Miloš Orson Štědroň

Už delší dobu mě fascinuje skutečnost, jak jisté druhy umění, dříve příbuzné a prostupné, žijí dnes jaksi samy pro sebe a příliš spolu – anebo vůbec – nekorespondují. I divácké obce se dělí na hudebníky, divadelníky, výtvarníky a filmaře. V duchu tohoto dělení navštěvují jen ty „své“ akce, zajímají se hlavně o dění v té „své“ oblasti a s tím si vystačí. Každý obor má navíc ještě svá vnitřní dělení: jazzman nepůjde na operu a filmový dokumentarista se nebude zahazovat s hranými filmy. Záměrně přeháním, ale u nás se prostě kreativní překračování hranic oborů a žánrů nenosí (vynechám-li „samospádový“ svět pražských muzikálových produkcí typu Kalich a Broadway, které sice ochotně jakoby kombinují obory a žánry, ale většinou jde jenom o překračování hranic vkusu bez valných estetických znalostí za účelem kasovní a PR show). Sám se o překračování těchto limitů už pár let snažím, a tak vím, že herci mohou zpívat skoro celé představení, hudba může být živá, žánry se mohou spojovat, všechny složky mohou a musí sloužit dramatu a spádu děje atd.

Existuje rovněž i málo kritiků či arbitrů, kteří by se plnohodnotně nebo aspoň základně orientovali zároveň v hudbě (klasické i populární), divadle (kamenném i alternativním), výtvarnu (klasickém i konceptuálním) i filmu. Jistěže dnes není možné, tak jako blahé paměti v 19. století, obsáhnout vše, co se děje ve světě umění, leč mnohdy není učiněn ani první krok, totiž návštěva nějaké události mimo svůj obor. Potom se stává, že jsme každoročně „ohromováni“ Pražským divadelním festivalem německého jazyka, který významně prezentuje na poli divadla právě tuto prostupnost všech uměleckých složek. Zažíváme ohromení nad tím, že lze kombinovat činohru s operou, kabaret s operetou, divadlo jednoho herce s vrcholným scénickým konceptem. Vtip není v tom, že by německy mluvící divadlo bylo o tolik lepší (ostatně přivezené inscenace jsou pečlivě vybrány a představují patrně to nejlepší, co může tento svět nabídnout); jádro pudla tkví ve svobodě divadelního výrazu, v expresi, která je jediným – nebo přinejmenším důležitým a vysoce ceněným – kritériem. V zájmu svobody uměleckého výrazu je dovoleno vše. I s tím rizikem, že střelím vedle, že budu nevkusný nebo brutální. A právě tato odvaha riskovat, vyvazovat se a vykračovat z hranic jednoho oboru a obzoru mi u nás – nejen v divadelním prostředí – chybí.

Hudba I když nepravidelně, snažím se chodit na klasické symfonické koncerty, protože je to neopakovatelný zážitek z masy akustického zvuku. Z poslední doby si vzpomínám na koncert orchestrálního cyklu FOK s osvědčenou dramaturgií Mahler – Šostakovič. Hlavně Šostakovičova XV. symfonie byla velkým zážitkem, protože pod vedením dirigenta Jiřího Kouta hraje orchestr FOK vždy minimálně o třídu lépe než obvykle. Těším se na Janáčkovu Káťu Kabanovou v režii Roberta Wilsona v Národním divadle, kterou jsem ještě neviděl, ale těšit se budu ještě bohužel asi půl roku. Trefit se do několika málo repríz je problém asi nejenom pro mě. Říjnový koncert orchestru Berg Luminárium v Muzeu Kampa byl zážitek. Berg patří k tomu nejlepšímu, co si je možné u nás představit pod spojením klasické a soudobé vážné hudby v novém kabátě. Netradiční dramaturgie, vyhledávání atraktivních koncertních prostor, výborné muzikantské výkony a perfektní promo, to k Bergu už pár let patří. Velkým zážitkem – soudě dle lákavé dramaturgie – slibuje být mezinárodní festival Janáček Brno 2010. Kluby a koncerty jiných žánrů v poslední době vynechávám, vadí mi většinou „přehulený“ zvuk.

Divadlo Jak jsem psal, rezervy českého divadelního světa nejsou v nedostatku pestrých inscenací. Je zřejmé, že pražské Národní divadlo v posledních cca pěti letech také „přikládá pod kotel“, co se zajímavých projektů týče. Nikdo však netuší, co z ambiciózní dramaturgie všech čtyř scén ND zůstane po masivních škrtech. Zapojení Nové scény jako alternativní velkodílny se zdařilo, mělo by ho však následovat i akustické a technické dovybavení. Líbili se mi tamní Spaseni (navzdory spíše negativním kritikám a slabé návštěvnosti) a zcela čerstvě jsem jako výzvu vnímal inscenaci Úl (Zielinski, Kolečko), kterou se bohužel nepodařilo zcela naplnit. Nová scéna se svými mamutími (dis)proporcemi bohužel nemilosrdně odhalí nedostatky, a to i finanční, když na scénografii zřejmě nezbylo. Velmi příjemně mě překvapil Ondřej Pavelka, který představení táhl.

Knihy V poslední době čtu nejraději velké současné romány nebo klasiky tohoto žánru. Ze soudobých českých spisovatelů jsem takhle hltal všechny romány Miloše Urbana, i když Sedmikostelí a Hastrmana máloco dalšího z jeho pera překonalo. Mám rozečtené Divoké detektivy od Roberta Bolaňa, Na krásné modré Dřevnici Antonína Bajaji si pro sebe srovnávám s Tajemným plamenem královny Loany Umberta Eca, i když důvody pro vznik obou knih jsou asi úplně jiné. V létě jsem potřeboval „načíst“ reálie devatenáctého století a začátku dvacátého, tak jsem si dal Zweigovy memoáry Die Welt von Gestern a vzápětí Ignáta Herrmanna. Skvělá doba bez aut.

Filmy Je přefilmováno. K tomu nechci nic dodávat. Žiju teď němými filmy. K jednomu – Židovské štěstí Alexandra Granovského z roku 1925 – jsem dělal i novou hudbu.