Miloš Dvořák: Dobové tance
Jak jsem se ocitl v Činoherním studiu a začal fotografovat? To je spíše historie jednoho divadla než příběh fotografie. Začátkem šedesátých let minulého století jsem byl s Pavlem Fialou spoluzakladatelem amatérského souboru Kladivadlo v Broumově, s nímž jsme sjezdili republiku a měli úspěchy na Jiráskově Hronově. Tam si nás vyhlédli funkcionáři z chomutovského okresu, že by měli zájem o takovýto mládežnický soubor.
U Kadaně se tenkrát stavěla tušimická elektrárna jako stavba mládeže, které jsme se měli s naším autorským kabaretem starat o rozptýlení. Kupodivu nás zlákali, i když to nešlo snadno: nakonec se stěhovala velká část souboru (jedenáct lidí!), všichni jsme měli svá občanská povolání. Pořád šlo o amatérský soubor, já jsem například učil na základní škole češtinu a výtvarnou výchovu. Přesto jsme se rozhodli odejít ze severovýchodních Čech do severozápadních. Funkcionáři naše divadlo ale špatné odhadli, protože jsme záhy – ostatně jako už před tím i v Broumově – začali mít problémy politického rázu. Navíc jsme budovatele elektrárny naprosto nezajímali. A tehdy se zásluhou několika osvícených funkcionářů, mimo jiné paní Jarmily Drobné z tehdejšího Svazu dramatických umělců, jakéhosi náměstka ministra kultury a několika dalších podařilo nás přetáhnout do Ústí nad Labem, kde jsme se stali nejdříve poloprofesionálním a vbrzku zcela profesionálním souborem Státního divadla ZN. To se psal rok 1965. Později jsme byli necelé dvě sezony jediným mimopražským souborem Státního divadelního studia. Táhli jsme to pět let, ale politické problémy narůstaly. Vyvrcholilo to tím, že nakonec nesměl soubor vést Pavel Fiala (samozřejmě byly zakázány jeho texty, nesměl režírovat), pak jej vyhodili docela, značka Kladivadla byla zakázaná a soubor se začal rozcházet, včetně Josefa Dvořáka, Jiřího Císlera a dalších. Nakonec nás zbyla hrstka: Jindra Jukl jako technik, Uršula Kluková, Václav Helšus, Ladislav Bambas, já a ještě snad někdo. Ale nerozešli jsme se úplně, jak funkcionáři doufali. Drželi jsme se zuby nehty. Museli jsme se přejmenovat – nejdříve (asi dva měsíce) to bylo Divadlo Groteska a zbývajících pět měsíců Činoherní studio mladých. Nakonec jsme to poslední slovo škrtli, abychom nepřipomínali svazáckou zkratku ČSM. Povedlo se nám do čela souboru angažovat režiséra Jaroslava Chundelu, který přitáhl další lidi. A tady začíná plodná éra Činoherního studia, které působí v Ústí dosud. Už od kladivadláckých začátků a potom v Činoherním studiu jsem dělal v divadle provozního vedoucího, dneska by se řeklo manažera, k ruce jsem měl jednu sekretářku, občas náboráře, ekonomiku nám dělal zřizovatel, ale jinak jsem dělal všechno sám – organizaci zkoušek (fermany), smlouvy s pracovníky i provozovací smlouvy na inscenace, texty plakátů, programů a letáků, styk s tiskárnami, sjednávání zájezdů a jejich organizaci, archiváře i malování propagačních panelů k inscenacím atd. atd. Na fotografování čas nebyl. Ale už dávno mě to lákalo. Když jsme s Kladivadlem přišli v roce 1965 do Ústí, řešila se, jak už bylo výše řečeno, naše činnost poloprofesionálně, nebylo dost směrných čísel, a tak jsme ještě někteří byli zaměstnáni mimo divadlo. Já jsem nastoupil na tamní Krajskou kulturní správu jako metodik pro amatérské divadlo a fotografii. Stihl jsem tam v té době pro fotografy zorganizovat asi roční seminář, na kterém přednášel mimo jiné Ján Šmok. K vlastnímu focení jsem se dostal až v roce 1977, kdy se nám narodila dcera a já už nemohl být každý večer v divadle. Na úkor části ložnice jsem si zbudoval temnou komoru a začal pronikat do tajů fotografie. Radil jsem se s fotografy, kteří k nám přijížděli fotografovat inscenace, například s Miroslavem Huckem, ale i s místními fotokamarády Honsou a Bejblem a učil jsem se z brožurek. Nevím, jak tehdy v Praze, ale v Ústí se divadelní fotografové zrovna nerojili. Nikdy jsem se nepovažoval za profesionálního fotografa, ale časem jsem snad jisté úrovně dosáhl. Za éry režiséra Ivana Rajmonta bylo Činoherní studio ve výjimečně formě, mnozí dospěli do zenitu svých tvůrčích sil a inscenační výsledky tomu odpovídaly. Měli jsme sice neustálé problémy s cenzurou, některé tituly se těžce prosazovaly, jiné byly přímo zakázány. Dobové tance Karla Steigerwalda, což byl jeho první titul v Činoherním studiu, naštěstí byly tím prvním případem. Nabízím fotografii právě z nich, protože je nikdo jiný před premiérou nefotil. Tehdejší ohlas Dobových tanců byl mimořádný, ale jak jsem si před pár lety uvědomil při jejich hradecké inscenaci, hra je aktuální dodnes.
V Činoherním studiu samozřejmě fotili i jiní, například fotografové z Mladého světa, zmíněný Miroslav Hucek nebo Miroslav Zajíc, vynikající divadelní fotograf Vladimír Svoboda, později Bohdan Holomíček (také výborný) a další. Mezi lidmi, co se fotografií živí, jistě panuje řevnivost. Někteří jsou i dost zvláštní v tom smyslu, jak jsou neskromně přesvědčení o své výjimečnosti. Pokud ale chtějí uspět, asi to jinak nejde. Mě takové problémy nezatěžovaly, na fotografování jsem nebyl odkázaný, musel jsem se starat o celé divadlo. Ale fotografování (nejen divadelní) mě baví a drží dosud – i když teď už „jen“ digitální.
zaznamenal Richard Erml
Komentáře k článku: Miloš Dvořák: Dobové tance
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Vlasák
Miloši, Miloši, už zapomínáš ? Nebo to schválně převracíš ? Kdo měl na starosti na KS SKNV fotografy, filmaře a výtvarníky ? To už si nepamatuješ, že jsem kromě toho fotil i pro program Kladivadla ? Docela bych se rád s tebou sešel, když teď oba žijeme v Praze. Zdraví tvůj bývalý spolupracovník na KS SKNV Jiří Vlasák.
11.06.2014 (18.02), , Trvalý odkaz komentáře,