Divadelní noviny > Rozhovor

Milan Kňažko: Některé mýty mají tuhý život

Jen výčet divadelních, filmových a televizních rolí Milana Kňažka, o jeho politických aktivitách ani nemluvě, by zaplnil nejmíň třetinu prostoru vyhrazeného pro tento rozhovor. A tak pouze pro orientaci vypisuji důležitá fakta z jeho barvitého životopisu.

Původně stavař – absolvent průmyslové školy stavební – absolvoval VŠMU v Bratislavě. V letech 1968–1970 studoval v Nancy Mezinárodní divadelní akademii. Francouzsky mluví plynně. Je nositelem francouzského Řádu čestné legie. V říjnu 1989 jako jediný vrátil titul zasloužilého umělce. Po listopadovém převratu 1989 byl poradcem prezidenta, poslancem, ministrem, též ředitelem komerční televize JOJ (na to jsem se ho v našem rozhovoru raději ani neptal)… V ústrojenství své osobnosti, v skrytu její duše, však vždy byl především herec, ať už podnikal cokoli. Dnes, těžko byste podle vzhledu hádali, že už sedmdesátník, oproštěn od břemena politických funkcí, se vrátil ke svým vlastním kořenům: „jen“ hraje – například v pražském Divadle Na Jezerce v one-man show Shylock, za niž obdržel Cenu Thálie.

Na jevišti pobýváte víc než půl století, ale teprve v Shylockovi jste se na něm – v Divadle Na Jezerce – ocitl sám. Je to těžké být na scéně devadesát minut bez partnerů?

Je a není. Poprvé hraji monodrama, poprvé otevírám divadelní šatnu a tam nikdo. Už před lety jsem si uvědomil, že divadlo má pro mě půvab jako setkávání, jako komunikace s kolegy, spolupracovníky… A to je vždy vzrušující, když jste s nimi na stejné vlně a vzejde z ní dobrý výsledek. V Shylockovi jsem si pořád lámal hlavu, jak to dopadne, když vše bude jenom na mně. Ale věděl jsem, že za partnery musím vzít do hry vzpomínky, myšlenky, témata a rekvizity, jako třeba fotografii divadelního ředitele, s nímž vedu fiktivní dialog. A Radka Balaše napadlo, že na obraze bude Jan Hrušínský, šéf Jezerky. To se mi moc líbilo.

Snad se mi daří být na jevišti zajímavý, mohlo to dopadnout mnohem hůř, protože Youngova hra je chvílemi přednáška. Tak jsem se snažil do ní vkládat své osobní zkušenosti, glosovat sebe sama nebo své pocity – ty věty jsem do textu dopsal.

Tak úplně na vás to nebylo, měl jste k ruce režiséra Radka Balaše, pravda, jako by tu režie ani nebyla, je dokonale rozpuštěná v herci.

První, co mi Radek Balaš řekl, bylo: jsem tady proto, abych vám pomohl – a zásadně mi pomohl s rozložením témat textu, zhmotněním některých situací, pohybem v prostoru… Mé úsměvy vyvolala recenze – mimochodem víceméně pochvalná –, v níž kritik kárá režiséra, že pro inscenaci mohl udělat víc, protože Kňažko jenom chodil, stál a seděl. Tak jsem si v duchu dělal legraci, jestli jsem se měl taky plazit nebo jsem měl taky plavat anebo taky viset.

Říkáte to přesně: režie rozpuštěná v herci. To je na divadle možná nejcennější, vědět, že je to dobrá inscenace, a nemuset si ji rozkládat na prvočinitele – na dobrou režii, dobré herce, výpravu… To je jako s láskou. Milujete a nevíte vlastně – proč?

Politická korektnost – přetvářka politiků

Hlavním tématem Leiren-Youngovy hry je tzv. politická korektnost – Shakespearovo drama je staženo z repertoáru na nátlak levicových liberálů, kteří jej označí za antisemitské, a divadelní ředitel to ze strachu udělá. Jako herec hájíte v Shylockovi uměleckou svobodu. Co si o té politické hyperkorektnosti myslíte jako občan?

Já jsem spíš liberál, ale pozor, liberál, který vyznává, že lidé, názory, víra se musí navzájem respektovat.

Je normální, že v našem civilizačním okruhu pomalu nesmíte říct černochovi, že je černoch, invalidovi, že je invalida, a hezké ženě, že je – hezká?

To jsou nepřijatelné extrémy. Věci se mají nazývat pravými jmény. Přehnaná politická korektnost je často přetvářkou politiků, kteří se bojí ztráty podpory jisté militantní části svých voličů. Ano, nebudeme říkat cikán, nýbrž pouze jen Rom, ale co pak uděláme s cikánským žebírkem na jídelníčku a s písničkou Cikánko, ty krásná?. Ještě nikdo nezazpíval Romko, ty krásná. Nedávno jsem četl článek, v němž si vysoce vzdělaný a sofistikovaný autor-homosexuál stěžoval, proč je nazýván jinak sexuálně orientovaný, když jemu vyhovuje to jadrné české slovo. Úzkostlivě se snažit, abychom se nikoho nedotkli, znamená, že se dotkneme všech, i sebe.

Shakespeare psal Kupce benátského v době, která měla jiná měřítka, než jsou ta naše. Copak ale není kruté, nelidské a všeplatné to, že za nesplacenou půjčku požadujete libru masa z cizího těla? Ať už jste běloch, černoch, žid, katolík, nebo muslim. V Shylockovi, v markýrované polemice s novinářkou říkám: Já nemůžu být antisemita, protože jsem žid. A ona opáčí: Vy jste zrádce židovské rasy, vy jste žid trpící komplexem sebenenávisti. To je ukázka zoufalé netolerance, která nakonec vede ke zkáze.

Býval jste hereckou oporou Slovenského národního divadla, které jste ale už dávno opustil ve prospěch „volné nohy“. Národní divadlo, to je přece pro herce nejvyšší meta, anebo ne?

Když jsem v roce 2002 skončil v politice, odmítl jsem se tam vrátit. Víte, mně na herecké profesi vždycky vadila závislost, kterou stálé angažmá neodvratně nese: objevíte se na fermanu a nemáte vůbec žádný vliv na to, v čem budete hrát, s kým budete hrát a kdo bude režírovat. Jako mladý herec jsem tu nesvobodu se skřípěním zubů snášel, i když i tenkrát jsem se několikrát vzbouřil a byl z toho trochu skandál. Nedělám aktivní kroky, abych byl obsazen, vybírám si z nabídek, protože si myslím, že nejlepší je, když jsou autor, režisér a herec vzájemně spřízněni. Není to absolutní záruka úspěchu, ale důležitý předpoklad to je. Když mi Milan Lasica v roce 1997 nabídl vedle sebe a Labudy roli v Kumštu Yasminy Rezy, neváhal jsem ani vteřinu. Vlastně jsme tu hru společně vybrali, trochu jsme si ji upravili a podle mě vznikl silnější text, než je originál.

Sledujete současné slovenské divadlo? Pokud ano, jaké je?

Každý starší herec vám řekne, že je rád, když nehraje a může být večer doma. Ne, že bych občas „nezažil“ jinou inscenaci, než tu svou, ale je jich příliš málo na to, aby má odpověď nebyla spíš obecná. Jisté je, že divadlo už ani na Slovensku naštěstí nesupluje politiku a že podléhá různým světovým módám. Já si ale pořád myslím, že originalita každé divadelní kultury spočívá v její národní tradici a specifice. Janáček je světový skladatel ne navzdory, ale právě proto, že jeho hudba má národní, lokální kořeny. Ono je to tak se vším, s kuchyní, s vínem…

Svoboda je jako vzduch

Kdybyste se měl ohlédnout za svou hereckou kariérou, která etapa byla pro vás nejšťastnější? Bylo to Divadlo Na korze?

Korzo bylo generační divadlo, bylo nás dvanáct plus Lasica se Satinským, kteří vedle naší moderní činohry uváděli svá autorská představení. Jenže já tam byl jen sezonu, hned po srpnové okupaci Československa Rusy jsem odjel do Francie a pobyl tam dva roky.

Jezdíte často i dnes do Francie?

Jezdím, ale ne často. Zrovna následujícího 30. května bych měl být v Paříži na setkání nositelů Čestné legie. Jenže v ten den mám představení v Praze a nehodlám ho zrušit.

Je pořád Francie vaše země zaslíbená, přes aktuální teroristické útoky a imigrantské „no go zóny“, kam se neodváží vstoupit ani policie?

To je důsledek francouzské koloniální minulosti a já nejsem analytik, který by měl hledat příčiny a východiska z té kritické situace…

To je vyhýbavá odpověď.

Skočil jste mi do řeči. Ano, Francie je má země zaslíbená a vůbec se nebojím ji navštěvovat.

Zpět k divadlu. Která vaše role Na korze vám utkvěla v paměti?

Asi Vojcek v Büchnerově dramatu v režii Vlada Strniska a role v Goethově Clavijovi, také ve Strniskově režii, to už ale na Nové scéně. Stopa Vlada Strniska je v českém a slovenském divadle nepřehlédnutelná.

Korzo bylo jediné slovenské divadlo zakázané hned na počátku normalizace…

Nám se ale podařilo založit na Suchém mýtě Astorku, která na Divadlo Na korze navázala. Byli jsme ostrůvkem svobody, přes klasiku jsme se snažili reflektovat absenci svobody. To v publiku silně rezonovalo. Tenkrát. Svoboda je jako vzduch. Dýcháte, aniž si to uvědomujete, a její cenu poznáte až v okamžiku, když vám ventil v kyslíkové lahvi zavřou.

Graciézní úklona moci

V roce 1989 jste – ještě před listopadem – vrátil titul zasloužilého umělce. Bylo to uvážené rozhodnutí, nebo okamžitý protest?

Obojí. Bylo mi čtyřiačtyřicet, a to už člověk začíná být dospělý a život ve lži, od padesátých let, přes sovětskou okupaci k normalizaci mně připadal stále nesnesitelnější. Podepsal jsem Několik vět a podepsal jsem je ze vzdoru, když jsem v Rudém právu a v Pravdě četl prohlášení různých brigád socialistické práce odsuzujících jejich obsah, který nesměly znát, i její signatáře, mé české přátele. Pak jsem podepsal petici za propuštění lidí, kteří byli uvěznění jen proto, že položili květy na místo, kde byly v srpnových dnech 1968 v Bratislavě zavražděny patnácti- a šestnáctileté děti. Načež mi úřady stoply cestu do Španělska na Týden československého filmu uvádějící mimo jiné filmy Papilio a Dobří holubi se vracejí, v nichž jsem hrál. Protestoval jsem na Barrandově, kde mi řekli: to si musíte vyřídit v Bratislavě, protože jste slovenský herec. A v Bratislavě mi řekli, ať se obrátím na Prahu, protože to jsou české filmy. Požádal jsem o přijetí u ministra kultury. Nepřijal mě. Tak jsem napsal protestní dopis do Pravdy, kde ho samozřejmě neuveřejnili. Zato ho vysílala Svobodná Evropa. Počítal jsem s tím, že s herectvím je konec a že mě v lepším případě čeká emigrace, v horším nějaké vězení. S tím, že režim za měsíc padne, jsem opravdu nepočítal.

Pád normalizačního režimu vás katapultoval do vysoké politiky. Byla to pro vás satisfakce?

Po listopadu mi nabízeli různé funkce, předsedu Slovenské národní rady, ministra zahraničí, jenže mě víc bavilo točit filmy, Posledního motýla s Kachyňou a Jen o rodinných záležitostech se Svobodou. Nebýt toho, že mě Václav Havel přesvědčil, abych mu dělal poradce, politika by mě minula. A konaly se první svobodné volby a bylo mi řečeno: To přece nejde, abys nekandidoval, Veřejnost proti násilí, která se zasloužila o první svobodné volby, musí zvítězit. A vyhrát volby, to je, jako když si půjčíte peníze – musíte je pak vrátit. Nemohl jsem svým voličům říct, přijďte za mnou do vrátnice divadla a já vám tam splním vše, co jsem sliboval ve volební kampani.

Skutečně vás ani trochu nelákala moc? V průběhu času jste zastával vysoké mocenské pozice?

Lákala, nelákala! Strana, za niž jsem kandidoval, opět vyhrála volby, museli jsme zúčtovat s mečiarismem a dohnat sousední středoevropské státy v evropských integračních procesech. Slovensko bylo černou dírou Evropy, nebyli jsme ještě ani v NATO.

Skoncovat s mečiarismem? Zpočátku jste ho přece podporoval, byl jeho velký příznivec?

Některé mýty mají tuhý život. Maďaři si hýčkají legendu, že jsou patnáctimilionovým národem, Češi mýtus o zlatých ručičkách a v obecném povědomí Slováků je, že Jánošík bohatým bral a chudým dával… Džina z lahve vypustil někdo jiný, ne Kňažko. Když Mečiara jmenovali slovenským ministrem vnitra, byl jsem u Havla v Praze. Mečiar byl nejpopulárnějším slovenským politikem, daleko za ním byl Dubček. Představili mi ho mí přátelé z VPN a řekli: Půjdeš s ním do kampaně, je to génius. Připouštím, že jsem jim naivně uvěřil, a několik měsíců trvalo, než jsem se přesvědčil, že se mýlí. Byl jsem první, kdo po dlouhotrvajícím konfliktu proti Mečiarovi veřejně vystoupil. Řekl jsem: To je člověk, který lež používá jako pracovní metodu. Odešel jsem z HZDS, vzal s sebou sedm poslanců, založili jsme stranu a trvalo nám téměř pět let, než jsme se ve spolupráci s jinými stranami Mečiara zbavili. Takže není pravda, že jsem byl jeho velký příznivec, chvíli byl mým politickým partnerem, toť vše. Když jsem opustil HZDS, okamžitě mě pan prezident Kováč odvolal z vládní funkce, poplakal si při tom, ale udělal to. Já mu to nezazlívám, měl jsem ho rád, byl to laskavý a čestný člověk.

Byl jste mimo jiné slovenským ministrem kultury. V Česku je kultura vnímána jako popelka, jako „přidaná hodnota“, která je většině společnosti lhostejná. Příznačné je, že u nás ani jedna politická strana nemá ve volebním programu kapitolu o kultuře. Je to na Slovensku jinak?

Není a například ve sféře ochrany a rekonstrukce památek jste na tom desetkrát líp než my. Ta funkce pro mě byla čiré zoufalství, měl jsem minimum finančních prostředků, abych mohl komukoli zásadně pomoci, něco zásadně ovlivnit. Byl jsem první pomečiarovský ministr kultury a přede mnou se všechny granty a podpory přidělovaly jen „správným Slovákům“, tedy těm, co podporovali momentální politickou garnituru. To bylo děsivé. Rozhodl jsem, že to nechám na odborných komisích – a zas to bylo k ničemu. Komise z té finanční trošky přidělily něco každému, takže nakonec nikdo nedostal to, co opravdu potřeboval. Tak jsem začal do grantů osobně zasahovat. Bylo to demokratické, anebo nebylo? To je dilema, na které dodnes neznám odpověď. Jo, kdyby pro kulturu bylo hodně peněz, to by bylo! Jenže to nikdy a nikde nebude.

Možná na vás platí dávná slova Ludvíka Vaculíka, která pronesl na spisovatelském sjezdu v roce 1967: básník-ministr – každý umělec-ministr, dodávám já – to je jen graciézní úklona moci v dobré náladě?

To je trefný výrok. Vždycky jsem se snažil, aby mě moc nepozřela, abych nad ní měl vládu já, a ne ona nade mnou. A věřte, všechny ty její příjemné atributy, všechno to pozlátko moci mě vůbec nezajímalo.

Čeština mě provází od dětství

Mluvíte česky jako rodilý mluvčí. Jak jste se to naučil?

Čeština mě provází od dětství. Já jsem protestant a naše bohoslužby se konaly v češtině. Slovenské překlady svatých knih neexistovaly. Dodnes mám po dědečkovi bibli z 19. století, která je psána ve staročeštině. My jsme tenkrát říkali: v bibličtině. To byl můj první kontakt s českým jazykem. A v dospívání jsem si oblíbil české písničky a četl české knihy, protože řada světových autorů do slovenštiny přeložena nebyla.

Narodil jste se v obci s poetickým názvem Horné Plachtince. Kde to je?

Je to vesnička na jihu středního Slovenska. Asi pět kilometrů od ní jsou Stredné Plachtince a Dolné Plachtince. V Dolných Plachtincích se narodili a žili Kvietik a Filčík, ze Stredných pochází Pántik a z Horných já. U nás končila silnice, autobus se otáčel a vracel se zpátky, dál už jsou hory.

Ještě něco k vaší češtině. Měla na její úroveň vliv plejáda českých filmů, v nichž jste hrál často hlavní role?

Když jsem začínal natáčet na Barrandově nebo v pražské televizi, uložil jsem si, že své role budu namlouvat sám. Zlomem byla dvoudílná televizní inscenace o Františku Křižíkovi. Poprosil jsem Radka Brzobohatého, to byl můj velký a dobrý kamarád, aby můj part namluvil na magnetofon. Poslouchal jsem ten záznam hodiny a hodiny, opakoval jsem ta slova, šeptal je a křičel je, hledal správnou dikci záludností ď, ť, ř – aby mi ve studiu neřekli: tak moment, Kňažko, to nebylo čisté, ještě jednou! Bohudík, nestalo se to. Definitivně se má čeština ustálila v Ungeltu v inscenaci Picasso, kde jsem musel poprvé zvládnout českou jevištní řeč. Protože je velký rozdíl mluvit na jevišti a ve filmu nebo – uvedu drastičtější příklad – v hospodě, kde si trošku zkomolené výslovnosti nikdo nepovšimne. Na tiskovce před premiérou Picassa jsem si udělal legraci z partnerky Vilmy Cibulkové. Řekl jsem: s ní je těžká spolupráce, protože ona mluví poměrně slušně česky.

Kterých „svých“ filmů si nejvíc považujete?

Právě „iniciačního“ Oblouku světla o Františku Křižíkovi. Určitě Zániku samoty Berghof a rozhodně Papilia. To je ovšem historie. Teď mě silně poutá televizní film Zádušní oběť, který měl, tuším, že nedávno, v České televizi premiéru. Režíroval opět Jiří Svoboda, scénář napsal Vladimír Körner a u Körnera jde vždy o elementární věci – život, smrt, pravda, spravedlnost a msta. Hraji hlavní postavu jménem komisař Mondl, je to kontroverzní figura procházející složitou dobou na počátku 20. století. Takoví hrdinové mě zajímají nejvíc.

Nakonec osobní vzpomínka. Psal se rok 1987 – nebo možná 1986 – a já coby půlúvazkový dramaturg Studia Ypsilon jsem jel s Ypsilonkou na třídenní zájezd do Bratislavy. Na jedno představení přišel jako divák Milan Kňažko. A po něm pozval celý soubor včetně techniky do vinárny U Františkánů – a zaplatil veškerou útratu. To je typická slovenská pohostinnost?

To nevím, ale myslím, že na Slovensku to zas tak výjimečné není. Mně to tenkrát udělalo radost, že jste si šli se mnou po představení popovídat. U nás platí: Dejte ty účty do kopy a já to cvaknu. Příště to cvakne někdo jiný. K slovenské povaze patří, že si příliš nevážíme peněz.

Kňažko na javisku

Milan Kňažko je dramatický umelec, ktorý má zmysel pre humor. A nemá ho len v súkromí, dokáže ho uplatniť aj na scéne. To je dôvod, prečo sme sa za posledných dvadsať rokov stretli na javisku niekoľkokrát. Hrá vždy s nasadením, s radosťou a s vtipom. A tak to bolo dokonca aj v čase, keď bol ministrom, alebo keď kandidoval na prezidenta a primátora. Bolo jasné, že na javisku sa cíti najlepšie. Teší ma to o to viac, že je to v mojej spoločnosti.

Milan Lasica

• Autor: Jan Kolář
• Publikováno: 17. dubna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Milan Kňažko: Některé mýty mají tuhý život

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ