Miloň Čepelka: Trvám na tom, že oslavujeme nezodpovědně předčasně
I Miloň Čepelka je spoluzakladatelem a hercem Divadla Járy Cimrmana, září zejména v rolích žen a svůdců: mamka Žílová v Aktu, Matka v Poslu z Liptákova, Babička v Českém nebi, ale také šikovatel Vogeltanz v Záskoku, hrabě Zeppelin v Hospodě Na mýtince, princové Jasoň a Drsoň v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém… Méně lidí ho zná jako básníka, autora krásných sonetů a haiku, tvůrce pozoruhodných povídek, textaře, rozhlasového redaktora, moderátora… Šíří svých talentů se blíží legendárnímu Járovi.
Už vám někdo řekl, že jste jako Jára Cimrman?
Ano, už se to stalo. Ale já jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel. Všechny moje profese jsou navzájem příbuzné, pořád je to jistá odnož práce se slovem. Kdežto Cimrman se pustil směle třeba do fyziky, lékařství nebo stavitelství. To já opravdu ne!
Stál jste u samého počátku Divadla Járy Cimrmana, takže jak to vlastně bylo?
To vím shodou okolností docela přesně. Jiří Šebánek, s nímž jsem byl zaměstnán v redakci Československého rozhlasu, jednou při procházce po Malé Straně zabloudil na Baráčnickou rychtu. A do redakce se vrátil naprosto okouzlený. Za prvé z toho, že baráčníci vůbec ještě existují, za druhé, že mají tak krásnou hospodu, a za třetí, že v ní je sál, kde se hraje divadlo. A hned z toho vyvodil, že když můžou hrát divadlo baráčníci, my taky. Takže co kdybychom si založili divadlo? Nám spadla brada – proč ne, ale co a jak? Jenže Šebánek, a to už nevím, jestli to měl předem promyšleno, nebo jen po tom divadle tak moc toužil, hned předložil nápad, že by to bylo divadlo, které hraje hry neexistujícího autora. A také řadu dalších představ, jako třeba, že v něm budou hrát jen muži, protože žena podle Cimrmana na jeviště nepatří.
Co vás vedlo k tomu, že jste na jeho nápad kývl? Narazil na vaši skrytou touhu dělat divadlo?
Částečně ano. Divadlo jsem hrál už jako dítě a pak výrostek v Opočně, dokonce jsem před maturitou uvažoval o herecké dráze, ale můj otec, seriózní účetní, nebyl komediantům příliš nakloněn. Podle jeho představy jsem se měl stát inženýrem, v čemž jsem ho tedy zklamal, protože jsem byl od mládí zaměřen na literaturu. Když jsem neuspěl s herectvím, koketoval jsem s myšlenkou přihlásit se na dramaturgii, ale když jsem zjistil, že berou jen dva uchazeče z celé republiky (a republika byla tehdy větší než dnes!), tak jsem to vzdal.
Na Vysoké škole pedagogické jsem ale divadlo opět hrál, a to už pod režijním vedením Ládi Smoljaka a Rudy Faltejska. Hned v prvním ročníku jsem v Goldoniho Lháři dostal roli starého Pantalona. Měl jsem tak krásné vousy a byl jsem tak zmaškařený, že jsem sám sebe nepoznal.
Jak jste se coby otcové zakladatelé dali dohromady?
Se Zdeňkem Svěrákem jsme byli spolužáci na Vysoké škole pedagogické při studiu českého jazyka a literatury a Láďa Smoljak, který v téže budově studoval fyziku a matematiku, nám už tehdy přispíval do Hříběte, což byl takový náš polooficiální studentský časopis. Všichni jsme byli divadlem trochu nakažení, tak snad i proto jsme na Šebánkovu výzvu kývli. A navíc jsme všichni čtyři tíhli ke psaní. Takže jsme se zavázali, že napíšeme každý jednu hru.
A napsali jste?
Napsali. Tak vznikl Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy a Domácí zabijačka, se kterou sice Šebánek dlouho otálel, ale nakonec ji dopsal. Mým příspěvkem měl být horor z pohřebního ústavu, jenže o něm jsme usoudili, že se pro komediální divadlo nehodí. Byl jsem tím trochu zhrzen a trochu jsem to chápal. Dnes už to nedokážu posoudit, protože jsem ji od té doby nevytáhl ze šuplíku. Ba ani nevím, ve kterém šuplíku spí.
Proč? Bál jste se?
Bál, a to hned z dvojího důvodu. Kdybych ji našel a s odstupem si ji přečetl, tak bych buď zjistil, že je pitomá, a dožral bych se, že jsem mohl být tak hloupý, anebo bych zjistil, že je to jakžtakž dobré, a dožral bych se dodatečně, že jsem o ni nezabojoval. Nejlepší je nevracet se a nechat to plavat. I když jednu chvíli se schylovalo k tomu, že bych ten text mohl a chtěl najít. Bylo to na popud režisérky Heleny Philippové, která stála v šedesátých letech u zrodu téměř všech malých divadel, včetně našeho cimrmanovského, a jejím snem bylo založit ještě Divadlo hrůzy nebo krutosti podle vzoru Antonina Artauda, a proto chtěla, abych ten svůj horor našel, že by to mohla být první hra repertoáru. Jenže se psal rok 1969, hrůzy bylo všude dost i bez divadla a k jeho založení nedošlo.
Jak jste se z původně zamýšleného dramatického autora DJC přeškolil na herce?
I za to může Helena Philippová. V Aktu jsem ještě žádnou roli nedostal, nejspíš jsem na to byl moc plachý. Stal jsem se jen tajemníkem Společnosti pro studium a rehabilitaci osobnosti a díla Járy da Cimrmana. Později se ta funkce jaksi vytratila, nejspíš i proto, že tajemníci nebyli v režimu, který vládl, moc populární. Zato teď, po Smoljakově odchodu, jsem povýšil na náměstka ředitele Zdeňka Svěráka. Ha ha. Po neúspěšném pokusu uplatnit se jako autor jsem byl, možná pro útěchu, jmenován dramaturgem divadla. Toho jsem si sice považoval, ale funkci jsem prakticky nevykonával. Mně se Zdeňkovy a Láďovy hry líbily, tak jsem coby dramaturg neměl co připomínkovat.
Ale zpátky k mému hraní. Roli mamky Žílové v Aktu hrál nejprve (a moc dobře!) Karel Velebný. Já jsem první větší příležitost dostal až v Šebánkově Domácí zabijačce. Byla to paní Libuš, superžena v blonďaté paruce, ta mě moc bavila. A když se Kája Velebný musel po autohavárii role Žílové vzdát, Helena rozhodla, že ji převezmu já. Zřejmě jsem se jako paní Libuš osvědčil.
Ženské postavy už vám zůstaly a vy jste si je k potěše diváků užíval…
Já si je užívám pořád, i když už na ně nejsem sám, Petr Brukner, Geňa Rumlena a Marek Šimon je hrají taky. A první dva coby dědičku statku Vlastu v Záskoku dokonce jako šikovatel Vogeltanz svádím! Ženské postavy si užívám i proto, že se mi nejlíp hraje to, co jsem sám nezažil. Dlouho jsem se třeba nemohl smířit s rolí učitele v Blaníku, protože jsem sám učil na základní škole v Novém Kníně. Moc mě to nebavilo. My jsme na vysoké škole snili o tom, že budeme studentům gymnázií vykládat o literatuře a spisovatelích, a to na základní škole tolik nešlo.
Jako člověk píšící jste nikdy neměl touhu pasovat se na autora Cimrmanových her?
Ne, já jsem si hned po tom prvním neúspěchu uvědomil, že tenhle humor psát neumím. Rád se mu směju, rád ho interpretuju, ale vytvářet ho, na to nemám. Já tíhnu k takzvaným pokleslým žánrům, ať už je to dechovka, nebo opereta. I proto jsem psal scénáře k televiznímu cyklu Pletky paní Operetky. Moc totiž nevěřím na pokleslost a nepokleslost obecně. Když se o něčem říká, že se to jaksi do dobré společnosti nehodí, rázem dostanu chuť tam aspoň nějakou malou úroveň najít nebo dodat. Možná je to profesionální cimrmanovská úchylka, že ta už letitá rehabilitace zneuznaného génia ze mě dělá taky rehabilitátora pokleslých žánrů.
Mám pocit, že rehabilitujete i životy hrdinů svých povídek…
Já o tom tak moc nepřemýšlím, spíš jdu intuicí po všem, co mě trápí a zajímá, čemu nerozumím a čemu bych rozuměl rád, všem těm tajemnostem lidského života. Někdo hledá řešení ve spiritismu, někdo v buddhismu, jiný v křesťanství, a já se mezi tím potácím, všechno očuchávám a proklepávám, ale k rozřešení jsem se ještě nedostal. Baví mě k věcem přičichávat a zkoumat je, těší mě poodkrývat lidské osudy. Život je tajemství a mezilidské vztahy zvlášť. Člověk nezná sám sebe, natož kohokoli druhého. A skrze pátrání v cizích osudech a jejich motivacích může zkoušet odkrývat sebe. To je dobrodružné.
Vyhovuje mi těkání, tak těkám, zatímco vědci zkoumají věci do hloubky. Proto se také vždycky ohrazuju proti označení cimrmanolog. Já nejsem cimrmanolog, to jsou jen autoři našich her a seminářů. My ostatní jsme služebníci cimrmanologů. A když se mě někdy ptají, co by Cimrman řekl tomu nebo onomu, odpovídám: Na to se mě neptejte, nevím. Já nebádám, jen vybádanému pomáhám do světa.
A pořád vás to baví?
Baví. Mně se večer sice nechce z domova, radši bych zůstal u knížky nebo u televize, ale jen dorazím do divadla, tak mě to popadne, už patřím jevišti a už nepřemýšlím, proč jsem musel z tepla domova. Navíc nám diváci pořád tleskají a potlesk je jako droga. Možná jejich nadšení plyne i z vděčnosti za to, že jsme dohráli a nepadli vprostřed představení. A taky nás kontrolují, protože oni ty naše texty umějí mnohdy doslova a spolehlivěji než my sami. My už občas máme, když ne okna, tak řekněme okýnečka. Ale ti praví fajnšmekři a znalci textů se z nich spíš radujou, než aby nám je měli za zlé, a na naše chybičky jsou přímo labužníci.
Důležité je, že to snad zatím není trapné. My jsme si se Zdeňkem navzájem slíbili, že si řekneme, kdybychom cítili, že už to nastává. Jenže ono se to těžko říká. Člověk se bojí, jak to kolega přijme. Nebožtík Pavel Vondruška byl klasický případ. Sám už to o sobě věděl, ale přiznat a přijmout to dlouho nechtěl. Umění odejít je nejtěžší. Ale my už jsme si vlastně splnili všechny sny. I ty, které jsme si vůbec netroufli snít, jako třeba zahrát a zazpívat si v Rudolfinu, na jevišti Národního divadla nebo ve Smetanově síni Obecního domu… Šmarjápanno, to byla ale drzost!
Padesát let je úctyhodné výročí…
Tak pozor, ono to zatím není padesát, ale čtyřicet devět let. Člověk má oslavovat padesátku, až když ji dovrší, ne když vstupuje do její poslední etapy. To máte jako s novým tisíciletím, to jsme také oslavovali předčasně na Nový rok 2000. V roce 1966 sice přišel Jiří Šebánek s myšlenkou divadlo založit, začalo se cílevědomě pracovat na jeho přípravě a už v prosinci 1966 byl v rozhlasové Nealkoholické vinárně U Pavouka oznámen Karlem Velebným alias doktorem Evženem Hedvábným nález pozůstalosti zapomenutého českého génia Járy da Cimrmana, ale hrát jsme začali až premiérou hry Akt 4. října 1967 v Malostranské besedě. Takže se obloukem vracím k úvodu a trvám na tom, že oslavujeme nezodpovědně předčasně.
V tom případě máte šanci oslavovat příští rok ještě jednou!
Toho se právě bojím. Já už mám oslav plný brejle. Zvlášť když se mi to spojilo s mou životní osmdesátkou.
Jaké to je mít na repertoáru všechny hry od vzniku divadla?
Mně to nevadí, dokonce je to prima. Při patnácti hrách v repertoáru nehrajeme žádnou tak často, abych se tím cítil otupělý. Občas je to i dobrodružství, když hraju některou hru třeba po půlroční nebo ještě delší přestávce. Ale stačí mi, abych si přečetl text, a jsem zpátky, pořád to tam v hlavě někde je. Člověka to udržuje v potřebném vnitřním napětí.
Máte mezi postavami, které hrajete, svou oblíbenou?
To je těžká otázka. Jednak by jich bylo víc, jednak se mi vybavují i ty, které jsem rád neměl. Ale o tom nechci mluvit, abych někoho z diváků nezklamal. Pokud jde o mé miláčky, je to jednoznačně Akt, Záskok a Hospoda Na mýtince. Ta se hodně povedla. Svědčí o tom i její rekordní počet repríz, hodně přes tisíc.
Dokážete si představit, jak by se váš život vyvíjel, kdyby nebylo DJC?
Doufám, že bych zůstal u psaní, protože o tom jsem vždycky snil. Ale kvůli divadlu jsem je odkládal tak dlouho, až mi ujel vlak. Není snadné začínat jako prozaik v sedmdesáti. A vracet se tam, kde jste chtěla být v mládí, to už skoro nejde. Navíc spojení s DJC vás jistým způsobem vymezuje, takže čtenáři pak s údivem koukají, co z toho veselého pána od Cimrmanů vylézá v knížkách za hrůzy – pohřby, mrtvoly, posmrtné životy a tak podobně. Lidi se chtějí především smát a já jim to ve svých povídkách nenabízím v podobě, jakou očekávají. Ale já už jiný nebudu. A tím pádem nebudu jako autor nijak zvlášť známý.
Váš syn Josef je hercem Klicperova divadla v Hradci Králové a potkáváte se i na jevišti DJC…
Když principál Svěrák vyhlásil akci Synové pomáhají otcům, dostal náš Joska ve Vraždě v salonním coupé mladého Hlaváčka, původně moji roli. Hrál jsem ji do pětasedmdesáti. I v tomhle věku jsem na otázku „Kolik je vám?“ stále odpovídal „Jedenadvacet“. Jen v posledních několika letech jsem pak dodával slůvko „pryč“. Mělo to úspěch. Můj drobný přínos do autorské práce kolegů S + S. Josef chtěl být hercem už od dětství. Snad to zdědil po mně. A na jevišti ve Vraždě se potkáváme už pět let, protože sám jsem přesedlal z policejního praktikanta na inspektora Trachtu.
Komentáře k článku: Miloň Čepelka: Trvám na tom, že oslavujeme nezodpovědně předčasně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
