Divadelní noviny > Rozhovor

Miloš Orson Štědroň: Dráždí mě všechno tak zvané

Miloš Orson Štědroň je talentovaný skladatel, libretista, hudebník, muzikolog a pedagog. Poprosila jsem nejmenovaného režiséra, aby o něm napsal pár slov. Slušně odmítnul, protože o M. O. Š. se prý nepíše lehko – je příliš inteligentní. Ani rozhovor se s ním nedělá lehko. Je milý, vstřícný, ale i ostýchavý, o nepříjemných či kontroverzních věcech mluví, ovšem pouze náznakem – přitom touží po společenské revoluci. Je tichý, nenápadný a píše o Blatném, Haškovi, Gočárovi. Muž protikladů a paradoxů. Milovník Thomase Bernharda. Nositel letošní Ceny Divadelních novin a Alfréda Radoka. A nakonec i vypravěč židovských anekdot.

Co znamená Orson?

Mám rád Orsona Wellese. Navíc to jméno nemá žádné háčky a čárky jako zbytek mého jména. A taky je v něm skryta hříčka – anglicky or son znamená: nebo-li syn. Jsme dva Milošové Štědroňové, a já nechci být stále ten mladší. To bych mohl být „džejár“ i v osmdesáti.

Proč nechcete být mladší v osmdesáti?

Nechci se neustále vymezovat, nebýt už junior k seniorovi.

Jaký máte vztah k hudbě svého otce?

Vyrůstal jsem v ní, takže pozitivní. Ale asi jako každý běžný posluchač.

Teď už v ní ovšem nevyrůstáte. Co si myslíte například o hudbě k Leošovi v Huse na provázku?

Otec má jiný názor na funkci divadelní hudby. Víc slouží slovu než já.

Když vy skládáte hudbu k inscenacím, tak jim nesloužíte?

Snažím se, aby to tak nebylo. V našem divadelním prostředí je několik klišé – např. převládá režisérské divadlo a text je považován za svatou knihu. To neuznávám a někdy mám asi smůlu. Spolupracuji ovšem s tvůrci, kteří to o mně ví. Samozřejmě ale záleží na situaci. Když mám složit scénickou hudbu, tak sloužit musím, když je to muzikál, tak ne. Mělo by to být minimálně vyrovnané.

Jak moc vás ovlivňovalo dětství, které jste prožil v hudební rodině? Stal jste se skladatelem především proto?

Určitě na mě měla rodina vliv. Ale otec na tom měl spíš menší podíl, protože například do lidové školy mě vodila máti. Navíc byl otec pedagog i doma, což bývá spíš ke škodě rodiny. Byl trochu jako Jekyll a Hyde.

Co tím myslíte?

Trochu mě děsilo, jak ho vnímají lidé, s kterými se zná z práce, s těmi, kteří neznali jeho soukromý obraz. Byl shovívavý ke všem a všemu – mimo rodinu.

A jak vás ovlivnily návštěvy Provázku?

Asi nejvíce atmosférou. V 80. letech tam byla mimořádná konstelace, dnes už asi nelze provozovat tímto způsobem divadlo. Naše Omnimusa nemá stálou budovu. Provázek byl naopak spojený s budovou, ale oni ji negovali tím, že hráli všude, že hráli v provizorních podmínkách. Ale nedá se to srovnávat, dneska je mnohem riskantnější věnovat se divadlu. Zase se nabízí větší možnost přesahů, přestupování hranic.

Kabaret může být kdeco

Proč se věnujete především divadelní hudbě?

Mám pocit, že to má smysl. Zpětná vazba je rychlejší a divácká obec širší – ve srovnání s koncerty tzv. soudobé vážné hudby. U nich hrozí nebezpečí ghetta. I když se to hodně v poslední době zlepšuje, pořád je to spíše lart-pour-lartismus. Požadavky na to, že projekty musí někoho zaujmout, jsou stejné, ale do divadla přijde širší spektrum lidí.

Není to tím, že se tam divákům vnímání hudby ulehčuje skrze mluvené slovo, obraz? A je tedy méně náročné?

Určitě. Ale i mnoho koncertů vážné hudby už není jen strnulé sezení, konají se na netradičních místech, nápaditě se pracuje se scénografií. Nebezpečí spousty vjemů je klasický problém filmu. V síle obrazu se může ukrývat velká slabost. Uplatnění skladatele ve filmu je hodně těžké. Zde se musí skladatel stáhnout, film je opravdu dílo režiséra. A ten si většinou myslí, že hudba je jedna z méně důležitých složek. Má jen ilustrovat. Málokterý hudbě rozumí a chápe, že dílu může pomoct.

Vy asi nemáte v tvorbě rád kompromisy.

Ideální je být tvůrcem, ne spolutvůrcem. V kolektivním díle musí umělci souznět, jinak je to často pouze boj.

S Arnoštem Goldflamem jste nedávno vytvořil v Huse na provázku Kabaret Wernisch. Jste však uveden jen jako autor hudby. Je to příklad uměleckého sou­znění?

Ze začátku jsem se snažil trochu neúspěšně vysvětlit, že kabaret má mít vyrovnaný podíl slova a hudby. Nakonec jsem to snad uhájil. Wernische mám rád. Umí propojovat vysoké s nízkým, což mě zajímá taky.

Píšete si libreta ke svým kabaretům proto, abyste nemusel nikomu nic vysvětlovat?

Chci mít kontrolu nad konečným tvarem. Hudba je podle mě výsostně poetická, což se snažím slovem umocnit. Se slovem pracuji podobně jako s hudbou, takže mě baví spíš texty komponovat do sebe, používat je různým způsobem. Ale nejsem textař. Nemohl bych psát texty pro kapely.

Máte zcela jasnou představu o výsledném tvaru? Nerežírujete kabarety sám.

První kabaret – Blatného jsme vytvořili s Janem Nebeským, to byla vzácná souhra, protože Nebeský je pro mě typ literárního režiséra. Velkou část zkoušení věnuje přípravě, nezkouší se fyzicky na divadle, ale prostě se o tom mluví. Jan Frič je jeho žák. Také má v sobě určitou hravost, navíc rád používá IT technologie. Ani jeden si o sobě nemyslí, že jsou páni divadla.

Jak jste se pracovně setkal s Janem Nebeským? Vybral jste si ho?

Navštěvoval jsem Divadlo Komedie od roku 2002, kdy tam často chodili jenom tři diváci, já jsem byl jeden z nich, a sledoval jsem inscenace Pařízka, Jařaba a samozřejmě Nebeského. Zaujaly mě třeba obrazy z Kanibalů a říkal jsem si, že ve spojení s texty Blatného by vznikla dobrá inscenace. Oslovil jsem ho a on nabídku přijal.

Jak vznikl nápad vyvářet hudební kabarety o českých osobnostech?

Kabaret může být kdeco. Dal jsem výslednému tvaru tenhle mnohoznačný název, protože osobnost Blatného je tak neuvěřitelná, že se to těžko vyjádří nějakým jiným žánrovým zařazením. Inspirace vznikla dávno – bydleli jsme v Brně naproti dvoru, kde bydlel Blatný, a často jsem z balkonu nahlížel do zadního traktu jeho domu. V osmdesátém osmém jsem si přečetl jeho sbírku Pomocná škola v Bixley. Blatný je pro mě mlhavá vzpomínka z dob socialismu a vydržela mi dlouho.

Proč jste o něm nenapsal operu?

Lidé mají strach z označení opera. Na kabaret přijdou spíš. Dělení na nejrůznější kategorie považuji za totálně archaické a zkostnatělé, ale v našem divadle opravdu existují obce – činoherní, operní, taneční. Navíc soudobá opera nemá téměř publikum, o které by hudebník stál. Na soudobou operu chodí většinou snobové, pár lidí, které to opravdu zajímá, a pak někteří tvůrci.

Mám rád excentriky

Co mají společné osobnosti z vašich kabaretů?

Blatný, Hašek, Gočár jsou jasní excentrici. Dvořák také, i když to asi není úplně známé. Byl velice temperamentní, snad proto, že měl podle DNA pakistánský původ. Tím si vysvětluji pulzování jeho hudby. A baví mě objevovat zasutá témata, která česká společnost nerada vidí, a radši se kochá klidným blahobytným pohledem. Baví mě zneklidňování.

Za pár dní bude mít premiéru váš hudebně-taneční projekt DNArt o J. G. Mendelovi, zapadá do těchto charakteristik?

Ano i ne. Mendel je zakladatel genetiky, obrovská osobnost, u nás stále ne zcela doceněná. Genetika a hudba mají podle mě mnoho společných rysů – opakování, kopírování, variace, mutace atd. Chtěl jsem vyjádřit hudbou, tancem a slovem fenomén genetiky, o němž možná téměř víme jak a co, ale nevíme proč.

Proč je tentokrát inscenace nejen hudebně-činoherní, ale i taneční?

Protože jsem taneční projekt ještě nevytvořil a lákalo mě to. Při tvorbě inscenace o Mendelovi a genetice jsem měl od začátku představu o pohybu, který nějak dokáže vyjádřit genetické procesy.

Která osobnost by se ve vašich autorských inscenacích nemohla objevit?

Žijící osobnosti bych rozhodně nechtěl nějak zpracovávat. Není to uzavřená kapitola, celek. Pokud člověk žije, tak pořád něco tvoří.

Napsal byste něco o „sucharovi“?

Určitě. Nemusí vždy záležet na tom, o čem a o kom píšete, ale jak. Baví mě lavírování na hranici trapnosti. Na tom je založené dílo Thomase Bernarda. V jeho textech dochází k druhotnému efektu – situace jsou komické z jiných důvodů, než bychom předpokládali. Ano, mám rád excentriky, ale u nás je za něj považován i člověk, který se na něco zeptá v nevhodný moment. Stále zde existuje přežitý společenský kodex, rakousko-uherská setrvačnost. Společnost by potřebovala pořádnou revoluci, nebo se aspoň uvolnit.

Nesnáším práci s omšelým arsenálem

Co pro to děláte?

Divadlo. Snažím se o nějakou nadsázku. Dráždí mě divadlo, které se schovává za kult tzv. herectví. Dráždí mě všechno tak zvané. Když je něco tak zvané, vzpomenu si na Bernharda, který stvořil „tzv. hudebního vědce“. Kromě skladby jsem vystudoval taky hudební vědu, takže tomu „tzv.“ rozumím.

Nesnáším práci s omšelým arsenálem, který je dávno vystřílený a sází jenom na nějaké vnější velkoleposti. Je přeci překvapivé, že někdo chce neměnné jistoty v umění – v něčem tak imaginárním. A jedna z těch jistot je činoherní herectví. Herec může třeba výborně deklamovat, mít výbornou dikci, ale to je jenom jedna technika, je jich potřeba víc. Vina je ale i na straně diváků, měli by se naučit odcházet z divadel během představení.

Vy odcházíte z divadla?

Odešel jsem párkrát.

Z čeho?

To nebudu říkat.

Vy si to nepamatujete?

Pamatuji.

Proč to nechcete říct? Vyprávíte o nutnosti změny, o nenávisti k formálnosti, ale neprozradíte, co vám jako divákovi vadilo?

Protože to je můj názor, který nikomu nevnucuji.

Píšete o excentricích, působíte jako introvert.

Jsem introvert, který učí na konzervatoři.

Mluvíte hlasitěji než nyní?

Zatím si nikdo nestěžoval, při výuce bývá naprosté ticho.

Jak si vysvětlujete, že je tam ticho?

Protože mluvím potichu. Možná se studenti bojí a možná jsou překvapení, že ještě někoho baví učit.

Ale vy nejste pouze libretista a skladatel, při mnoha představeních jste na jevišti a hrajete na klavír.

Pokud jsem introvert, tak to je terapie. Spousta muzikantů je introvertních, ale baví je tu a tam být extrovertní. Čistý extrovert je podle mě spíš blázen. Sangvinik, který je velký optimista – to souvisí s nedostatkem inteligence, nebo je to psychická porucha.

Na záchodě mám anekdoty

Znáte nějaký vtip?

Spoustu.

Odkud?

Znám je od kamarádů… A na záchodě mám celou sbírku knížek různých anekdot.

Umíte je vyprávět?

Moc ne.

Ale věta o Gočárovi, který se na záchodě nezamyká, je docela vtipná.

A je pravdivá. Vzpomínal na to jeden ze žáků, prý to zavdalo příčinu ke spoustě vtipů. Četl jsem, že Američané při psaní seriálů používají software, který vytváří zápletky. Existuje jich však jen osmdesát sedm, více člověk zatím nevymyslel. Realita je mnohem lepší a vtipnější.

Z mých oper mají strach

Mnohé postavy ve vašich kabaretech zpívají činoherci. Co vás přitahuje na nedokonalosti?

Líbí se mi přirozenost. Operní pěvci mnohdy nedokážou přesáhnout rámec techniky a někdy z toho vyplývá manýra. Navíc většina herců zpívá překvapivě dobře. Je škoda, že se DAMU striktně drží činohry, mnoho herců má hudební potenciál, který se nevyužívá a který vlastně leží ladem.

Byla vaše první opera Lidská tragikomedie zatím i poslední?

Poslední čistá asi ano. Ve formálním uspořádání a obsazení.

Nedostal jste žádnou nabídku? Nebo vás více zajímá rozrušování pevně daných hranic?

V této oblasti platí silné zaškatulkování a nikdo moc nestojí o to, aby bylo narušeno. Nejzajímavější projekty na tomto poli vytváří především různé spolky. Operní domy hledají snadno čitelný styl, já mám radši multižánrovost. Chci psát soudobou hudbu, kterou nelze jednoznačně stylově zařadit, a to je právě těžké. Já jsem se několikrát pokoušel operu nabídnout, ale většinou z ní měli dramaturgové strach.

Jaké téma by měla vaše opera?

Témat mám spoustu, ale neprozradím je.

Byla by o nějaké osobnosti?

Ne, to ne.

Bylo by to současné téma?

Ano, protože nedostatek smyslu pro solidaritu ve společnosti, korupce jako kodex místo fair play, a z toho vyplývající stále více se rozevírající sociální nůžky, jsou bohužel nadčasová témata.

Neprokoukl jsem ho!

Kdysi jsem četl, že někteří básníci si například sami, vlastnoručně, postavili dům, takové jestřábí hnízdo nebo jiný, kruhový dům, který neměl žádná okna ven, jen a jen dovnitř. Připadalo mi to trochu zvláštní, já znám spíše básníky se zálibou v alkoholu, i tomu se někdy divím, nebo v abstinenci, a tak bych mohl pokračovat. Ovšem ani skladatelé nejsou snadno čitelní. Můj přítel a dvorní skladatel, zesnulý Jiří Bulis, holdoval spíše sladkostem, šumivému vínu a sledoval se zájmem přelety letadel nad Brnem. Miloš Štědroň, skladatel a muzikolog, je znám jako nezastavitelný muž v pohybu, encyklopedista, workoholik a voní Alpou. A tak dále…

S jeho synem, Milošem Orsonem Štědroněm, jsem spolupracoval zatím dvakrát. Například mi napsal krásné písně a maličkou operu do inscenace Wernischových textů na Provázku. Jinak jsem ho neprokoukl. Kdybych nevěděl, že je skladatelem, měl bych ho s jeho vážným vzezřením nejspíš za inženýra nebo vědce nebo sekčního šéfa. Působí tedy, jak řečeno, seriózním dojmem. Komponuje též kuriózní opery na různá témata, například o osobitých architektech, a uvádí je v divadlech, bývá za ně po zásluze oceněn a mohl by se radovat. Já ale si nevzpomínám, že bych ho viděl vesele se smát. Patrně veškerý svůj humor vyčerpá v hudbě čili v práci. (Já ovšem bych měl například být podle představy bohémem – a zatím jsem suchar, tak si nemáme co vyčítat.)

Je také tvrdohlavý. Člověk mu něco říká a on pokyvuje hlavou, myslí si svoje a taky to vyřkne nahlas. Zabili byste ho… málem. Ale skladatel je výsostný, kdyby nedělal vážnou hudbu, sice s ironickým, žertovným, vtipným podtextem, dalo by se říct, že jeho hudba – a umí napsat i krásné melodie! – jsou hity.

Takže končím tím, že ho vlastně chválím, uznávám, ba obdivuju, i když ho vůbec neznám, a jestli někdy poznám, to je ve hvězdách… A to si myslívám, že občas trošičku někoho sem tam odhadnu. Miloše Orsona Štědroně jsem ještě pod rentgen nedostal.

Arnošt Goldflam

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 26. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Miloš Orson Štědroň: Dráždí mě všechno tak zvané

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ