Milan Hein
Unaven ataky, které se na člověka valí ze všech médií, zamířil jsem do svého komorního divadla Ungelt, abych tam pohlédl do tváří lidí, kteří do něj přicházejí. Sledoval jsem je při představení a následně i po něm, když z Ungeltu odcházejí. A na co jsem přišel? Potěšení ze setkání živého herce s živým divákem trvá. Zázrak se konal! Specifikum divadelní Prahy, plejáda malých scén, funguje. Má tradici. Bezprostřední kontakt herců s diváky obě strany vyhledávají. Potřebují se. Nejvíce na jevišti okouzluje osobnost. Herecká i lidská. V komorním prostoru se nemůže herec za figuru schovat, je třeba, aby byl postavou a zároveň sám sebou. „Tyátr“ na lidi hrát nemůže. Musí na jevišti pravdivě existovat, mít lidem co říct… Při této příležitosti nemůžu nevzpomenout na Miloše Kopeckého. Zahrál pokaždé znamenitě každou figuru. A coby intelektuál dokázal Miloš Kopecký na jevišti na svou roli i na celou hru vyslovit názor. Byl osobnost… A tak mě napadá, dorůstají nám dnes vůbec nové osobnosti? Mají na čem vyrůst, v čem se uplatnit? A tak tvrdošíjně lpím na tom, aby se aspoň v mém malém divadle osobnosti uplatnit mohly. Hledám pro ně role a kochám se pohledem na to, jak je hrají. Sledovat na jevišti Alenu Vránovou, Janu Štěpánkovou, Františka Němce, Petra Kostku či Václava Postráneckého v režii Ladislava Smočka, to je zážitek! Jsme programově herecké divadlo. Takové divadlo má pro mě smysl a přináší tisícům diváků radost. Ale ať nepíši jen o Ungeltu, prozradím, co mě v poslední době oslovilo i mimo naše divadlo. Dokumentární a částečně i hraný film Matěje Mináče Nickyho rodina. Nevšední portrét zdánlivě všedního pana Nicholase Wintona. Dech mi vyrážely neokázalost a prostota, s jakou žije a jedná. Jeho smysl pro humor a neuvěřitelná činorodost, tomu muži bylo sto let! I u nás máme stoletou žijící legendu. Filmového režiséra Otakara Vávru. Oslavu jeho stých narozenin korunoval ohňostroj nad Vltavou. Výmluvné… Rád čtu Arnošta Lustiga. Mimochodem, vždycky mě okouzloval i v civilu. Vlastně jsem ho považoval za jednoho z nás, komediantů! Rád lidi bavil! Věděl toho tolik o strastech života, že považoval nejspíš za svou povinnost všechny bavit. Všude. Teď mám na nočním stolku jeho knihu Okamžiky s Otou Pavlem. Moudré čtení, krásný jazyk… Moc mě potěšila výstava černobílých fotografií jedinečného fotografa Jana Reicha, mého někdejšího, bohužel už také zesnulého souseda z hradčanského Nového Světa. Žili jsme v jednom domě.Výstava se konala v malé galerii Zlatá lilie na Malém náměstí na staré Praze. Takže „Jak já to vidím“, nejlíp je mi v malých prostorách. V malé galerii, v malém divadle, v malé kavárničce, v malé hospůdce. Malé prostory mají pro mě holt lidskou dimenzi… Lidskou dimenzi, člověčinu, vyhledávám také na televizní obrazovce. Na komerční stanice se téměř nedívám, tam se vlídného slova nedočkáte. Mám rád pořad Na plovárně. Eben si se svými hosty opravdu povídá. Umí se jich nápaditě ptát, umí je poslouchat. A nezapře hereckou průpravu. Jeho rozpravy stejně jako herecké dialogy mají rytmus, pointy, humor. Pro mě jsou zábavné. Nejvíce se bavím, když se zároveň dozvídám. S Markem jsme byli kdysi v angažmá na Kladně a seděli jsme v jedné šatně, on se snad s noblesou a kultivovaný už narodil… Talkshow je žánr, kterému holdujeme i u nás v divadle. S Martou Kubišovou zpovídáme nejen persony, které v Ungeltu hrají, ale i osobnosti, které k nám přicházejí coby diváci a mají druhým co říct. Našimi hosty byli např. Pavel Tigrid, Arnošt Lustig, Libor Pešek, Vlasta Chramostová, Věra Čáslavská, Jan Kačer, prof. Beneš, vbrzku představíme ex-premiéra Jana Fischera…
Nevím, jak jiní principálové, ale já trávím většinu večerů coby dohlížitel ve vlastním divadle a mám-li volný večer, zůstávám doma a hnípám si. Blaženě, bez výčitek svědomí. Nejčastěji si čtu, převážně divadelní texty se záměrem objevit v nich role pro své herce, teď třeba pátrám po roli pro Janu Štěpánkovou a pro Zuzanu Bydžovskou. Anebo si pouštím DVD, nedávno famózní snímky Obchod na korze a Smrt v Benátkách. A připomněl jsem si Kočící hru a znovu smekl před mistrovstvím Dany Medřické. Její proměnlivost, bleskové střihy, vnitřní pravdivost mě dojaly k slzám!
Komentáře k článku: Milan Hein
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
