Divadelní noviny > Názory – Glosy
Milí čtenáři, rozhodněte sami
Komentář na konci roku bývá v Divadelních novinách zasvěcen bilanci či výhledu anebo causerii některé osobnosti z řad spisovatelů, skladatelů, dramatiků, režisérů atp. To, že letos tu tradici opouštíme, „zavinily“ dvě drobné události, které ale víc než výmluvně signalizují, že nad existencí kulturních časopisů se v této totálně zbulvarizované společnosti (děkujeme, pane Klausi!) smráká čím dál intenzivněji.
Ta první: vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel oznámil, že v příštím roce bude týdeník vycházet jako měsíčník, jelikož prodělávají, pro reklamní agentury a sponzory nejsou zajímavým partnerem a dotace ministerstva kultury pokryjí toliko devět procent nákladů. Jak dlouho jejich financiér dokáže i ten pouhý měsíčník platit ze svých soukromých zdrojů, je samozřejmě otázka.
Druhá zpráva: na žádost Sdružení českých divadelních kritiků o víceletý grant pro divadelní časopisy odpověděl dočasný ministr kultury bez důvěry, že státní dotace lze poskytovat výhradně v souladu se schvalováním státního rozpočtu… a že tedy nelze poskytovat víceleté dotace. Dobrá, ale co kdyby se ministerstvo, jehož výsostným posláním by měla být péče o autentickou českou kulturu, pokusilo tuto rigiditu změnit? Kdeže. Protože na dotaci neexistuje právní nárok, ministerstvo kultury neuvažuje ani o dovolacím řízení. Úklona! Podpis! To je totiž tak: ministerský grant, pokud je vůbec udělen, obdrží redakce kulturních časopisů v dubnu, jenže účty se musejí platit průběžně a třeba právě Divadelní noviny přežijí to krušné období jen díky laskavosti tiskárny, grafického studia, správce domu, v němž sídlíme, i autorů a redaktorů, kteří na své poctivě vydělané odměny počkají, přestože oni samotní přirozeně musejí zaplatit složenky každý měsíc. Nechci ani domyslet, co bychom si počali, kdyby grant udělen nebyl, a my jsme nemohli svým závazkům dostát!
Divadelní noviny sice nemají filantropického donátora jako Literárky, ministerstvo kultury je však vůči nim štědřejší a grant obvykle pokryje něco kolem šedesáti procent jejich nákladů – i když letos ministerská komise naše skromné požadavky osekala tak, že nebýt pomoci osvíceného politika, jemuž jsme nemuseli vysvětlovat, že divadelní časopis je přinejmenším významným pramenem české kulturní paměti, ukončily Divadelní noviny svou dvaadvacetiletou existenci už v květnu.
I přes tuto ministerskou „štědrost“ musíme cca milion a půl sehnat (a s nezájmem reklamních agentur a sponzorů se setkáváme stejně jako Literární noviny) a vydělat – a čtenářské předplatné v té sumě tvoří významnou položku. A to je vlastně důvod, milí čtenáři, proč vás tak ze široka seznamuji s těmito nezáživnými, interními fakty. Ke dvěma předchozím, k tomuto a ke dvěma následujícím číslům Divadelek je přiložena složenka na předplatné ročníku 2014. Pokud nám zůstanete věrni, nejenže pomůžete zachovat naši existenci, ale dáte nám též zprávu, že naše práce má smysl, že reflexe současného českého divadla zajímá i někoho jiného než nás. Je to vydírání? Nejsem si jist. Rozhodněte sami.
Komentáře k článku: Milí čtenáři, rozhodněte sami
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
