáté večer. Přes den jsem se věnoval loutkářům. I když loutek by se v představeních Naivního divadla Liberec tentokrát nedořezal, na jevišti to bylo samý živáček.
Kdo neskáče, není Čech
Vypadá to, že se v Liberci snaží poctivě kráčet s dobou: po facebookově-youtubovém Googling and Fucking v podání Divadla F. X. Šaldy přijelo do Hradce Naivní divadlo s dalším internetově znějícím titulem NEKLAN.cz. Zatímco však Googling and Fucking opravdu míří na síť, Neklan využívá pár virtuálních pojmů jen jako ozdobu.
Naivní divadlo v podstatě přišlo s apokryfním příběhem o zbabělém knížeti Neklanovi: hlavní rozdíl oproti Jiráskovi spočívá v tom, že se intelektuálně založený nešika Neklan stane obětí luckého špióna, který mu v kritický okamžik podstrčí projímavý nápoj. Neúčast v rozhodující bitvě tedy není způsobena zbabělostí, ale opravdickými střevními problémy. Hm, hm. Když už se někdo pouští do apokryfu, čekal bych přece jen trochu větší odvaz i invenci.
Počítačová rovina se zas vyčerpá tím, že se v úvodu trochu čaruje s počítačovými pojmy – otravnou učitelku „smaže“ virus, který pak o sobě prohlásí, že ze všech souborů odstraní všechny nepravdy (to je to projímadlo místo zbabělosti, předpokládám). Příprava českých bojovníků zas tak trochu paroduje Star Wars nebo nějakou počítačovou hru (přiznám se, že se v tom moc nevyznám; v každém případě všichni mávají svítícími meči) a tak trochu i vojenské zupáctví. Na závěr si vítězní Češi zazpívají hymnu, doprovázenou ironickou projekcí oslav sportovních úspěchů; Neklan přitom pořád sedí na záchodě.
Předpokládám, že to celé měl být ironický pohled na vlastenecko-hrdinské jiráskovské pojetí českých dějin a na legrační podoby vlastenectví současného, moc velkou odvahu, originalitu ani divadelní vynalézavost ale Naivní divadlo nepředvedlo. Apokryf-neapokryf, stejně byly nakonec nejlepší výstupy luckého knížete, který zcela tradičně rozehrával figuru naprosto dokonalého, učebnicového padoucha.
V pandemoniu pandy nežijí
Nepřesvědčivý dojem z dopoledního představení ovšem Naivní divadlo obratem napravilo: odpoledne byla ve Studiu Draku k vidění divadelní verze komiksu Džiana Babana a Vojtěcha Maška Pandemonium (nemá valný smysl popisovat oč jde, raději se sami podívejte, jak komiks vypadá, třeba sem). Hrálo se stylem minutová scéna – absurdní pointa – zatmívačka, další minutová scéna a tak dál. A byla to třičtvrtěhodinka čiré radosti z nonsensového humoru, slabikář divného světa, napsaný důsledně minimalistickým herectvím – trojice protagonistů jako by byla do trojrozměrného prostoru obkreslená přímo z příslušných komiksových okének.
Trvat tahle inscenace půl hodiny, blížila by se dokonalosti; takhle se našlo i pár slabších míst a ke konci se už představení přece jen trochu vleklo. Ale i tak, Pandemonium se spolehlivě přiřadilo mezi mé nejpříjemnější festivalové zážitky. Vřele doporučuji.
Legrace, veliká legrace
A potom noční Beseda, David Drábek a Noc Oživlých mrtvol.
První půlka ambiciózního zombie hororu vypadala až nečekaně přijatelně. Samozřejmě se spoustou laciností a podbízivých banalit (parodie kníkavého homosexuála, parodie Petra Koláře, parodie naivní vdavekchtivé dívenky v letech atd.), jenže s tím se prostě u Drábka musí počítat; dokud inscenace nejevila hlubší ambice a držela se scénkovité struktury (parodie televizní talk show, co jiného), docela to šlo. Řada nápadů a vtipů nebyla tak marná a okázale cynický moderátor Beverly Rodriguez je povedená figura. O přestávce jsem se dokonce Drábka před otrávenými kolegy zastával.
Ve druhé půlce se ovšem začaly dít věci. David Drábek má tu smůlu, že za každou cenu touží sdělit cosi hlubokého, přitom ale za žádnou cenu nechce přestat být strašlivě vtipný. A tak se na scéně množí srandovní zombie a Petr Kolář se leká tmy a vůbec se až do omrzení „vytěžují“ legrační postavy z první půlky, současně se ale dost zmateně naráží na motivy téměř vážně, ne-li zásadní („ledovce roztávají a objevují se neznámé, statisíce let staré viry, nikdo se jim neumí bránit“ – „tedy globální oteplování?“). Nebo že je možné „dát se k zombiem“ i kvůli nedostatku lásky. A abych nezapomněl: na pozadí se tyčí hrozivá silueta atomové elektrárny. Nejspíš aby měl radost Vladimír Just, jiný smysl to nedává.
Scénky Drábek režijně zvládá, když se ale se pokusí o cosi ambicióznějšího, rozpadne se mu inscenace pod rukama. Nejkřiklavějším příkladem režijní bezradnosti byla dlouhá stavba plexisklové stěny mezi hledištěm a jevištěm, na kterou se vzápětí několik zombie efektně a hlučně vrhlo (diváci v první řadě měli viditelný strach, že plexisklo povolí), načež milou stěnu technici klopotně rozmontují a odvlečou do zákulisí. Legrace však neustává. Ve finále se nadšení diváci dočkají parodie Jacksonova klipu Thriller (jen na tomto festivalu jsem jí viděl v různých inscenacích potřetí) a pak snad jediné opravdu provokativní scénky večera: nájezd zombie přežije pouze polodementní ctitel první republiky, který je označen za budoucího praotce Čecha, tančí v převleku za tatíčka Masaryka a zpívá přitom jakousi připitomělou popovou písničku.
■
Tolik tedy z Hradce. Zdejší divadelní maratón sice ještě nekončí, ale přiznám se, že si oba divácké trháky závěrečného dne (Pornohvězdy a Milana Lasicu s Milanem Kňažkem) vcelku ochotně odpustím. Ale nezoufejte, domluvil jsem náhradníka: poslední díl hradeckého zápisníku přislíbil napsat Peter Palúš.
S věrnými (i méně věrnými) čtenáři se tedy tímto loučím, přeji hezké prázdniny a bude mi ctí setkat při jiné divadelní příležitosti.
Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
