Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Milada Matuchová: Příběhy ze zámečku se zubatou věží (I)

Milada Matuchová o Vesnickém divadle

V předprázdninovém rozhovoru se profesor Jan Císař letmo zmínil o nedobrovolném krátkém pobytu ve Vesnickém divadle, které označil za šmíru. Trochu se to dotklo Milady Matuchové-Svěrákové, dnes principálky divadélka pro děti Hračka (také herečka, náborářka, literátka ad.), které zřídila se svým manželem Václavem Svěrákem v roce 1968 (hrají spolu už od roku 1965). Pobyla ve Vesnickém divadle podstatně déle než Císař a chtěla se zastat tehdejších kolegů a vůbec Vesnického divadla. Vyzvali jsme ji k napsání vzpomínek a ukázalo se, že je načrtla už v roce 2010. Napsala o praktickém denním životě v divadle, o těch, které v něm potkala. Podala roztodivné portréty známých, méně známých i dnes neznámých lidí. Převyprávěla historky, jimiž lze nahlédnout do reality skryté pod kulturněpolitickými idejemi, na nichž Vesnické divadlo vzniklo. Nehladí po srsti, píše přímočaře, je ostře osobní a jistě bude i nespravedlivá. Protože vypráví, co sama prožila, a to nešlo bez emocí. Připomíná, na co by se nemělo zapomenout. Kdokoli má možnost napsat, že události viděl jinak, rádi otiskneme.

Vesnické divadlo bylo jednou z prvních a nejviditelnějších akcí ždanovovské kulturní politiky – inženýrství lidských duší. Dá se s nadsázkou označit za kolektivizaci divadla: v červnu 1945 zrušené kočující společnosti nahradilo jednotné divadelní družstvo, které mělo dodávat kvalitní a hlavně ideově správné divadelní umění do malých obcí – původně jen sídel do tisíce obyvatel. Divadlo se tehdy považovalo za důležitý nástroj vzdělávání lidu po vzoru A. A. Ždanova i Romaina Rollanda. Těsně po válce bylo také třeba zaměstnat alespoň část bývalých kočujících divadelníků ve státním sektoru, zvlášť když ke „komediantům“ uteklo za okupace mnoho umělecky neškolených lidí. Ostatně ti od „šmíry“ odjakživa toužili zbavit se drsných existenčních podmínek a pracovat v „kamenných“ domech – od konce třicátých let vznikaly koncepty stálých oblastních divadel. Vesnické divadlo začal od podzimu 1945 provozovat Jednotný svaz českých zemědělců pod patronátem komunistického ministra zemědělství Júliusa Ďuriše, posléze podobná divadla vznikla i na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a v Německé demokratické republice.

Postupně ve Vesnickém divadle pracovalo deset souborů, vedle činoherních také loutkářské, od roku 1954 přibyl jedenáctý, německý, v němž režírovali Valtr Taub a Otto Ševčík. Zaměstnávaly se desítky herců, režisérů, dramaturgů, výtvarníků a dalších profesí. Mnozí by se jinde neuchytili, mnozí tu dožívali své předválečné kariéry. Šmíra? Ano i ne, trochu jako u kočovníků, trochu jako v kamenných divadlech. Ale také bylo možné posílat sem za trest nespolehlivé a ty, kteří se něčím provinili – jako profesor Císař. Život ani tady nebyl černobílý. Poslední dvě sezony proběhly pod názvem Státní zájezdové divadlo, v roce 1961 divadlo vcelku tiše zaniklo a na jeho troskách založil Miloš Hercík v roce 1962 Státní divadelní studio. Zaštítění a prostor v něm už hledala divadla nastupujících generací, Semafor, Činoherní klub a další.

Josef Herman

Na kraji Hloubětína stojí zámeček se zubatou věží. Od roku 1950 zde jedenáct let sídlilo Vesnické divadlo, když tu po pěti letech živoření v podkroví budovy ministerstva zemědělství v Praze na Těšnově dostalo důstojnější pracovní podmínky. Divadlo, které mělo nahradit komunisty zlikvidované soukromé divadelní společnosti, jaké dávno před J. K. Tylem jezdily po Čechách.

Trůda Šedová, báječná paní, herečka, která přežila koncentrák v Terezíně, říkala, že za první republiky byl v tom zámečku židovský blázinec. A dodávala, že je tu zase židovský blázinec. Faktem je, že ve Vesnickém divadle si hodně komunisty pronásledovaných Židů vydělávalo na chleba. Ocitl se tam načas i z Národního divadla vyhnaný Alfréd Radok. Nacházeli tu obživu a vlídné zacházení nejen lidé pronásledovaní pro svou rasu či původ, ale také čeští sedláci, navrátilci z lágrů nebo kluci, kterým se lidé vysmívali proto, že nechodili se slečnami. A také soudruzi, které jejich strana a vláda nejdříve zavřela do kriminálu, aby je po čase omilostnila a posléze je poslala budovat světlé zítřky na takzvanou kulturní frontu.

Oáza tolerance

Pocházím z malé vísky u Prahy, ve které žili jenom potomci selských a chalupnických rodů a spousta přivandrovalců odjinud. Ale všichni „čistokrevní“ Češi, a stejně nechali mého tatínka dvakrát za sebou bezdůvodně zavřít do kriminálu. Já se pak s nálepkou kulacké dcerky potácela životem, a když mi bylo nejhůř, také jsem našla oázu tolerance ve Vesnickém divadle.

Stalo se to poté, co mě soudruh Vítězslav Vejražka, pingl, prostitut StB, pochovaný na slavném vyšehradském Slavíně jako velký umělec, který si o sobě myslel, že je Bohem, vyhodil ze studií na DAMU. Řekl mi: Kdyby byla první republika, tvůj bohatý tatínek by ti koupil divadlo a byla bys tam hvězdou. Pochopitelně dodal, že nemám talent. Můj kdysi bohatý tatínek ovšem za komunistů živořil s malou penzí. A já si od té doby pohrávala s myšlenkou, že jednou to své divadlo mít budu. A že se proto musím o divadle naučit co nejvíc v praxi, když to nejde ve škole. Poznat všechny ty nenápadné lidi, kteří divadlo tvoří.

V tom krásném divadle, které mi dalo první šanci, mi ovšem na uvítanou ředitel František Smažík řekl, že mě na jeviště nepustí: Nesmím. Byla jsi vyhozena z herecké školy, protože nemáš talent. To jsem ještě nevěděla, že to milé, jinak velmi líné komunistické ministerstvo kultury rozeslalo všem divadlům seznam ze školy vyhozených s dodatkem, že nás žádné divadlo nesmí angažovat. Takže kdo neudělal přijímačky na DAMU, ale měl někde v divadle strýčka, měl větší šanci divadlo hrát než ten, koho soudruzi přijali na školu a pak vykopli. To byla slavná kádrová politika strany! Zákaz přijímat lidi bez školy však neplatil pro každého. Ve Vesnickém divadle se jednoho krásného dne objevil čtyřicetiletý pán, který nejdřív utekl za kopečky (vysvětlení pro mladší čtenáře – opustil ilegálně socialistickou republiku), pak se v rámci nějaké amnestie vrátil, a když se ho soudruzi zeptali, co by chtěl dělat, řekl, že chce hrát divadlo. Prý někdy za války hrál asi čtrnáct dní u nějaké šmíry. A rázem z něj byl herec Vesnického divadla! Že ho pak zase vyhodili, je detail.

Zákaz se přitom dal snadno obejít, ale mladá hloupá holka nevěděla, že kdyby ji přijalo nějaké loutkové divadlo, za rok, za dvě léta se mohla dostat do angažmá k činohře. Také mohla zkusit dělat asistentku režie. Ale nikdo mi to tenkrát neporadil.

Čekala jsem, až se uvolní místo inspicientky. Místo, které jsem si vymodlila. A jako Vašek Karas z Bassova románu Cirkus Humberto, který jsem četla jako každý z mé generace, jsem mezitím chtěla poznat všechny na jevišti i v zákulisí.

V účtárně a v provozu

Nejdřív jsem se stala posilou v účtárně. Pan účetní se hlásil do telefonu basovým zvoláním: Tady Hroch! Ve vedlejší kanceláři se hlásil zase jiný pisklavým hláskem: Tady Volavka! Prý si čísla telefonů do Vesnického divadla mezi sebou předávaly party pražských recesistů. Jejich nic netušící kamarádky jim pak říkaly: Ale to jsou snad čísla do ZOO, a ne do divadla. Tak jim kluci poradili, aby vytočily třetí číslo, na němž se ozval hromový hlas: Tady Hampejz! Tak se totiž hlásil do telefonu vedoucí divadelního autoprovozu.

Že tu nebude nouze o legraci, jsem zjistila hned v prvních dnech. Nově zvolený zapisovatel schůzí závodní rady ROH obíhal divadlo se zápisem, který stvořil ještě jeho předchůdce. Na schůzi se někdo zlobil, že herci málo čtou a přitom mají k dispozici odborářskou knihovnu! Na to jedna soudružka odvětila, že před časem v té knihovně marně pátrala po knize s názvem Modrý pták. Agilní zapisovatel na místě nabídl, že jí zmíněnou knihu půjčí sám, a do zápisu vepsal: Soudruh Ryšánek má Modrého ptáka a na požádání ho zapůjčí soudružkám.

Protože bylo jasné, že účtařina není moje hobby, poslalo mě vedení divadla do zájezdového provozu k panu Josefu Romanovovi. Tam mě to bavilo mnohem víc. Na stěnách visely tabule s barevnými lístečky, ze kterých se dalo snadno vyčíst, že třeba skupina pana Bittla je právě na zájezdu v okrese Frýdek-Místek, že hrají Maryšu a že v té hře účinkují ti a ti pánové a ty a ty dámy.

Bělovlasý pan Romanov, bývalý herec, byl posedlý divadlem. Ve svém takřka penzijním věku neváhal odjet ve sněhu a mrazu na maličké motorce za skupinou třeba až na Moravu, aby vyřešil problém s pořadateli nebo s vedením hotelu. Já zatím místo něj zvedala telefony, balila divadelní programy a plakáty, nosila je na poštu a bděla nad tím, aby někdo nepovolaný nepřeházel ty barevné lístečky na zdi.

Pan Romanov byl se mnou moc spokojený a vždycky, když se vrátil z terénu, mi za odměnu vyprávěl, jak byl náborářem u samotného Josefa Burdy, legendárního ředitele nejlepší kočovné divadelní společnosti v Čechách. Stále dokola mi vštěpoval Burdovy zásady, že divadlo se moc nesnáší s přírodou a že peníze na propagaci se musejí vyhazovat oknem, aby se dveřmi zase vrátily. U Jožky Romanova jsem se naučila prodávat divadlo. Po několika dnech jsem už uměla do telefonu vychválit kulturním referentům kteroukoli naši inscenaci. Když se můj šéf vrátil, už mě jenom pochválil a potvrdil písemné objednávky.

Ale nastal čas loučení. Byla jsem do zájezdového provozu pouze půjčena na dva měsíce. Uvolnilo se to mé vytoužené místo inspicientky a ředitel Smažík mi ho dal se slovy: Ženská s maturitou a chceš jít čistit boty hercům. Ale nemysli si, já tě na jeviště stejně nepustím.(Pokračování)

her (ed.)

• Autor: DN a Josef Herman
• Publikováno: 2. listopadu 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Milada Matuchová: Příběhy ze zámečku se zubatou věží (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ